ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3507.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3507/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, identifikační číslo osoby 618 60 069, proti povinné M. M. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, pro 51.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 EXE 1469/2010, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 30. září 2011, č. j. 54 Co 431/2011 - 53, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění :
Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. 2. 2011, č. j. 12 EXE 1469/2010 - 43, jímž Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 26. 8. 2010, č. j. 12 EXE 1469/2010 - 15, podle vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. M. L. ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. La 10869/09-19, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 51.675,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl, Exekutorský úřad Plzeň-město). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z důvodů pro zastavení exekuce není dán, a k námitkám povinné, že okresní soud vycházel pouze z podání oprávněné, jejímž cílem je ji jako dlužníka co nejvíc poškodit, a že vymáhaná pohledávka je v rozporu se zákonem, případně se smlouvou (smluvní pokuta nebyla řádně vyčíslena, dohoda o uznání dluhu byla uzavřena pod nátlakem), konstatoval, že tyto námitky měla povinná uplatnit v nalézacím řízení, neboť jimi napadá věcnou správnost exekučního titulu; jeho obsahem je však exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet. Dále odvolací soud uvedl, že vedení inslovenčního řízení proti povinné brání toliko provádění exekuce a že není důvodem k jejímu zastavení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání (doplněné prostřednictvím ustanoveného zástupce), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že vymáhaný „nárok“ nemá oporu v zákoně, resp. v úvěrové smlouvě, a že jej považuje za nemorální až likvidační. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ve smyslu §268 odst. 1 o. s. ř. nepředložila „žádná tvrzení“, a soudům obou stupňů vytýká, že „nesprávně právně vyhodnotily tu skutečnost, že povinná řádně a zcela oprávněně v tomto řízení uplatnila svůj zákonný nárok, resp. svoji obranu proti neoprávněně vedené exekuci proti její osobě, která se navíc jeví i v rozporu s dobrými mravy“. Dále uvedla, že se „zcela oprávněně cítí jako poškozená, když oprávněný proti ní z pozice síly zmanipulovaně a účelově zneužil svého postavení a domáhá se neprávem zaplacení neoprávněných nároků“. Má za to, že „soudy měly povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či dokonce zneužití práva vůči slabšímu, což se nestalo“, a že „její postavení nebylo právně chráněno a bylo nezákonně zneužito“. Dovozuje, že „posouzení existence tohoto nároku je odvislé od vyřešení této otázky“. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že námitky povinné nepředstavují žádný z důvodů pro (částečné) zastavení exekuce, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7., části první zákona č. 404/2012 Sb.); po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo sice dnem 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., není přípustné.
Dovolatelka žádné argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučních titulů (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky, jimiž povinná zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, jsou v exekučním řízení zcela bez právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo 224/2008).
Pokud jde o námitky povinné ohledně rozporu exekuce s dobrými mravy, Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí zaujal a odůvodnil závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 20 Cdo 2445/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 20 Cdo 3756/2008 ).
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že okolnosti podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu), a podle 241a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (srov. §237 odst. 3 o. s. ř. a dále právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Namístě je jen dodat, že v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, podle nějž „rozhodčí smlouvu (§2 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky“ (právě o takový případ se v souzené věci totožného věřitele v řízení před rozhodcem jednalo).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu