ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3175.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3175/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné Ing. M. Š. , zastoupené Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti povinnému Ing. V. Š., CSc ., zastoupenému JUDr. Stanislavou Vrchotovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 1, pro částku 400.816,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 5406/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 15. února 2011, č. j. 20 Co 228/2010-185, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze 7. prosince 2009, č.j. 96 Nc 5406/2007-151, městský soud částečně, a to do částky 3.343,- Kč, exekuci podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavil (výrok I.) a ve zbytku, tj. ohledně částky 397.473,- Kč a nákladů exekuce návrh na její zastavení zamítl (výrok II.) s odůvodněním, že (proti)pohledávka povinného z titulu jeho investic do podílového spoluvlastnictví účastníků, namítnutá k započtení dne 20. března 2007 a následně dopisem z 24. srpna téhož roku, je promlčena.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve II. (zamítavém) výroku potvrdil. Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1596/2000 uzavřel, že jde-li o investice jakéhokoli druhu vynaložené jedním ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních, jsou „jejich části připadající na spoluvlastnické podíly investujících spoluvlastníků“ splatné, nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná, již za trvání spoluvlastnictví, nikoli tedy až po jeho zrušení. Právo na vydání plnění z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení se pak promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§107 občanského zákoníku), přičemž pro počátek běhu promlčení je rozhodující okamžik vynaložení nákladů na nutnou opravu či údržbu. Pouze v případě, že by šlo o jiné investice než nezbytné opravy a údržbu bez souhlasu dalších spoluvlastníků , vznikla by povinnost spoluvlastníka bezdůvodné obohacení vydat až při zániku spoluvlastnictví, např. jeho zrušením a vypořádáním, a to ve výši zhodnocení jeho podílu v důsledku vynaložené investice (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99).
Námitka povinného, že promlčecí doba mu počala běžet až po právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a že bod 4. dohody účastníků „o stavebních úpravách a následném částečném rozdělení užívání prostor rodinného domu“ z 24. října 2001 (viz. č.l. 11), je třeba vykládat rozšiřujícím způsobem, tedy, že povinnost oprávněné zaplatit mu náhradu za jeho investice do společného majetku vznikla také tehdy, jestliže došlo k vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, je podle odvolacího soudu nedůvodná. Jestliže totiž byla při formulaci bodu 4. dohody použita dikce, že oprávněná se zavazuje zaplatit povinnému jeho investice do společné nemovitosti „ v případě prodeje domu nebo prodeje své ideální poloviny “, pak takové znění této části smlouvy nelze vykládat natolik rozšiřujícím způsobem, že by uvedenou povinnost oprávněná měla i pro případ zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jelikož takovýto výklad by představoval nepřípustný zásah do smluvní volnosti stran. Měl-li povinný na mysli povinnost k vyplacení finančních prostředků oprávněnou i pro případ vypořádání jejich podílového spoluvlastnictví, nic mu nebránilo v tom, aby i tuto eventualitu do smlouvy výslovně uvedl, zvláště za situace, kdy to byl on, který dohodu za oba účastníky připravoval. Jím prosazovaný rozšiřující výklad bodu 4. dohody, z něhož pak dále dovozuje, že náhradu svých investic mohl po oprávněné požadovat teprve po právní moci rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (a že tedy teprve od tohoto okamžiku počala běžet promlčecí doba), by ostatně podle odvolacího soudu byl v rozporu s jednáním samotného povinného, který svou pohledávku z titulu investic do společného majetku požadoval již v průběhu nalézacího řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to dopisem z 20. března 2007 (viz. č.l. 95 připojeného nalézacího spisu), zatímco rozsudek z 24. května 2007 nabyl právní moci až 16. srpna téhož roku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že judikaturou jsou následující právní otázky řešeny nedostatečně „právě s ohledem na větší soubor institutů, které je nutno při rozhodování případu vzít v úvahu;“ zároveň „se domáhá toho, aby dovolacím soudem byly nastíněné otázky posouzeny jinak.“ Jde především o „započitatelnost pohledávek přiznaných exekučním titulem a pohledávek existujících mezi účastníky pouze v jejich hmotné podobě, event. dokonce v době započtení nesplatných. Dále jde o posouzení konkrétního vedlejšího ustanovení o smlouvě, na jejímž základě pohledávka vznikla, jako podmínky odkládací, a otázky jejího dalšího splnění či zmaření, to vše v návaznosti na definitivní stanovení počátku běhu subjektivní i objektivní promlčecí lhůty, rozhodné pro možnost druhé strany vznést námitku promlčení, a v neposlední řadě jde v kontextu celého případu, projevené vůle obou stran, skutečně (a nikým nezpochybněných) vynaložených finančních prostředků a deklarovaného závazku k jejich úhradě, o otázku jazykového výkladu a otázku dobré víry, resp. jednání v dobré víře.“
Neúplné a tedy nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolatel spatřuje v okolnosti, že se odvolací soud, dovozující promlčení jeho (proti)pohledávky „nevypořádal s existencí počátku běhu promlčecí lhůty“. Nárok na požadování nákladů skutečně vynaložených na stavební úpravy v domě mu vyplývá z dohody ze 4. 2. 2002 (č.l. 13), tyto náklady však mohl po oprávněné požadovat teprve poté, kdy „z její strany dojde k prodeji její ideální poloviny domu,“ z čehož plyne, že do této doby náhradu svých investic požadovat nemohl, a nemohla tedy ani běžet žádná lhůta. Po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví oproti povinnosti k zaplacení náhrady (3.125.000,- Kč) oprávněné povinný dospěl k závěru, že po oprávněné může požadovat částku 380.000,- Kč, kterou se zavázala mu uhradit pro případ prodeje domu. Skutečnost, že nejde o prodej, ale o vypořádání spoluvlastníků, povinný považoval za „situaci prakticky totožnou, která se v realitě odlišuje pouze odborným názvoslovím. Ve skutečnosti jde o prodej spoluvlastníku, i když prodej vynucený. Při uzavírání dohody měli oba účastníci na mysli situaci, kdy se oprávněná odstěhuje, své prostory opustí a zároveň bude mít v důsledku prodeje finanční prostředky na to, aby náklady na své oddělené bydlení s vlastním vchodem, což byla její idea, povinnému vrátila. Soud prvního stupně se neztotožnil s jeho argumentací, že v případě použití slova „prodej“ jde o výraz postihující zejména situaci, kdy za svou ideální polovinu domu obdrží finanční částku. Přestože povinný poukazoval na nález, jímž Ústavní soud ČR apeluje na obecné soudy, aby jednotlivé právní pojmy nevykládaly striktně jazykově, ale s přihlédnutím k vůli účastníků a širšímu kontextu celého případu, aby tím nedocházelo k rozhodování v konečném důsledku objektivně nespravedlivému, nebyla jeho argumentace uznána a soud prvního stupně setrval na názoru, že pojmy „prodej nemovitosti“ a „vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem na návrh oprávněné“ označují i v širším kontextu naprosto rozdílné instituty. Stejný názor zastával i soud odvolací.
Pro případ, že by povinný byl nucen akceptovat názor soudu prvního stupně, že odkládací podmínka, na niž je vázán prodej domu, vůbec nenastala, nutno dovodit, že tato podmínka byla zmařena, neboť po vypořádání již jako nevlastník oprávněná nemůže svou ideální polovinu domu nikdy prodat. Na tento případ podle dovolatele dopadá ustanovení §36 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož jestliže účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek v dovolání vznesených však k tomuto závěru dospět nelze, jelikož právní názor odvolacího soudu, že promlčecí doba nepočíná běžet teprve po dni zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale již dnem následujícím po vynaložení nákladů (investic), je v souladu s judikaturou, a to nejen s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1596/2000, na něž poukazuje odvolací soud, ale i s novější judikaturou publikovanou (viz. rozsudek z 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91/2012, v jehož odůvodnění na s. 616/936 Nejvyšší soud zdůraznil, že jde-li o investice jakéhokoli druhu, vynaložené jedním ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem vlastníků ostatních, jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné, nebyla-li uzavřena dohoda jiná, již za trvání spoluvlastnictví, nikoli tedy až po jeho zrušení). Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani – dovoláním ostatně nenapadená, takže dovolacímu přezkumu ani neotevřená – nesprávná kvalifikace nároku povinného odvolacím soudem jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoli jde – protože oprávněná s investicí povinného souhlasila – o majetkový nárok investujícího spoluvlastníka podle §137 odst. 1 a 138 odst. 2 občanského zákoníku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 14. března 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/82, s. 230/554).
Pokud jde o argumentaci (uplatněnou navíc teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum ve smyslu ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.) ustanovením §36 odst. 3 občanského zákoníku, ta je nepřípadná, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, odůvodněné právě a jedině promlčením (proti)pohledávky povinného, splatné nikoli teprve zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, ale již dnem 4. února 2002, tedy již za jeho trvání, na posouzení otázky (ne)splnění odkládací podmínky či jejího případného zmaření podle §36 odst. 3 občanského zákoníku (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s. ř.) nespočívá.
K dovolací námitce, že pojem „ v případě prodeje “ domu nebo jeho ideální poloviny měl být vyložen tak, že prodejem je nutno rozumět i zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, při němž jde ve skutečnosti o „prodej podílu spoluvlastníkovi“, dovolací soud zdůrazňuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jedná se – a o takový případ jde v souzené věci – o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000). Nesprávnost skutkových zjištění je však napadnutelná jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž je ovšem (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu