ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3164.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3164/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné L. Z., proti povinnému Bc. P. Z., zastoupenému JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 12, pro výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 4091/2009, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 8. února 2012, č. j. 62Co 280/2011-62, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze 7. února 2011, č. j. 73 Nc 4091/2009, ve znění doplňujícího usnesení z 21. června 2011, č. j. 73 Nc 4091/2009-46, jímž obvodní soud (kromě toho, že exekuci částečně, a to do částky 26 000 Kč, ve výroku I. zastavil) do částky 5 387 Kč ve výroku II. zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že 10. února 2010 oprávněné zaplatil převodem na její účet částku 52.000 Kč, čímž v plném rozsahu uhradil pohledávku přisouzenou jí na dlužném výživném. Odvolací soud uzavřel, že neidentifikoval-li povinný, komu je uvedená platba určena (kromě předmětné exekuce k vymožení dlužného výživného, přisouzeného exekučním titulem částkou 31.387 Kč, byla proti němu vedena exekuce k vymožení výživného pro nezletilého J. Z.), „postupoval soud prvního stupně správně, jestliže ze zaplacené částky započetl ve prospěch oprávněné pouze částku 26.000 Kč s odůvodněním, že zbývající částka 5.387,- Kč bude započtena ve prospěch nezletilého J. Další námitky povinného proti postupu soudního exekutora odvolací soud považoval pro posouzení věcné správnosti usnesení soudu prvního stupně za nerozhodné.
V dovolání, jehož přípustnost „opírá o ustanovení §238a a §239 o. s. ř.“ (aniž tedy vysvětluje, v čem má mít napadené potvrzující rozhodnutí zásadní právní význam, a tudíž, která právní otázka jím má být řešena), povinný – bez specifikace dovolacího důvodu – vyjadřuje přesvědčení, že projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání a provedení dokazování „byl porušen procesní předpis,“ a že mu tak „bylo upřeno právo na řádný a spravedlivý proces“. Kromě uvedené námitky dovolání obsahuje již jen opakované odkazy na exekuční řízení týkající se oprávněného nezletilého J. Z., v němž soud „po nařízení jednání, a tedy jeho možnosti se k věci řádně vyjádřit, návrhu na zastavení exekuce vyhověl“.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21. února 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6. března 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 132).
Povinný, jenž (kromě ustanovení §238a o. s. ř., jež však samo o sobě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí způsobilé založit není) odkazuje na zcela nepřiléhavé ustanovení §239 o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím, o něž však v souzené věci – zastavení exekuce – nejde, však žádnou otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, nepředkládá; naopak, v dovolání vznáší jedinou, byť opakovanou, námitku, totiž, že ho soud nenařízením jednání a neprovedením dokazování zbavil možnosti se k věci vyjádřit, a že mu tak „upřel právo na řádný a spravedlivý proces“.
Touto výtkou ovšem dovolatel neuplatnil žádný z (ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř. taxativně vypočtených) dovolacích důvodů, nýbrž namítl zmatečnost řízení spočívající v odnětí možnosti jednat v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1816); o zmatečnost podle tohoto ustanovení totiž jde například tehdy, jestliže odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o žádný z případů, kdy je podle občanského soudního řádu nebylo třeba nařizovat (viz též usnesení Nejvyššího soudu z 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008).
V usnesení uveřejněném pod číslem 3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.
V řízení upraveném v části šesté občanského soudního řádu platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o. s. ř.). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§115 odst. 1, §254 odst. 1 věta první o. s. ř.), zákon – ve vztahu k řízení o zastavení exekuce – soudům neukládá; jestliže však důvody zastavení spočívají v §268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., rozhoduje se zpravidla po předchozím jednání (§269 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud v usnesení z 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod číslem 64, také vysvětlil, že o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř. může soud rozhodnout bez jednání, jestliže tvrzení účastníků o těch skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod zastavení výkonu, jsou shodná a liší se jen náhled stran na právní význam těchto skutečností.
V usnesení z 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, Nejvyšší soud zdůraznil, že zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby v dovolání uplatněny nebyly), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad v projednávané věci naplněn není, a to již proto, že jinou námitku, z níž by bylo možno dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dovolatel nevznesl. Má-li povinný za to, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednání před soudem, mohl svou námitku uplatnit (ovšem při zachování zákonné lhůty) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu