ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2839.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2839/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., ve věci žalobce Celního úřadu Praha D 1, se sídlem v Říčanech u Prahy, Logistický terminál – Nupaky č. 148, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 9, o zaplacení částky 4.416.313,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 31/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 12. 4. 2011, č. j. 29 Co 663/2010-286, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze 30. 7. 2010, č. j. 13 C 31/2007-254, jímž okresní soud vyhověl poddlužnické žalobě podle §315 o. s. ř. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný považuje za zásadní pochybení okresního soudu neprovedení jím opakovaně navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, jímž mínil vyvrátit žalobcovo tvrzení, že zejména na daňových dokladech a čerpadlových dodacích listech i na doručence prokazující doručení vyrozumění o právní moci exekučního příkazu, jsou jeho podpisy (tedy podpisy žalovaného). Odůvodňuje-li soud prvního stupně neprovedení navrženého důkazu závěrem o jeho nadbytečnosti a nehospodárnosti, vyvozeným po zhodnocení ostatních provedených důkazů (včetně výpovědi žalovaného, jenž tvrdil, že podpisy na dokladech nejsou jeho), nemá odvolací soud k tomuto odůvodnění žádné výhrady a dodává jen, že ve smlouvě o dodávkách pohonných hmot, kterou uzavřel žalovaný se společností BENA, a. s. (celním dlužníkem, v exekučním řízení povinným a v nynějším řízení podle soudů obou stupňů věřitelem žalovaného), není uvedeno nic o tom, že by byl k přejímání dodávek oprávněn pouze žalovaný, což ten ostatně ani v průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdil. Podle odvolacího soudu to znamená, že společnost BENA, a. s. byla oprávněna předávat dodávky i zaměstnancům či osobám jinak pověřeným přejímkou ve smyslu ustanovení §16 obchodního zákoníku. Za tohoto stavu by musel žalovaný tvrdit a prokazovat, že podpisy na dodacích listech nepatří ani jiným osobám, pracujícím na čerpací stanici (jeho provozovně), případně prostřednictvím svědeckých výpovědí těchto osob prokázat, že k dodávce vůbec nedošlo. Jedině v případě, že by bylo prokázáno, že podpisy nepatří nejen žalovanému, nýbrž ani nikomu dalšímu, kdo v provozovně žalovaného pracoval a byl tak oprávněn k přejímce pohonných hmot, bylo by možno uzavřít, že doklady jsou zřejmě falšovány. Žalovaný však tvrzení potřebná k závěru o nutnosti vyžádání znaleckého posudku nepřednesl.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „odvolací soud se nevypořádal s právními otázkami, které mají pro rozhodnutí ve věci samé zásadní význam“ /viz. bod VI. dovolání na č. l. 295, v němž však žádné právní otázky neformuluje/), žalovaný ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůrazňuje, že v rozhodné době provozoval dvě čerpací stanice, na nichž odebíral pohonné hmoty od dodavatelů jiných než společnosti BENA, a. s., s nimiž postupně uzavřel řádné kupní smlouvy. S těmito dodavateli byl také v běžném obchodním kontaktu a hradil jim daňové doklady, které mu byly těmito dodavateli předkládány. Vzhledem k tomu žalovaný nemůže vyloučit, že na daňových dokladech vystavených dodavatelskou firmou Janouš PROMOTO a následně firmou Vladimír Minařík-KM PRONA (majitelé těchto firem byli před soudem prvního stupně slyšeni jako svědci) bylo uvedeno číslo účtu, které nepatřilo žádnému z těchto dvou dodavatelů a které naopak mohlo patřit společnosti BENA, a. s. V rozhodném období společnost BENA, a. s. vystavila pro žalovaného devatenáct daňových dokladů, jimiž chce žalobce prokázat, že žalovaný byl se společností BENA, a. s. v běžném obchodním styku. Žalobce na pravosti tohoto důkazu trvá i přesto, že je (podle žalovaného) nepochybné, že ze všech těchto devatenácti daňových dokladů žalovaný plnil pouze na jediný, a dále přesto, že z nevysvětlitelných důvodů společnost BENA, a. s. na úhradě vystavených faktur pro žalovaného netrvala a nečinila žádné právní kroky k vymožení částek na těchto daňových dokladech uvedených. Soudy se nezabývaly ani otázkou, zda v době účinnosti kupní smlouvy z 22.10.1996 – za předpokladu, že podle ní bylo žalovanému plněno – nevyužila společnost BENA, a. s. svého práva, aby jako prodávající pro nezaplacení kterékoli vystavené faktury dodané a žalovaným nezaplacené pohonné hmoty ze zásobníků čerpací stanice žalovaného odčerpala a převzala zpět do své dispozice.
V řízení bylo podle dovolatele prokázáno, že při obchodování s pohonnými hmotami je obvyklé, že ocitne-li se kupující se zaplacením kupní ceny v prodlení více než pět dnů, jsou další dodávky pohonných hmot ze strany dodavatele zastaveny. Kdyby se žalobcovo tvrzení, že žalovaný dluží společnosti BENA, a. s. částku 4.416.313,30 Kč opíralo o skutečnost, tedy o fakt, že pohonné hmoty byly touto společností žalovanému dodány, je podle jeho názoru nepředstavitelné a nereálné, aby mu společnost BENA, a. s. při takto prudce narůstajícím dluhu pohonné hmoty i nadále dodávala.
Žalobce podle dovolatele veškerá svá tvrzení o existenci a výši pohledávky povinného, společnosti BENA, a. s., vůči žalobci (správně má patrně být vůči žalovanému), opřel o zcela neprůkazné výstupy elektronického zpracování účetnictví této společnosti, ve kterém sice byly daňové doklady vystavené na žalovaného nalezeny, avšak nebylo prokázáno, že žalovanému byly tyto účetní doklady doručeny (předány) a že žalovaný se choval tak, že si byl vědom svého závazku vůči společnosti BENA, a. s. a vědomě této společnosti tyto daňové doklady nehradil. Předmětné výstupy elektronického zpracování účetnictví společnosti BENA, a. s., navázané bezprostředně na její hospodaření, které je již po několik let předmětem vyšetřování ze strany policie ČR, jistě i v koordinaci se žalobcem, prakticky automaticky, i přes několikerá upozornění na tuto skutečnost ze strany žalovaného v předmětném řízení, posloužily soudům jako nezpochybnitelný důkaz o existenci a výši dluhu žalovaného vůči žalobci.
Podle dovolatele byl porušen také princip rovnosti účastníků. Žádné ustanovení občanského soudního řádu totiž podle něj nelze vykládat, a tedy ani v řízení před soudy aplikovat tak, aby byl některý z účastníků zvýhodněn na úkor jiného, nebo aby měl příznivější postavení zejména při projednávání věci, při dokazování při hodnocení důkazů nebo při rozhodování ve věci. Žalobce předložil řadu důkazů získaných z pozice svého postavení státního orgánu od různých bank, dopravních společností, finančních úřadů, Policie ČR i poštovních úřadů a masou těchto důkazů dokládal svá tvrzení o vzniku dluhu ve výši 4.416.313,20 Kč žalovaného vůči společnosti BENA, a. s., jejichž původ, pravost a právní význam však soudy obou stupňů dále nezkoumaly. Žalobce do značné míry využil i důkazní nouze na straně žalovaného, dané tím, že jeho účetnictví bylo ve velkém rozsahu zničeno povodněmi v roce 2002.
Žalovaný je přesvědčen, že soud nesprávně vyhodnotil význam kupní smlouvy uzavřené mezi ním a společností BENA, a. s., když prakticky bez přesvědčivých důkazů dospěl k závěru, že uvedená společnost podle této kupní smlouvy žalovanému průběžně plnila tak, že mu postupně dodala pohonné hmoty v hodnotě 4.416.313,20 Kč, aniž však od žalovaného zaplacení dodávek pohonných hmot v takovém rozsahu jakkoli vyžadovala. Žalovaný má za to, že uzavření kupní smlouvy nebo jakéhokoli jiného dlouhodobého kontraktu mezi dvěma smluvními stranami ještě nemusí znamenat, že by podle takové smlouvy muselo být fakticky plněno. V daném případě je podle dovolatele ze všech okolností zřejmé, že ten sice smlouvu se společností BENA, a. s. uzavřel, že však následně odebíral pohonné hmoty do své čerpací stanice od jiných subjektů, že tedy smlouvu uzavřenou se jmenovanou společností prostě nevyužil. Žalovaný je přesvědčen, že soudy v předchozím řízení neprokázaly, že společnost BENA, a. s. na základě uzavřené kupní smlouvy žalovanému fakticky plnila, a že žalovaný na tato plnění nereflektoval a svévolně této společnosti za dodávky pohonných hmot neplatil.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Napadenému rozhodnutí je sice přisuzován zásadní právní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, protože žalovaný – ač ohlásil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – tento důvod ve skutečnosti neuplatnil, jelikož nenamítl aplikaci nesprávné právní normy ani nesprávnou interpretaci normy správně použité a pro účel posouzení přípustnosti dovolání ani neformuloval konkrétní právní otázku, nýbrž (vedle námitky nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění) brojí zejména proti hodnocení důkazů soudem, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny správně, tj. způsobem odpovídajícím jeho názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Námitka nesprávnosti, případně neúplnosti skutkových zjištění je uplatnitelná pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., ty však k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilé nejsou (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. (žalobci, jenž by jinak měl na jejich náhradu právo, v tomto stadiu řízení náklady podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu