ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2859.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2859/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného TRÁVNÍKY , bytového družstva , se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, identifikační číslo osoby 000 48 852, proti povinné R. D. , pro 25.996,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 533/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. května 2012, č. j. 58 Co 126/2012 - 56, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2012, č. j. 58 Co 126/2012 - 56, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 10. 2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 27, se ruší a řízení o návrhu oprávněného ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2008, č. j. 13 Nc 533/2008 - 6, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 10. 2010, č. j. 13 Nc 533/2009 - 13, a opravným usnesením ze dne 11. 3. 2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 14, se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu oprávněného ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 10. 10. 2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 27, zamítl návrh oprávněného ze dne 26. 7. 2011 na zastavení exekuce „podle §268 odst. 1 písm. c) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění“ (dále jen „o. s. ř.“), odůvodněný tím, že „povinná uhradila vymáhanou částku…zcela dobrovolně v průběhu exekučního řízení a že vymáhaná částka…nebyla vymožena nuceně žádným exekučním příkazem“. Soud prvního stupně vyšel z toho, že exekuce na majetek povinné byla nařízena jeho usnesením ze dne 11. 4. 2008, č. j. 13 Nc 533/2008 - 6, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. 10. 2010, č. j. 13 Nc 533/2009 - 13, a opravným usnesením ze dne 11. 3. 2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 14, že pověřeným soudním exekutorem mu bylo sděleno, že povinná vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce (celkem 164.519,- Kč) zaplatila na jeho účet dne 16. 3. 2011 a že vymožená pohledávka byla na účet oprávněného poukázána dne 13. 4. 2011, takže nelze zastavit skončenou exekuci. Konstatoval, že v exekučním řízení platí zásada, že nařízenou exekuci z důvodu nuceného splnění vymáhané povinnosti nelze zastavit a že bylo-li v průběhu exekuce nějaké plnění vymoženo, pak v této části exekuce bez dalšího končí. S odkazem na §51 písm. c) exekučního řádu dále uvedl, že v případě vymožení celé pohledávky včetně příslušenství a nákladů exekuce zaniká ze zákona pověření exekutora k provedení exekuce. Dospěl k závěru, že oprávněným tvrzené skutečnosti „nejsou způsobilým důvodem zastavení exekuce“, a proto návrh oprávněného na zastavení exekuce zamítl.
Shora označeným usnesením krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že dne 26. 7. 2011 podal oprávněný soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuce nebyla vymožena na základě žádného exekučního příkazu, že soudní exekutor jeho návrhu nevyhověl, neboť měl za to, že nelze zastavit skončenou exekuci, že návrh předložil k rozhodnutí soudu se sdělením, že vymáhanou pohledávku a náklady exekuce zaplatila povinná na jeho účet dne 16. 3. 2011 a že částku odpovídající vymáhané pohledávce poukázal oprávněnému dne 13. 4. 2011. Odvolací soud dále ze spisu soudního exekutora zjistil, že dne 19. 8. 2009 vydal exekuční příkaz, jímž rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy povinné, dne 6. 9. 2010 vydal exekuční příkaz, jímž postihl účet povinné u Komerční banky, a. s., dne 14. 9. 2010 vydal exekuční příkaz, jímž postihl účet u ČSOB, a. s., že výzvou ze dne 19. 8. 2009, doručenou povinné dne 7. 9. 2009, jí vyzval k úhradě vymáhané pohledávky ve výši 25.996,- Kč, částky 11.005,- Kč, představující poplatek z prodlení 2,5 ‰ denně z částky 25.996,- Kč od 1. 2. 2007 do zaplacení, a zálohy na náklady exekuce ve výši 22.000,- Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 3. 2011, č. j. 011 EX 156/08 - 31, určil soudní exekutor náklady exekuce částkou 28.668,- Kč. Písemností ze dne 17. 3. 2011 oznámil soudní exekutor plátci mzdy povinné, Komerční bance, a. s., a ČSOB, a. s., ukončení exekuce.
Odvolací soud nepovažoval rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné, jak oprávněný namítal, a dovodil, že v daném případě, kdy „exekuce byla skončena“ po 1. 11. 2009, je třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11. 2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (dále jen „exekuční řád“). Neuplatní se tudíž závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 589/2005 a sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, podle nichž vymožení pohledávky, včetně příslušenství a nákladů exekuce nemělo vždy za následek zánik exekuce, že soud byl i v takovém případě povinen rozhodnout o návrhu zastavení exekuce, ledaže pohledávka byla vymáhána pouze jedním ze způsobů provedení exekuce, zpravidla na základě jednoho exekučního příkazu, a že podle §51 písm. c) exekučního řádu zaniká v případě, kdy jsou pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy, pověření soudního exekutora k provedení exekuce, nikoli exekuce samotná. Krajský soud tedy věc posoudil podle §46 odst. 2 věty druhé, odst. 7 a §47 odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, a zaujal názor, že zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu je namístě, pokud z důvodů, které lze podřadit pod §268 odst. 1 písm. a) až h) o. s. ř., popř. pod jiná zákonná ustanovení, nedojde k vynucení povinnosti exekutorem na povinném a nejsou splněny podmínky pro upuštění od provedení exekuce; k zastavení exekuce tedy dojde pouze tehdy, pokud nastal důvod, pro který nemůže být úspěšně dokončena. Protože k plnění ze strany povinné došlo po uplynutí lhůty k plnění podle 46 odst. 5 exekučního řádu, která skončila dne 23. 11. 2009, jednalo se o plnění pod tlakem exekučního řízení a takové plnění nelze považovat za dobrovolné . Odvolací soud z uvedených důvodů považoval pohledávku oprávněného a náklady exekuce za vymožené, exekuci za provedenou (§46 odst. 2 exekučního řádu) a ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu pověření exekutora za ukončené. Nad rámec pak dodal, že právní názor, který v dané věci zaujal, neodporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 či jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 684/07, neboť tato rozhodnutí řeší problematiku ústavně konformní interpretace a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb., nikoli otázku, co je vymoženým plněním ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu. Pokud pak oprávněný poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, v němž vyslovil, že v případě dobrovolného plnění má být exekuce zastavována podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nemá podle krajského soudu již takové rozhodování s ohledem na novelu exekučního řádu své opodstatnění. Dále uvedl, že se nevyjadřuje k aplikaci §231 odst. 2 obchodního zákoníku, jelikož to není předmětem řízení, ani k námitkám oprávněného proti ústavnosti §47 odst. 5 (správně §46 odst. 5) exekučního řádu, neboť rozpor tohoto ustanovení s ústavním pořádkem neshledává.
Proti tomuto usnesení podal oprávněný obsáhlé dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uhradil-li povinný vymáhanou pohledávku dobrovolně v průběhu exekučního řízení po vydání usnesení o nařízení exekuce, jedná se o nuceně vymoženou částku s tím, že exekuce tímto byla provedena ve smyslu §46 odst. 2 a §51 písm. c) exekučního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, zejména (a opětovně) namítá, že exekuce měla být zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. z důvodu, že soudní exekutor nevymohl předmět exekuce nuceně na základě žádného exekučního příkazu, z čehož podle §51 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 exekučního řádu dovozuje, že exekuce nemohla být provedena, neboť v citovaných ustanoveních není žádná zmínka o tom, že by exekutor provedl exekuci tím, že povinný uhradí vymáhanou částku dobrovolně „v průběhu exekučního řízení“. Domnívá se, že vzhledem k platnému znění exekučního řádu musel povinný uhradit vymáhanou částku pouze soudnímu exekutorovi, neboť jedině ten je oprávněn v exekučním řízení přijímat jakékoli částky na úhradu vymáhaného dluhu, a odvolacímu soudu vytýká, že se těmito námitkami a dalšími námitkami uvedenými v odvolání náležitě nezabýval, čímž „řízení zatížil vadou nepřezkoumatelnosti“, a že v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu zužuje možnost povinného, aby se jednalo o dobrovolně uhrazenou částku v rámci exekučního řízení, pouze „do nařízení exekuce“ s tím, že poté již takto uhrazenou částku nepovažuje za dobrovolně uhrazenou, ale za vymoženou. V bodě 15) dovolání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, v němž byl vysloven závěr, že …“jestliže výkon rozhodnutí zanikl (např. provedením), tak k řízení o návrhu na zastavení výkonu již nejsou splněny podmínky a toto řízení musí být podle §103, §104 odst. 1 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno“, uvádí, že pokud soudy obou stupňů řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce nezastavily, ale návrh zamítly, jedná se o nesprávné právní posouzení věci . Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje ze skutečnosti, že jím uplatněné námitky nebyly dosud judikaturou dovolacího soudu řešeny, resp. že dosavadní judikatura vychází z exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. a ze stavu před nálezem Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a dále ze skutečnosti, že dosavadní judikatura soudů týkající se uvedené problematiky je rozporná. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby rozhodl, že „exekuce na majetek povinného se zastavuje“, a dále, aby „zvážil možnost využít postupu podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR“, neboť ustanovení §46 odst. 5 exekučního řádu považuje z řady důvodů (uvedených zejména v bodu 11 dovolání) za protiústavní.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz nález Ústavního soudu ze 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11)] - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení exekuce lze věcně rozhodnout, ačkoli exekuce již byla skončena, vyřešil (implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, a potud je dovolání přípustné; jinak přípustné není.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k době podání návrhu na zastavení exekuce (dne 29. 7. 2011) je pro rozhodnutí v dané věci rozhodující znění exekučního řádu od 1. 11. 2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (k tomu srov. čl. II. bod 1. a 4. přechodných ustanovení zákona č. 286/2009 Sb.).
Podle §46 odst. 2 věty druhé exekučního řádu exekutor provádí exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena . Podle odstavce 5 tohoto ustanovení exekutor zašle povinnému společně s usnesením výzvu ke splnění vymáhané povinnosti , v níž vyčíslí vymáhaný nárok a zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného. Zároveň povinného poučí, že splní-li ve lhůtě 15 dnů vymáhaný nárok a uhradí zálohu, vydá exekutor neprodleně příkaz k úhradě nákladů exekuce. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce bude exekuce provedena. Splněním vymáhaného nároku a uhrazením zálohy zaniká zákaz podle §44a odst. 1 a podle §47 odst. 4. Jinak exekutor provede exekuci. Po skončení exekuce podle odstavců 2 a 5 a §55 zašle exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých evidencích vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. Na žádost zašle toto oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení (odstavec 7).
Podle §47 odst. 1 exekučního řádu exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo. Exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Podle exekučního příkazu se exekuce provede po právní moci usnesení o nařízení exekuce (odst. 2). Provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů (odst. 5).
Podle §51 písm. c) exekučního řádu pověření k provedení exekuce zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Z této úpravy mimo jiné vyplývá, že soudní exekutor je povinen činit ve věci úkony od doby, kdy je mu doručeno pověření k provedení exekuce, do doby, než jeho pověření zanikne. Exekuce končí především vynucením celé vymáhané povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce. Jsou-li všechny tyto nároky vymoženy, exekuce je tím považována za provedenou . Novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2009 Sb. zavedla pravidla pro případ, kdy povinný splní vymáhanou pohledávku ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení o nařízení exekuce, ke kterému exekutor připojí výzvu k zaplacení. Povinný hradí vymáhané nároky podle §46 odst. 4 věty první exekučního řádu k rukám exekutora. Uhradí-li však povinný vymáhanou pohledávku s příslušenstvím k rukám oprávněného a zálohu na nákladech exekuce k rukám exekutora ve lhůtě 15 dnů, jsou přesto podmínky uvedené v §46 odst. 5 exekučního řádu naplněny. Po splnění povinnosti a úhradě nákladů vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž náklady vyčíslí shodně jako ve výzvě k zaplacení. Právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce je exekuce považována za provedenou. Není-li ve lhůtě splněna celá vymáhaná povinnost a uhrazena celá záloha na nákladech exekuce, exekutor začne s faktickým prováděním exekuce realizací exekučních příkazů (které již mohly být vydány dříve) a v příkazu k úhradě nákladů exekuce stanoví výši své odměny podle §5 až §10 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (k tomu srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2010, str. 195 - 200).
V souzené věci bylo zjištěno, že povinná dne 7. 9. 2009 osobně převzala výzvu soudního exekutora ke splnění vymáhané povinnosti ve lhůtě patnácti dnů od jejího doručení a současně též usnesení ze dne 11. 4. 2008, č. j. 13 Nc 533/2008 - 6, jímž Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci na její majetek (§46 odst. 5 exekučního řádu). Dále z obsahu spisu vyplývá, že opravným usnesením ze dne 19. 10. 2010, „č. j. 13 Nc 533/2009 - 13“, které bylo povinné doručeno dne 3. 11. 2010 , okresní soud k návrhu oprávněného na „rozšíření exekuce na náklady nalézacího řízení“ postupem podle §164 o. s. ř. opravil citované usnesení o nařízení exekuce „ohledně doplnění nákladů předcházejícího řízení“ tak, že exekuci nařídil rovněž pro náklady přecházejícího řízení ve výši 1.040,- Kč. Usnesením ze dne 11. 3. 2011, č. j. 13 Nc 533/2008 - 14, které bylo povinné doručeno dne 24. 3. 2011, okresní soud postupem podle §164 o. s. ř. opravil uvedené opravné usnesení ohledně jednacího čísla na správné „13 Nc 533/2008 - 13“. Ze sdělení soudního exekutora ze dne 22. 8. 2011 vyplývá, že dne 16. 3. 2011 uhradila povinná na účet soudního exekutora částku 164.519,- Kč, představující vymáhanou pohledávku oprávněného s příslušenstvím a náklady exekuce.
Jestliže tedy povinná uhradila částku 164.519,- Kč, představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady exekuce, dne 16. 3. 2011 , tj. po doručení usnesení o nařízení exekuce a opravného usnesení ze dne 19. 10. 2010, a poté, co soudní exekutor vydal dne 19. 8. 2009, dne 6. 9. 2010 a dne 14. 9. 2010 exekuční příkazy, jimiž rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtů povinné a srážkami ze mzdy povinné, a po uplynutí patnáctidenní lhůty k zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím a nákladů exekuce určené ve výzvě exekutora a doručené povinné dne 7. 9. 2009, je závěr odvolacího soudu, že exekuci je třeba považovat podle §46 odst. 2 části věty druhé za středníkem za provedenou a podle §47 odst. 5 exekučního řádu za skončenou, v souladu s výslovným zněním těchto shora citovaných ustanovení exekučního řádu a současně i se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, podle nichž „za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce; ostatní plnění je třeba považovat za taková dobrovolná plnění, ke kterým došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež však mají vliv na výši jeho nákladů“.
Důvod k předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť oproti mínění dovolatele má za to, že ustanovení, jichž bylo ve věci užito, jsou souladná s ústavním pořádkem České republiky.
Správná je ovšem dovolatelova námitka, jíž poukazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněném pod číslem 95/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud připomněl závěr přijatý již v usneseních ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, a ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, a to, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho (její) zastavení. Jestliže však výkon rozhodnutí (exekuce) zanikl (zanikla), k řízení o návrhu na jeho (její) zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle §103, §104 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno. Proto také již nepřicházelo v úvahu zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani bez návrhu podle §268 odst. 1 písm. g) ve spojení s §269 odst. 1 o. s. ř. (povinný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nepodal). Právní názor uvedený v bodu 34. nálezu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, podle kterého „Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly podle §268 odst. 1 písm. g) obč. soudního řádu a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení“, na danou věc nedopadá, jelikož se týká právní úpravy exekučního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 286/2009 Sb.
Odvolací soud sice v souladu s citovanými ustanoveními exekučního řádu považoval exekuci za skončenou, postupoval však (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i právní praxí, pokud návrh oprávněného věcně projednal. Nebyla-li již v době rozhodování soudů obou stupňů dána existence nařízené a trvající exekuce, jakožto zvláštní podmínky řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce, bylo nutné podle §103, §104 odst. 1 věty první a §254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce zastavit.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a §243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. zrušil a řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce podle §103, §104 odst. 1, věty první, §243b odst. 4, per analogiam, a §254 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu zastavil, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
O náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první, o. s. ř.; povinné, jež by měla na náhradu právo, náklady v tomto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu