ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2593.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2593/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Moravského zemského muzea se sídlem v Brně, Zelný trh 6, proti povinnému Ing. J. B. , zastoupenému JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, pro částku 405.323,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 390/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. ledna 2012, č. j. 20 Co 144/2011-161, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16. září 2010, č. j. 96 Nc 390/2004-140, jímž městský soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhanou pohledávku uhradil „do rukou mandatáře“, společnosti Aparex plus s.r.o., jež měla s oprávněným uzavřenu mandátní smlouvu, kterou byla zmocněna pro něj pohledávku, jež je předmětem exekuce, vymáhat. Podle odvolacího soudu se povinnému nepodařilo prokázat, že by dlužnou částku zaplatil. Především nebylo prokázáno, že by byla uzavřena mandátní smlouva ústní formou před datem 24. února 2003. Kromě toho je zde doklad o zaplacení regulačního poplatku 2 000 Kč z téhož data a dále pak dohoda o splátkovém kalendáři z 27. března 2003. Nelze přehlédnout ani znalecký posudek z oboru písmoznalectví vztahující se ke zkoumání, zda podpis na uvedené dohodě je podpisem povinného. Úhradu vymáhané pohledávky nepotvrdili v rámci trestního řízení ani zástupci společnosti Aparex plus s.r.o. a kromě toho platba ze strany povinného neodpovídá výši vymáhané pohledávky, ale je podstatně vyšší. Z tohoto pohledu podle odvolacího soudu nelze závěry soudu prvního stupně shledat v nesouladu s obsahem spisu, jestliže městský soud uzavřel, že dohoda o úhradě pohledávky z 22. února 2003 a příjmový pokladní doklad z téhož data samy o sobě ani v kontextu dalších provedených důkazů tvrzení povinného neprokazují. Sám povinný v odvolání ani netvrdil, že jsou zde další důkazy způsobilé zvrátit závěry soudu prvního stupně.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 14 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Po zevrubném popisu skutkového stavu (viz druhá strana dovolání na č. l. 175), z nějž dovozuje, že splnění své povinnosti uložené exekučním titulem, tedy zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím, prokázal, povinný zdůrazňuje, že „se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že se mu nepodařilo prokázat zánik vymáhané pohledávky zaplacením“ . Městský ani krajský soud se nevypořádaly s listinnými důkazy založenými povinným do spisu, totiž stvrzenkou o přijetí částky 864.348 Kč, a zpochybněna nebyla ani pravost dohody o úhradě pohledávky, uzavřené 22. února 2003 mezi povinným a společností Aparex plus s.r.o. Kromě toho povinný opět poukazuje na výpověď znalkyně, jež neuvádí nic víc než to, že podpis na dohodě „není stoprocentním podpisem povinného“. Vzhledem k tomu je povinný přesvědčen, že pouze na tomto důkazu nelze založit rozhodnutí v tak závažné věci, jakou je rozhodnutí o zastavení exekuce pro zánik vymáhané povinnosti. V závěru dovolání opět zdůrazňuje, že mu „není zřejmé, proč soudy obou stupňů raději uvěřily tvrzení a důkazům předloženým oprávněným, když tvrzení a důkazy předložené povinným mají podle jeho názoru stejnou hodnotu“.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. února 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. března 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel sice napadenému rozhodnutí – byť pouhým odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy bez vysvětlení, v čem by měl spočívat jeho zásadní právní význam (a tudíž i bez vymezení právní otázky, jež by jím měla být řešena) – takový význam přisuzuje, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Povinný totiž předně – ač jej ohlašuje – ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v tom smyslu , jak toto ustanovení vykládá judikatura i literatura (nesprávný výklad /interpretace/ či použití /aplikace/ určité právní normy, kterou ostatně, právě z důvodu dále uvedeného, ani nespecifikuje), nýbrž nesprávné právní posouzení věci vytýká – teprve – jako důsledek nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud veden doslovným zněním argumentace uplatněné v dovolání (viz kurzívou zvýrazněné pasáže ve druhém odstavci odůvodnění tohoto usnesení, věnovaném reprodukci dovolání).
Literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s. zdola) pro případy, kdy dovolatelé (stejně jako v souzené věci, kdy by k odlišnému, podle dovolatele správnému právnímu závěru měl soud dospět teprve po doplnění dokazování, jež v současném rozsahu podle jeho názoru k úplně a správně zjištěnému skutkovému stavu nevedlo) namítají nesprávnost právního posouzení věci na základě argumentace, že soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, takže v důsledku špatně zjištěného skutkového stavu věci je nesprávné i právní posouzení věci, dovodila, že při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/, případně odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné, a shora zmíněná argumentace je tak pro dovolací řízení z pohledu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. právně bezvýznamná.
K témuž závěru dospěla judikatura - srov. např. rozsudek z 28. srpna 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod č. 19, v němž vrchní soud uzavřel, že za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (nyní) §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení; tomuto názoru pak odpovídá i závěr přijatý v rozsudku z 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu , což platí i tehdy , jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), případně odst. 3 o. s. ř.
Dovolacími námitkami povinný napadá hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Namítá-li povinný dále neúplnost, případně nesprávnost skutkových zjištění, může tak činit pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., jež jsou ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilé (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu