ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2071.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2071/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného TRÁVNÍKY , bytového družstva , se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, identifikační číslo osoby 000 48 852, proti povinným 1) M. H. a 2) H. H. , pro 39.685,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 EXE 562/2011, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. ledna 2012, č. j. 58 Co 733/2011 - 41, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 1. 2012, č. j. 58 Co 733/2011 - 41, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne ze dne 9. 9. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 20, se ruší a řízení o návrhu oprávněného ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 3. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 11, se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 9. 9. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 20, zamítl návrh oprávněného ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce „podle §268 odst. 1 písm. c) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění“ (dále jen „o. s. ř.“), odůvodněný tím, že „povinný uhradil vymáhanou částku…zcela dobrovolně v průběhu exekučního řízení a že vymáhaná částka…nebyla vymožena nuceně žádným exekučním příkazem“. Soud prvního stupně vyšel z toho, že exekuce na majetek povinných byla nařízena jeho usnesením ze dne 8. 3. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 11, že pověřeným soudním exekutorem mu bylo sděleno, že povinný vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce zaplatil na jeho účet dne 10. 6. 2011 a že vymáhaná pohledávka byla poukázána na účet oprávněného dne 30. 6. 2011, takže nelze zastavit skončenou exekuci. Konstatoval, že v exekučním řízení platí zásada, že nařízenou exekuci z důvodu nuceného splnění vymáhané povinnosti nelze zastavit a že bylo-li v průběhu exekuce nějaké plnění vymoženo, pak v této části exekuce bez dalšího končí. S odkazem na §51 písm. c) exekučního řádu dále uvedl, že v případě vymožení celé pohledávky včetně příslušenství a nákladů exekuce zaniká ze zákona pověření exekutora k provedení exekuce. Dospěl k závěru, že oprávněným tvrzené skutečnosti „nejsou způsobilým důvodem zastavení exekuce“, a proto návrh oprávněného na zastavení exekuce zamítl.
Shora označeným usnesením krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že návrh na nařízení exekuce byl soudu doručen dne 1. 3. 2011, že exekuce byla nařízena soudem prvního stupně usnesením ze dne 8. 3. 2011, že dne 15. 3. 2011 vydal soudní exekutor exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinných , že téhož dne písemností doručenou povinným dne 17. 3. 2011 je vyzval k úhradě vymáhané pohledávky ve výši 142.084,19 Kč, denního úroku z prodlení ve výši 203,01 Kč a zálohy na náklady exekuce ve výši 17.010,- Kč, a to ve lhůtě patnácti dnů od doručení, že vymáhanou pohledávku a náklady exekuce povinný zaplatil na účet exekutora dne 10. 6. 2011, který ji pak dne 30. 6. 2011 poukázal oprávněnému, že subjektům, u nichž byly exekučními příkazy postiženy peněžní pohledávky, bylo skončení exekuce oznámeno a že dne 29. 7. 2011 podal oprávněný soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. c) a g) o. s. ř. s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka nebyla vymožena na základě žádného exekučního příkazu a že soudní exekutor návrhu oprávněného nevyhověl s tím, že nelze zastavit skončenou exekuci.
Odvolací soud nepovažoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, jak oprávněný namítal, a dovodil, že v daném případě, kdy exekuce byla skončena po 1. 11. 2009, je třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11. 2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (dále jen „exekuční řád“). Neuplatní se tudíž závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 589/2005 a sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, podle nichž vymožení pohledávky, včetně příslušenství a nákladů exekuce nemělo vždy za následek zánik exekuce, že soud byl i v takovém případě povinen rozhodnout o návrhu zastavení exekuce, ledaže pohledávka byla vymáhána pouze jedním ze způsobů provedení exekuce, zpravidla na základě jednoho exekučního příkazu, a že podle §51 písm. c) exekučního řádu zaniká v případě, kdy jsou pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy, pověření soudního exekutora k provedení exekuce, nikoli exekuce samotná. Krajský soud tedy věc posoudil podle §46 odst. 2 věty druhé, odst. 7 a §47 odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, a zaujal názor, že zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu je namístě, pokud z důvodů, které lze podřadit pod §268 odst. 1 písm. a) až h) o. s. ř., popř. pod jiná zákonná ustanovení, nedojde k vynucení povinnosti exekutorem na povinném a nejsou splněny podmínky pro upuštění od provedení exekuce; k zastavení exekuce tedy dojde pouze tehdy, pokud nastal důvod, pro který nemůže být úspěšně dokončena. Protože k plnění ze strany povinných došlo po uplynutí lhůty k plnění podle 46 odst. 5 exekučního řádu, která skončila dne 1. 4. 2011, jednalo se o plnění pod tlakem exekučního řízení a takové plnění nelze považovat za dobrovolné. Dále uvedl, že otázka nákladů exekuce, kterou oprávněný v odvolání zdůraznil, není předmětem odvolacího přezkumu, neboť se jedná o otázku, kterou příslušní posoudit soudnímu exekutorovi v příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti němuž jsou přípustné námitky. Odvolací soud z uvedených důvodů považoval pohledávku oprávněného a náklady exekuce za vymožené, exekuci za provedenou (§46 odst. 2 exekučního řádu) a ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu pověření exekutora za ukončené. Nad rámec pak dodal, že právní názor, který v dané věci zaujal, neodporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 či jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 684/07, neboť tato rozhodnutí řeší problematiku ústavně konformní interpretace a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb., nikoli otázku, co je vymoženým plněním ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu. Pokud pak oprávněný poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, v němž vyslovil, že v případě dobrovolného plnění má být exekuce zastavována podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., pak podle krajského soudu již takové rozhodování nemá s ohledem na novelu exekučního řádu své opodstatnění. Dále uvedl, že se nevyjadřuje k aplikaci §231 odst. 2 obchodního zákoníku, neboť to není předmětem řízení, ani k námitkám oprávněného proti ústavnosti §47 odst. 5 exekučního řádu, jelikož rozpor tohoto ustanovení s ústavním pořádkem neshledává.
Proti tomuto usnesení podal oprávněný obsáhlé dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uhradil-li povinný vymáhanou pohledávku dobrovolně v průběhu exekučního řízení po vydání usnesení o nařízení exekuce, jedná se o nuceně vymoženou částku s tím, že exekuce tímto byla provedena ve smyslu §46 odst. 2 a §51 písm. c) exekučního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, zejména (a opětovně) namítá, že exekuce měla být zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. z důvodu, že soudní exekutor nevymohl předmět exekuce nuceně na základě žádného exekučního příkazu, z čehož podle §51 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 exekučního řádu dovozuje, že exekuce nemohla být provedena, neboť v citovaných ustanoveních není žádná zmínka o tom, že by exekutor provedl exekuci tím, že povinný uhradí vymáhanou částku dobrovolně „v průběhu exekučního řízení“. Domnívá se, že vzhledem k platnému znění exekučního řádu musel povinný uhradit vymáhanou částku pouze soudnímu exekutorovi, neboť jedině ten je oprávněn v exekučním řízení přijímat jakékoli částky na úhradu vymáhaného dluhu, a odvolacímu soudu vytýká, že se těmito námitkami a dalšími námitkami uvedenými v odvolání náležitě nezabýval, čímž „řízení zatížil vadou nepřezkoumatelnosti“, a že v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu zužuje možnost povinného, aby se jednalo o dobrovolně uhrazenou částku v rámci exekučního řízení, pouze „do nařízení exekuce“ s tím, že poté již takto uhrazenou částku nepovažuje za dobrovolně uhrazenou, ale za vymoženou. V bodě 14) dovolání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, v němž byl vysloven závěr, že …“jestliže výkon rozhodnutí zanikl (např. provedením), tak k řízení o návrhu na zastavení výkonu již nejsou splněny podmínky a toto řízení musí být podle §103, §104 odst. 1 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno“, uvádí, že pokud soudy obou stupňů řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce nezastavily, ale návrh zamítly, jedná se o nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje ze skutečnosti, že jím uplatněné námitky nebyly dosud judikaturou dovolacího soudu řešeny, resp. že dosavadní judikatura vychází z exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. a ze stavu před nálezem Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a dále ze skutečnosti, že dosavadní judikatura soudů týkající se uvedené problematiky je rozporná. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby rozhodl, že „exekuce na majetek povinného se zastavuje“, a dále, aby „zvážil možnost využít postupu podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR“, neboť ustanovení §46 odst. 5 exekučního řádu považuje z řady důvodů uvedených v bodech 1-14 (zejména však v bodu 11) dovolání za protiústavní.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz nález Ústavního soudu ze 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11)] - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení exekuce lze věcně rozhodnout, ačkoli exekuce již byla skončena, vyřešil (implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, a potud je dovolání přípustné; jinak přípustné není.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k čl. II. bodu 1. a 4. přechodných ustanovení zákona č. 286/2009 Sb. je na danou věc třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11. 2009, jak odvolací soud správně dovodil.
Podle §46 odst. 2 věty druhé exekučního řádu exekutor provádí exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení exekutor zašle povinnému společně s usnesením výzvu ke splnění vymáhané povinnosti , v níž vyčíslí vymáhaný nárok a zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Zároveň povinného poučí, že splní-li ve lhůtě 15 dnů vymáhaný nárok a uhradí zálohu, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena. Splněním vymáhaného nároku a uhrazením zálohy zaniká zákaz podle §44a odst. 1 a podle §47 odst. 4. Jinak exekutor provede exekuci. Po skončení exekuce podle odstavců 2 a 5 a §55 zašle exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých evidencích vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. Na žádost zašle toto oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení.
Podle §47 odst. 1 exekučního řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce (odst. 2). Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů (odst. 5).
Podle §51 písm. c) exekučního řádu pověření k provedení exekuce zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Z této úpravy mimo jiné vyplývá, že soudní exekutor je povinen činit ve věci úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, do doby, než jeho pověření zanikne. Exekuce končí především vynucením celé vymáhané povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce. Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou. Novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb. zavedla pravidla pro případ, kdy povinný splní vymáhanou pohledávku ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení o nařízení exekuce, ke kterému exekutor připojí výzvu k zaplacení. Povinný hradí vymáhané nároky podle §46 odst. 4 věty první exekučního řádu k rukám exekutora. Uhradí-li však povinný vymáhanou pohledávku s příslušenstvím k rukám oprávněného a zálohu na nákladech exekuce k rukám exekutora ve lhůtě 15 dnů, jsou přesto podmínky uvedené v §46 odst. 5 exekučního řádu naplněny. Po splnění povinnosti a úhradě nákladů vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž náklady vyčíslí shodně jako ve výzvě k zaplacení. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce je exekuce považována za provedenou. Není-li ve lhůtě splněna celá vymáhaná povinnost a uhrazena celá záloha na nákladech exekuce, exekutor začne s faktickým prováděním exekuce realizací exekučních příkazů (které již mohly být vydány dříve) a v příkazu k úhradě nákladů exekuce stanoví výši své odměny podle §5 až §10 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (k tomu srov. (k tomu srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010, str. 195 - 200).
V souzené věci bylo zjištěno, že povinní dne 17. 3. 2011 osobně převzali výzvu soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti ve lhůtě patnácti dnů od jejího doručení (tj. do 1. 4. 2011) a současně usnesení ze dne 8. 3. 2011, č. j. 16 EXE 562/2011 - 11, jímž Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci na jejich majetek (§46 odst. 5 exekučního řádu), a ze sdělení soudního exekutora ze dne 22. 8. 2011, že první povinný uhradil dne 10. 6. 2011 na jeho účet částku 192.709,63 Kč, představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce.
Jestliže tedy povinný (za oba povinné) uhradil částku 192.709,63 Kč, představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce, dne 10. 6. 2011, tj. po doručení usnesení o nařízení exekuce, poté, co soudní exekutor vydal dne 15. 3. 2011 exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinných, a po uplynutí patnáctidenní lhůty k zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce určené ve výzvě exekutora a doručené povinným dne 17. 3. 2011, je závěr odvolacího soudu, že exekuci je třeba považovat podle §46 odst. 2 části věty druhé za středníkem a odst. 5 poslední věty exekučního řádu za provedenou a podle §47 odst. 5 exekučního řádu za skončenou, v souladu s výslovným zněním těchto shora citovaných ustanovení exekučního řádu a současně i se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, podle nichž „za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce; ostatní plnění je třeba považovat za taková dobrovolná plnění, ke kterým došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež však mají vliv na výši jeho nákladů“.
Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť oproti mínění dovolatele má za to, že ustanovení, jichž bylo ve věci užito, jsou souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Správná je naopak dovolatelova námitka, jíž poukazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněném pod číslem 95/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud připomněl závěr přijatý již v usneseních ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, a to, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho (její) zastavení. Jestliže však výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl (zanikla), k řízení o návrhu na jeho (její) zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle §103, §104 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
Odvolací soud sice v souladu s citovanými ustanoveními exekučního řádu považoval exekuci za skončenou, postupoval však (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i právní praxí, pokud návrh oprávněného věcně projednal. Nebyla-li již v době rozhodování soudů obou stupňů dána existence nařízené a trvající exekuce, jakožto zvláštní podmínky řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce, bylo nutné podle §103, §104 odst. 1 věty první a §254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce zastavit. Proto také již nepřicházelo v úvahu zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani bez návrhu podle §268 odst. 1 písm. g) ve spojení s §269 odst. 1 o. s. ř., jak dovolatel namítá (povinný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nepodal). Právní názor uvedený v bodu 34. nálezu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterého „Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly podle §268 odst. 1 písm. g) obč. soudního řádu a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení“, na danou věc nedopadá, jelikož se týká právní úpravy exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil a řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce podle §103, §104 odst. 1, věty první, §243b odst. 4, per analogiam, a §254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu zastavil, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
O náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, o. s. ř.; povinným, jež by měli na náhradu právo, náklady v tomto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu