ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1879.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 1879/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A., se sídlem 2, Boulevard Konrad Adenauer, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B90447, proti povinné J. R., zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, Hotel Olšanka, pro částku 1.412.773,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 74Nc 61/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. února 2012, č. j. 14Co 18/2012-504, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 22. června 2011, č. j. 59 EX 207/05-260, jímž soudní exekutor udělil vydražiteli příklep k tam specifikovaným nemovitostem. S odvolací námitkou povinné, že dražební jednání nemělo proběhnout, protože účastníci se dohodli, že v případě dobrovolné úhrady vymáhané pohledávky oprávněný zajistí jeho odročení (k čemuž však přes včasné zaplacení pohledávky nedošlo, jelikož oprávněný dohodu porušil a svou telefaxem učiněnou žádost o odročení dražebního jednání vzal před jeho zahájením telefonickým podáním zpět), se odvolací soud s poukazem na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2001 vypořádal závěrem, že jednak omluvu jako neformální procesní úkon lze podat, a tedy také odvolat, telefonicky, a jednak, že porušení dohody o zajištění odročení dražebního jednání (pro případ zaplacení pohledávky mimo exekuci) ze strany oprávněného nelze považovat za pochybení soudního exekutora. Namítá-li povinná dále, že soud měl smlouvu o zajištění odročení dražebního jednání pro případ splnění mimo exekuci posoudit podle jejího obsahu jako návrh na odklad exekuce, je tato námitka podle odvolacího soudu nedůvodná již proto, že oprávněný k podání návrhu na odklad exekuce není legitimován.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jím je posuzována dovolacím soudem dosud neřešená otázka, zda je soudní exekutor oprávněn konat dražbu v situaci, kdy oprávněný písemně, prostřednictvím telefaxu v souladu s dohodou mezi ním a povinnou požádal o odročení dražebního jednání z důvodu mimosoudního vyjednávání s povinnou, a kdy následně téhož dne povinný telefonicky svou žádost o odročení dražebního jednání vzal zpět. Za zásadně právně významnou povinná považuje také otázku, zda je oprávněný subjektem legitimovaným k podání návrhu na odklad exekuce.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) dovolatelka spatřuje v závěru odvolacího soudu, že soudní exekutor nepochybil, jestliže na základě telefonického zpětvzetí písemné (telefaxové) žádosti oprávněného o odročení dražebního jednání k této žádosti nepřihlédl a dražební jednání konal, a že případné pochybení by bylo možno shledat maximálně na straně oprávněného, jestliže porušil dohodu s povinnou o zajištění odročení dražebního jednání. Uvedený závěr odvolacího soudu by bylo podle názoru dovolatelky možno považovat za správný pouze v případě, kdy by oprávněný soudního exekutora vůbec o probíhajícím mimosoudním řešení věci neinformoval a kdy by jej vůbec o odročení dražebního jednání nepožádal. V souzené věci však byla situace jiná, neboť oprávněný v souladu s dohodou s povinnou o odročení dražebního jednání soudního exekutora písemně požádal, avšak následně svou písemnou žádost o odročení jednání vzal telefonicky zpět. Odvolací soud žádost oprávněného o odročení dražebního jednání nesprávně vyhodnotil jako omluvu z dražebního jednání a konstatoval, že omluvu i její odvolání lze jako neformální úkony učinit i telefonicky. Podle názoru povinné však žádost o odročení jednání s omluvou z jednání zaměňovat nelze. Dovolatelka je naopak přesvědčena, že v případě, kdy účastník řízení učiní zcela zásadní procesní úkon ve věci, a následně již nechce, aby k takovému úkonu bylo přihlíženo, musí k dosažení zamýšlených účinků učinit zpětvzetí či odvolání určitého úkonu ve formě shodné s tou, v níž byl učiněn úkon, k němuž posléze soud neměl přihlížet. Na základě telefonického odvolání účinků telefaxové žádosti o odročení dražebního jednání soudní exekutor neměl žádné relevantní možnosti směřující k ověření totožnosti osoby, která telefonické zpětvzetí žádosti o odročení jednání učinila, a stejně tak neměl možnost ověřit, zda taková osoba je skutečně oprávněna jednat za oprávněného.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá podle dovolatelky také v názoru odvolacího soudu, že soud smlouvu o zajištění odročení dražebního jednání pro případ splnění mimo exekuci nemohl posoudit podle jejího obsahu jako návrh na odklad exekuce, odůvodněném závěrem, že k podání návrhu na odklad exekuce oprávněný nemá legitimaci. Podle názoru dovolatelky totiž v určitých situacích může být z důvodů taktických, ekonomických či jiných v zájmu oprávněného, aby dočasně nebyly činěny kroky směřující k provedení exekuce, a bez aktivní legitimace k podání návrhu na odklad exekuce by oprávněný nikdy nemohl docílit smírného vyřešení věci s povinnou, vedoucího k rychlejšímu, komplexnějšímu a případně i pro oprávněného výhodnějšímu ukončení exekučního řízení. Pro dosažení shora popsaného výsledku exekučního řízení se jako nezbytná jeví potřeba zakonzervování určitého stavu exekučního řízení, k čemuž svým smyslem a účelem slouží právě institut odkladu exekuce. Pokud by měl být správný právní názor odvolacího soudu o absenci aktivní věcné legitimace oprávněného k podání návrhu na odklad exekuce, neměl by oprávněný možnost průběh exekučního řízení ovlivnit, ačkoli by neodkladné provedení exekuce mohlo být v konečném důsledku v rozporu s jeho zájmy. Nadto z ustanovení §54 odst. 2 exekučního řádu plyne, že do doby rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce není exekutor oprávněn činit žádné úkony směřující k provedení exekuce; i kdyby tedy soudní exekutor byl stran nedostatku legitimace oprávněného téhož názoru jako odvolací soud, nic by taková skutečnost nezměnila na tom, že by o návrhu musel rozhodnout, případně že by jej musel do sedmi dnů postoupit exekučnímu soudu, z čehož plyne, že se exekutor tímto návrhem – ač měl – nezabýval.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro udělení příklepu uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe, nebo že jde o právní otázku judikaturou dovolacího soudu dosud neřešenou.
V odůvodnění svého rozhodnutí, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 10/2001 (v jehož právní větě uzavřel, že omluvu neúčasti u jednání soudu nebo jiného úkonu lze ve smyslu §101 odst. 2 a §153b o. s. ř. uskutečnit i jiným způsobem než podáním podle §42 o. s. ř.) Nejvyšší soud konstatoval, že možnost uskutečnit omluvu i jiným způsobem než podáním podle §42 odst. 1 věty první a odst. 3 předjímá občanský soudní řád již tím, že v §153b odst. 1 její (přípustnou) formu nevymezuje a že podobné omezení se v praxi soudů standardně neuplatňuje ani při výkladu ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř., kdy „soudy běžně přijímají nejen omluvu učiněnou písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem, nýbrž i osobní omluvu dotčené osoby soudci (vyššímu soudnímu úředníkovi, soudnímu tajemníkovi či pracovníku soudní kanceláře) a velmi často právě omluvu telefonickou.“ Přijal-li Nejvyšší soud uvedený závěr pro omluvu, tedy procesní úkon, jehož absence může mít pro účastníka ty nejzávažnější právní důsledky, např. v podobě vydání rozsudku pro zmeškání, pak tím spíše lze týž závěr dovodit pro telefonické „zpětvzetí“ žádosti o odročení jednání.
Způsobilou k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani námitka, že „v případě, kdy účastník řízení učiní zcela zásadní procesní úkon ve věci, a následně již nechce, aby k takovému úkonu bylo přihlíženo, musí k dosažení zamýšlených účinků učinit zpětvzetí či odvolání určitého úkonu ve shodné formě, v jaké byl učiněn úkon, ke kterému nemá být přihlíženo“. Shodu formy původního procesního úkonu s formou úkonu následujícího, jímž mají být účinky původního úkonu eliminovány či jakkoli změněny, totiž ustanovení §42 ani žádné jiné ustanovení občanského soudního či exekučního řádu nepředepisuje.
Námitka, že soud měl smlouvu o zajištění odročení dražebního jednání pro případ splnění mimo exekuci posoudit podle jejího obsahu jako návrh na odklad exekuce – kromě toho, že byla uplatněna teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum (§241a odst. 4 o. s. ř.) – je zcela nepřípadná, a to (bez ohledu na legitimaci k podání takového návrhu) již proto, že smlouvu mezi účastníky nelze směšovat či zaměňovat s návrhem na odklad exekuce, jenž je úkonem procesním, tedy takovým, který musí být adresován vždy soudu.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu