ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3418.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3418/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., v právní věci žalobce EDEN GROUP a.s. , se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 50, čp. 93, identifikační číslo osoby 263 40 062, zastoupeného JUDr. Hanou Zemanovou, advokátkou se se sídlem v Karlových varech, Chebská 355/49, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj , se sídlem v Brně, Náměstí Svobody 98/4, identifikační číslo osoby 720 80 043, adresa pro doručování: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov, Příkop 8, 604 24 Brno, o vyloučení částky 326.067,70 Kč z exekuce a o zaplacení částky 326.067,70 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 1/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2012, č. j. 49 Co 50/2011 - 78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. 12. 2010, č. j. 33 C 1/2008 - 33, jímž Městský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „vyloučení peněžních prostředků ve výši 326.067,70 Kč, nacházejících se na účtu společnosti MR - GASTROSERVIS, s.r.o…., č.ú. 27-8624770237/0100, vedeném u Komerční banky, a.s., z výkonu rozhodnutí nařízeného exekučním příkazem Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2006, č.j. 252836/06/293940/9731, k uspokojení peněžité pohledávky Finančního úřadu Brno-venkov a dále uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 326.067,70 Kč“ a kterým rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný vydal dne 12. 12. 2006 pod uvedeným číslem jednacím podle §73 odst. 5 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, proti daňovému dlužníku společnosti MR - GASTROSERVIS, s.r.o., exekuční příkaz, pravomocný dne 16. 1. 2007, jímž přikázal pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na účtech vedených u bank a spořitelních a úvěrových družstev, vztahující se do výše vykonatelného nedoplatku na všechny peněžní prostředky dlužníka mj. na účtu č. 27-8624770237/0100, vedeného u Komerční banky, a.s. Na základě tohoto exekučního příkazu obdržel žalovaný jako správce daně dne 24. 1. 2007 platbu ve výši 140.558,58 Kč a dne 24. 7. 2007 platbu ve výši 371.593,01 Kč. Dne 29. 12. 2006 vystavila firma GastroSystems, s.r.o. žalobci jako odběrateli fakturu č. 20061798 na částku 326.067,70 Kč, již byl povinen uhradit na účet č. 39004-041/0100. Žalobce však uvedenou částku nedopatřením poukázal dne 1. 2. 2007 na účet společnosti MR - GASTROSERVIS, s.r.o., č. 27-8624770237/0100, vedený u Komerční banky, a.s.; po zjištění tohoto omylu vyzval povinného dopisem ze dne 7. 2. 2007 k vydání takto zaslané částky a přípisem ze dne 25. 5. 2007 žádal žalovaného o zrušení daňové exekuce.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval pro posouzení důvodnosti žaloby v obou jejích částech - tedy 1) v části, jíž se žalobce domáhá vyloučení předmětných finančních prostředků z daňové exekuce podle §267 odst. 1 o. s. ř., a 2) o uložení povinnosti žalovanému omylem poukázanou částku žalobci zaplatit, za rozhodující vyřešení otázky postavení majitele účtu u peněžního ústavu při nařízení exekuce přikázáním pohledávky z tohoto účtu a otázky právní povahy peněžních prostředků na účtu vedeném peněžním ústavem, přičemž dospěl k závěru, že obě tyto otázky již byly vyřešeny judikaturou Nejvyššího soudu, z níž pak při právním posouzení dané věci vycházel. Krajský soud (stejně jako soud prvního stupně) odkázal především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále na rozsudek ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006, v nichž vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu“ vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu z tohoto pohledu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Z těchto judikatorních závěrů pak soudy obou stupňů dovodily, že částka 326.067,70 Kč poukázaná z účtu společnosti MR - GASTROSERVIS, s.r.o. finančnímu úřadu nebyla v majetku této společnosti, nýbrž v majetku Komerční banky, a.s., vůči níž měla uvedená společnost pohledávku z účtu. Takto nemohly být při daňové exekuci prováděné přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného u peněžního ústavu převedeny, byť omylem, finanční prostředky z majetku žalobce. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, totiž představuje, jak výše uvedeno, pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu. Jinak řečeno, nejde o „věc“, nýbrž o „nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z tohoto účtu“ (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných podmínek. Pokud tedy žalovaný při provádění správní exekuce vůči daňovému dlužníku postihl peněžní prostředky na účtu třetí osoby (správně společnosti MR - GASTROSERVIS s.r.o.), jež byly předtím na tento účet připsány omylem z účtu žalobce, postupoval v souladu s občanským soudním řádem a v důsledku jeho postupu se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil. Nemůže být proto pasivně legitimován pro uložení povinnosti vydat žalobci jím omylem bance poukázané prostředky na účet třetí osoby (povinného). Odvolací soud uzavřel, že nepřísluší-li žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení představovaného přijetím peněžních prostředků přikázaných z účtu společnosti MR - GASTROSERVIS s.r.o., jež byly předtím na tento účet připsány omylem z účtu žalobce, nelze tyto prostředky považovat za majetek, k němuž žalobci přísluší právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř. Za správný považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že úspěšnost excindační žaloby je vyloučena již z toho důvodu, že exekuce v daném případě zanikla provedením (§306 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku „a) postavení majitele účtu u peněžního ústavu při nařízení výkonu rozhodnutí a otázku b) právní povahy peněžních prostředků na účtu vedeném peněžním ústavem“. Stejně jako v odvolání nesouhlasí s výkladem obsaženým v uvedené judikatuře, podle něhož by peněžní ústav měl být vlastníkem všech peněžních prostředků uložených na jím zřízených účtech; takový názor podle něj nemá oporu v současné legislativě a je v rozporu s pojetím vlastnického práva zakotveným v Listině základních práv a svobod. Pokud by peněžní ústav byl vlastníkem všech těchto prostředků, znamenalo by to, že je oprávněn s nimi též neomezeně disponovat; protože však je oprávněn s nimi disponovat jen omezeně, nelze jej za vlastníka považovat, a tyto prostředky jsou mu pouze svěřeny. Uvedený názor je podle dovolatele též v rozporu s §267b o. s. ř., podle něhož výkonu rozhodnutí na majetek platební instituce nepodléhají
prostředky, které uživatelé platebních služeb těmto osobám svěřili k provedení platební transakce. Současnou legislativou je pak stanoveno, že platební instituce je povinna vést vlastní peněžní prostředky odděleně od prostředků, které jí byly svěřeny jinými k provedení platebních transakcí, z čehož taktéž vyplývá, že platební prostředky nejsou ve vlastnictví peněžního ústavu, přičemž názor Nejvyššího soudu z roku 2000, resp. 2005 byl již dávno překonán. Dále dovolatel namítá, že vlastníkem omylem připsaných peněžních prostředků se nestal stát ani daňový dlužník, neboť na jeho účet byly poukázány bez právního důvodu, a ostatně o jejich existenci ani nevěděl. Z týchž důvodů nemohl povinnému vzniknout ani nárok na vyplacení těchto peněžních prostředků z účtu, tedy pohledávka, která by mohla být předmětem výkonu rozhodnutí. Dovolatel proto trvá na tom, že omylem poukázané peněžní prostředky zůstaly v jeho vlastnictví, že vlastnické právo požívá ochrany vůči všem, a že v jeho případě se proto jedná o právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
V průběhu dovolacího řízení byl Finanční úřad Brno-venkov zrušen a výkon práv a povinností při výkonu správy daní přešel na nově zřízený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (srov. §1, §8 a §20 zákona č. 456/2011 Sb.). Vzhledem k tomu, že byla zrušena organizační složka státu, která za Českou republiku v řízení dosud vystupovala, dovolací soud pokračoval v řízení s Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj jako organizační složkou státu, příslušnou v projednávané věci za Českou republiku jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 298/2004, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 128).
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé potvrzen a o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné), tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1998, pod číslem 17, zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Nejvyšší soud se k uvedeným právním závěrům přihlásil pro účely založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž v usnesení uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující výrok rozsudku o nedůvodnosti vylučovací žaloby na dvou na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání, které by vedlo jen ke zpochybnění jednoho z obou právních závěrů, nemůže založit předpoklad, aby mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Od těchto závěrů, které jsou uplatnitelné i v řízení o excindační žalobě, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 72/2010).
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé o nedůvodnosti vylučovací žaloby podle §267 odst. 1 o. s. ř. založeno jednak na závěru, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu,…. a že pokud tedy žalovaný při provádění správní exekuce vůči dlužníku postihl peněžní prostředky na účtu třetí osoby, jež byly předtím na tento účet připsány omylem z účtu žalobce, postupoval v souladu s občanským soudním řádem a v důsledku jeho postupu se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil a nemůže být proto pasivně legitimován pro uložení povinnosti vydat žalobci jím omylem bance poukázané prostředky na účet třetí osoby“, a dále na závěru, že „úspěšnost excindační žaloby je vyloučena již z toho důvodu, že exekuce v daném případě zanikla provedením (§306 odst. 2 o. s. ř.)“. Dovolatel - jak je zřejmé z obsahu dovolání - uplatnil námitky pouze proti prvnímu uvedenému právnímu závěru odvolacího soudu, nikoliv ovšem proti závěru druhému. Nemohl-li tedy být druhý z důvodů k zamítnutí vylučovací žaloby, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, podroben dovolacímu přezkumu, nemůže mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku uplatněného žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. to nemůže mít vliv.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby na plnění (o zaplacení částky 326.067,70 Kč) není taktéž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá v této části po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Je totiž zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru, že „osoba, které byly jako oprávněné z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu vyplaceny za účelem uspokojení její vykonatelné pohledávky vůči povinnému peněžní prostředky z účtu povinného u peněžního ústavu, není pasivně věcně legitimována ve sporu, ve kterém se třetí osoba domáhá zaplacení (vrácení) peněžních prostředků, které na tento účet povinného poukázala omylem“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod č. 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 23. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, na něž odkázaly již soudy obou stupňů a od jejichž závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci). V rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 48/2009, Nejvyšší soud dovodil, že „již ze samotné povahy institutu přikázání pohledávky z (běžného) účtu u peněžního ústavu (§303 až §311 o. s. ř.) je nepochybné, že plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde (maximálně však do výše pohledávky z titulu smlouvy o běžném účtu) o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu - povinného dle exekučního příkazu).“ Ze závěrů těchto rozhodnutí v řešení otázky postavení majitele účtu u peněžního ústavu při nařízení výkonu rozhodnutí a otázky právní povahy peněžních prostředků na účtu vedeném peněžním ústavem, jež podrobně ve svém rozhodnutí citoval odvolací soud, dovolací soud vycházel taktéž v rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, v němž uvedl, že „okamžikem připsání finanční částky na účet v exekuci osoby povinné, ztratili žalobci k této finanční hodnotě jakékoliv majetkové právo, protože hodnota těchto peněz se stala majetkem banky“, a dále v usnesení ze dne 28. května 2009, sp. zn. 30 Cdo 3248/2007, v usnesení ze dne 19. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, v usnesení ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 3782/2008, a v dalších rozhodnutích.
Námitky dovolatele vztahující se k pojmu „platební instituce“ jsou nepřípadné, neboť tento pojem byl do právního řádu zakotven až úpravou obsaženou v zákoně č. 284/2009 Sb., o platebním styku, účinném od 1. 11. 2009, z čehož vyplývá, že žalobou uplatněné nároky se jím neřídí. Stejně tak nedůvodně se žalobce dovolává §267b o. s. ř., neboť toto ustanovení nabylo účinnosti taktéž až dne 1. 11. 2009, jeho retroaktivní použití není přípustné a kromě toho jde o ustanovení vylučující z výkonu rozhodnutí peněžní prostředky v případech, kdy povinnou osobou ve výkonu rozhodnutí je platební instituce, zahraniční platební instituce, poskytovatel platebních služeb malého rozsahu, zahraniční poskytovatel platebních služeb malého rozsahu, instituce elektronických peněz, zahraniční instituce elektronických peněz, vydavatel elektronických peněz malého rozsahu nebo zahraniční vydavatel elektronických peněz malého rozsahu, a nikoli uživatel platebních služeb.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu