ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.1987.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1987/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné Auto Infinity a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, identifikační číslo osoby 26743493, proti povinnému R. K. , zastoupenému Mgr. Simonou Turkovou, advokátkou se sídlem v Tachově, nám. Republiky 86, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. Nc 2888/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 26. 6. 2008, č. j. 14 Co 240/2008-83, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 3. 2005 povinný podal návrh na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tvrzením, že podkladový rozhodčí nález, jímž byl zavázán k vydání tam specifikovaného osobního automobilu nebo k zaplacení částky 365.000,- Kč, je exekučním titulem zavazujícím k alternativnímu plnění, kdy právo volby způsobu plnění přísluší jemu jako dlužníku. Zvolil si tedy způsob splnění povinnosti vydáním věci, k čemuž však potřebuje součinnost oprávněné (vlastnice motorového vozidla), spočívající například ve vystavení plné moci a vydání dalších dokladů potřebných k dovozu vozidla nacházejícího se v celním skladu v Moskvě, bez nichž mu vozidlo jako nevlastníku věci nemůže být vydáno; protože tuto součinnost, ač o ni žádal, mu oprávněná neposkytla, je podle jeho názoru namístě exekuci jako nepřípustnou zastavit.
Usnesením z 9. 5. 2007, č. j. Nc 2888/2004-60, okresní soud návrh zamítl. Uzavřel, že vozidlo v současnosti není na území České republiky, a „není tedy efektivně v dosahu pravomoci jejích justičních orgánů; nastává tak situace, kdy povinný, zvolil-li, vědom si tohoto stavu, alternativu vydání vozidla a činí-li toto závislým na součinnosti oprávněné, konstruuje tak stav, kdy se podkladové rozhodnutí fakticky stává nevykonatelným. Povinnému lze přisvědčit v tom, že výrok exekučního titulu je výrokem alternativním, tedy připouštějícím možnost jeho volby, bylo by však v rozporu s dobrými mravy, aby na volbě povinného závisela otázka materiální vykonatelnosti exekučního titulu. Zvolil-li si povinný vydání věci, jež se nenachází na území České republiky, nemůže oprávněná, která je povinna tuto volbu respektovat, navrhnout výkon rozhodnutí vydáním/odebráním této věci, neboť výkon rozhodnutí by se dotkl suverenity jiného státu a byl by tak fakticky neproveditelný. Aby oprávněné byla zachována možnost vymoci přiznanou pohledávku, nezbývá než připustit, aby se tak stalo prostřednictvím vymáhání alternativního, tedy peněžního plnění, jež je v dané situaci jedinou skutečně vymožitelnou povinností, když vydání věci se jeví fakticky nemožným, neboť by od oprávněné vyžadovalo udělení plné moci, případně dalších dokladů opravňujících povinného jednat jejím jménem, což v situaci, kdy se vozidlo ocitlo mimo území České republiky v důsledku protiprávního (trestného) jednání povinného, nelze po oprávněné spravedlivě požadovat; na druhou stranu vedení exekuce podle alternativního výroku exekučního titulu nebrání tomu, aby se povinný této povinnosti zprostil tím, že vydáním věci naplní povinnost uloženou mu exekučními titulem v té části, kterou si zvolil, a učiní tak alternativní část výroku neúčinnou.“ Okresní soud tedy uzavřel, že důvody k zastavení exekuce dány nejsou.
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil; kromě vysvětlení, proč nejsou dány důvody k zastavení exekuce podle §35 odst. 1 ve spojení s ustanovením §31 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, se odvolací soud, pokud jde o posouzení věci z hlediska ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž podle jeho názoru „vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč je nařízení exekuce přípustné a přesvědčivým a zákonným způsobem vyvrátil námitky povinného obsažené v jeho návrhu na zastavení exekuce.“ S odvolací námitkou povinného (č.l. 78), že „tento spor je dublováním již rozhodnuté, pravomocné a vykonatelné kauzy“ (v návrhu na zastavení exekuce na č.l. 9 povinný tvrdil, že podkladový rozhodčí nález – protože jím byl přiznán týž nárok jako předtím již trestním rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 27. 9. 2002, sp. zn. 8 T 18/2002 – neměl být vydán pro překážku věci rozsouzené), se krajský soud vypořádal závěrem, že „námitka překážky věci rozsouzené by byla opodstatněná pouze v případě, že oprávněná by stejným způsobem na povinném vymáhala povinnost plnit i na základě dalšího existujícího exekučního titulu, tedy trestního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o stejném nároku jako v nyní vykonávaném rozhodčím nálezu“.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že důvody k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou dány. Namítá, že „si zvolil alternativu vydání věci, když měl informace, kde se vozidlo nachází, že mu však oprávněná, ač o to žádal, neposkytla součinnost, čímž eliminovala možnost jeho volby způsobu plnění a svým chováním mu znemožnila splnit jeho závazek způsobem, který si zvolil.“ Vykonávaný rozhodčí nález kromě toho „vůbec neměl být vydáván, a to pro překážku věci rozsouzené, jelikož k zaplacení částky 375.826,- Kč byl již zavázán v trestním řízení jako k náhradě škody právní předchůdkyni oprávněné, která poté svou přisouzenou pohledávku postoupila oprávněné. Povinnému navíc hrozí riziko, že svou pohledávku přiznanou v adhezním řízení bude duplicitně požadovat na základě vlastního exekučního titulu, trestního rozsudku, právní předchůdkyně nynější oprávněné.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Napadenému rozhodnutí je sice přisuzován zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Povinný předně, dovozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž však vysvětluje v čem, tedy v řešení které právní otázky by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), opomíjí, stejně jako již v návrhu na zastavení exekuce i v odvolání, zásadní okolnost, a to, že zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nedostatek součinnosti oprávněného, potřebné ke splnění povinnosti věc vydat, lze úspěšně navrhnout pouze tehdy, jestliže soudní exekutor vydal exekuční příkaz k provedení exekuce právě jedním z taxativně vyjmenovaných způsobů exekuce, a to způsobem odpovídajícím nepeněžité povinnosti uložené podkladovým rozhodčím nálezem, totiž povinnosti vydání věci, jímž je způsob provedení exekuce zakotvený v ustanovení §59 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy odebrání věci. Exekuční příkaz k takovému způsobu provedení exekuce však v souzené věci vůbec nebyl vydán. Jak plyne z obsahu exekučního spisu sp. zn. EX 872/04, soudní exekutor vydal pět exekučních příkazů, a to:
- 8. 1. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-7 k prodeji movitých věcí povinného,
- 8. 1. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-10 k prodeji nemovitostí povinného,
- 28. 2. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-17 srážkami ze mzdy povinného,
- 26. 4. 2005 příkaz č. j. EX 872/04-20 k prodeji cenných papírů povinného,
- 3. 12. 2009 příkaz č. j. EX 872/04-39 srážkami ze mzdy povinného, tedy všechny výlučně k vymožení peněžitého plnění
Narozdíl od soudního výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu, jehož konkrétní způsob musí oprávněný navrhnout (§261 odst. 1 o. s. ř.), a jejž pak soud určí přímo usnesením o nařízení výkonu (§258 odst. 2, §345 o. s. ř. ), v exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, soud naopak exekuci pouze nařídí, aniž by stanovil, jakým způsobem bude provedena (§44 odst. 2 ex. řádu) a jejím provedením pověří exekutora, který po doručení soudního usnesení posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen (§47 odst. 1 ex. řádu).
Nebyl-li v souzené věci vydán exekuční příkaz k odebrání předmětného vozidla (a jsou-li tak úvahy povinného o jeho právu volby způsobu plnění bezpředmětné), nemohla oprávněné vzniknout jakákoli povinnost součinnosti, již proto tedy – pojmově – nepřichází v úvahu zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro rušivou okolnost při provádění exekuce spočívající v nedostatku součinnosti (k nedostatku součinnosti oprávněného při provádění exekuce srov. též např. publikaci autorů JUDr. Kurky Vladimíra a JUDr. Drápala Ljubomíra Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 391)
K dovolací námitce, že podkladový rozhodčí nález „neměl být vydáván z důvodu věci již rozsouzené“, Nejvyšší soud jen poznamenává, že o překážku věci rozsouzené mezi oběma nalézacími řízeními (tedy řízením adhezním v rámci trestního procesu a řízením rozhodčím) jít nemohlo již proto, že v rozhodčím řízení, v němž byl vydán nyní vykonávaný exekuční titul, byla pohledávka (navíc v jiné výši, totiž v částce 365.000.- Kč oproti částce 375.826.- Kč přisouzené v řízení adhezním) přiznána osobě jiné než v řízení adhezním (společnost ČP Leasing a. s., vystupující v trestním řízení jako poškozená, přisouzenou pohledávku po vydání trestního rozsudku z 27. 9. 2002, dne 20.12. téhož roku, tedy navíc před vydáním nyní vykonávaného rozhodčího nálezu ze 7.5.2004, postoupila oprávněné /v nalézacím rozhodčím řízení žalobkyni/). Kromě toho námitkou, že mu hrozí riziko „duplicitního požadování náhrady škody společností ČP Leasing a. s.“, povinný namítá (ostatně jako již v neúspěšné žalobě o zrušení rozhodčího nálezu) věcnou nesprávnost vykonávaného rozhodčího nálezu, jejž však exekuční soud oprávněn přezkoumávat není, jelikož jeho obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že případná vada nalézacího, v souzené věci tedy rozhodčího řízení (v daném případě vada zmatečnostní podle §229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), i kdyby existovala, není způsobilá založit vadu řízení předmětného, tedy exekučního (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2004 a judikatura v závěru odůvodnění tohoto usnesení uvedená).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (byl-li jím návrh, byť po nikoli zcela správném právním posouzení věci, zamítnut) není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu