ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3522.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3522/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci žalobců a) E. J. , a b) J. J. , zastoupených Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského 1178, proti žalované Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, identifikační číslo osoby 47 11 66 17, o vyloučení nemovitosti z exekuce, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 2/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 23. listopadu 2011, č. j. 17 Co 438/2001-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 2. srpna 2011, č. j. 10 C 2/2011-48, jímž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení tam specifikovaného pozemku se součástmi a příslušenstvím z exekuce vedené žalovanou proti povinnému J. P. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že vlastnictví k tomuto pozemku žalobci nabyli udělením příklepu v dražbě konané 8. dubna 2004 v předcházejícím exekučním řízení zahájeném proti témuž povinnému k návrhu oprávněného J. G.. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §336l odst. 2 o. s. ř., podle něhož se vydražitel stává vlastníkem vydražené nemovitosti s příslušenstvím ke dni vydání usnesení o udělení příklepu za podmínky, že zaplatí nejvyšší podání a že usnesení o příklepu nabude právní moci, zdůraznil, že zákon tu spojuje vznik vlastnického práva vydražitele především s usnesením o udělení příklepu. Z této zákonné úpravy plyne, že vlastnické právo vydražiteli vzniká právě a pouze k těm nemovitostem (a k jejich součástem a příslušenství), jichž se udělení příklepu týká. Těmito věcmi nemohou být věci jiné než ty, které byly draženy a které jsou uvedeny v usnesení o udělení příklepu.
V souzené věci není podle odvolacího soudu sporu o tom, že ve výroku usnesení, jímž byl v předchozím výkonu rozhodnutí žalobcům udělen příklep, předmětný pozemek uveden není (není svým označením identifikován mezi věcmi, k nimž byl příklep udělen) a nesporné je i to, že nebyl uveden jako součást předmětu připravované dražby ani v usnesení o dražební vyhlášce (§336b odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Samotná skutečnost, že v ní bylo uvedeno, že předmět dražby tvoří funkční celek, k úsudku, že se pozemek předmětem dražby stal, nestačí. Formulaci o funkčním celku je podle odvolacího soudu třeba logicky vztáhnout jen k těm nemovitostem, které byly v dražební vyhlášce výslovně označeny. Tvrzeno (a dokazováno) nebylo ani to, že by předmětný pozemek byl jako součást předmětu dražby v jejím průběhu zmiňován soudcem, který dražební jednání vedl. Za takových okolností nutno podle odvolacího soudu uzavřít, že předmětný pozemek součástí předmětu dražby nebyl, že soud žalobcům na něj příklep neudělil a že ti se jeho vlastníky tudíž nestali ani stát nemohli, to vše bez ohledu na to, zda bylo správně, totiž v souladu s ustanoveními §336 a 336e odst. 1 o. s. ř. stanoveno nejnižší podání, a za jaké nejvyšší podání jim byl příklep udělen.
Skutečnost, že předmětný pozemek nebyl uveden ani v usnesení o nařízení předchozího výkonu rozhodnutí, správnost posledně uvedeného závěru jen dokresluje. Znamená totiž, že ohledně něj (jeho prodejem) předchozí výkon rozhodnutí nařízen nebyl. Proč se tak stalo (totiž jestli snad proto, že tehdejší oprávněný ohledně něj výkon nenavrhl, že si soud, který výkon nařizoval, návrh oprávněného nesprávně vyložil apod.) přesto, že s domem a stavební parcelou tvořil jediný funkční celek, není podle odvolacího soudu při zjišťování, zda jej žalobci v dražbě nabyli, významné. I kdyby ve skutečnosti dražen být měl (avšak nebyl), neznamenalo by to bez dalšího, že se žalobci právní mocí usnesení o příklepu a zaplacením nejvyššího podání jeho vlastníky skutečně stali. Z téhož důvodu v daných souvislostech podle odvolacího soudu postrádá relevanci, zda soud původně katastrálnímu úřadu oznámil, že se navržený výkon rozhodnutí předmětného pozemku týká, a stejně tak nerelevantní je také skutečnost, že znalec, který prováděl ocenění předmětu připravované dražby (§336 o. s. ř.), v tomto rámci ocenil i předmětný pozemek. Uvedené znamená pouze tolik, že předmět dražby, jehož součástí dotčený pozemek nebyl, nebyl oceněn správně, resp. že ve výrocích o ocenění předmětu dražby a o tzv. výsledné ceně nebylo usnesení vydané podle §336a odst. 1 o. s. ř. správné. Vlastnické právo žalobců by bez dalšího nebylo možno dovodit ani v případě, že by snad znalec postupoval v souladu se zadáním (s tím, jak byl jeho úkol vymezen v usnesení o jeho ustanovení) s tím, jak pojímaly otázku nemovitých funkčních celků aktuální právní předpisy, a se zřetelem ke všem souvislostem logicky (příhodně).
Pokud snad žalobci skutečně, jak tvrdí, čerpali své poznatky o předmětu připravované dražby či o tom, kterých nemovitostí se v dražbě stali vlastníky, (pouze) ze znaleckého posudku, který byl podkladem pro vydání usnesení o ceně (§336a odst. 1 o. s. ř.), pak je podle odvolacího soudu namístě dodat, že si zvolili pramen, který k získání takových informací není určen. Předmět dražby je obecně, jak ostatně plyne ze shora uvedeného, zájemcům o účast v dražbě relevantně zprostředkován usnesením o dražební vyhlášce a vydražený majetek pak usnesením o příklepu. Ani daný případ nebyl výjimkou.
Poukaz žalobců na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 771/2004 je podle odvolacího soudu nepřípadný, jelikož argumentace v něm uvedená se týká požadavků na projednatelnost žaloby z hlediska určitosti vymezení, čeho se žalobce domáhá. Nejvyšší soud v něm uzavírá, že neoznačí-li žalobce v petitu žaloby na určení právního vztahu nemovitosti nebo byty všemi údaji, předepsanými ustanovením §5 odst. 1 zák. č. 344/92 Sb., avšak jsou-li tyto údaje jinak v žalobě či v jejích přílohách, na něž žalobce odkázal (výpisech z listů vlastnictví, v nichž jsou nemovitosti a byty zapsány) uvedeny, pak nejde o takový nedostatek žaloby, který by bránil projednání věci. Jak již bylo uvedeno, i kdyby s přihlédnutím k této argumentaci bylo nesprávné, že předchozí výkon rozhodnutí nebyl nařízen i ohledně předmětného pozemku, nemohlo by to podle odvolacího soudu znamenat, že žalobci jeho vlastníky jsou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že je v něm posuzována otázka dovolacím soudem dosud neřešená, totiž zda v případě, že znalec ve svém posudku nemovitost ocení se všemi jejími součástmi a příslušenstvím jako funkční celek a vyvolací cena odpovídá výsledné ceně stanovené znalcem ve znaleckém posudku, je tento znalecký posudek pro zájemce o vydražení nemovitosti relevantním pramenem, z něhož lze čerpat informace o předmětu dražby, nebo zda je to jiný dokument, přestože je se znaleckým posudkem v rozporu . Podle žalobců spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) této otázky. Odvolací soud podle dovolatelů „nepopírá, že vyvolávací cena v dražbě vycházela bez jakýchkoli úprav ze znaleckého posudku“, jenž v části týkající se součástí a příslušenství domu zahrnoval i cenu předmětného pozemku včetně přípojek a jeho dalších součástí a příslušenství; přitom výslovně konstatuje, že „rozumí argumentaci žalobců, že pozemek tvoří s jejich domem a stavební parcelou jeden funkční celek.“ Za tohoto stavu je pro dovolatele pouze těžce pochopitelné, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s poukazem na to, že „žalobci si za pramen pro získání informací o předmětu připravované dražby nesprávně zvolili znalecký posudek...“. Pro žalobce je naopak znalecký posudek, který oceňuje zadaný předmět dražby, pro zájemce o dražbu jediným spolehlivým pramenem, a to nejen proto, že se jím zjišťují skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci z oborů, v nichž soud nemá odbornou způsobilost, nýbrž zejména proto, že zájemci o dražbu z něj zjišťují to hlavní, co je zajímá, tj. co tvoří funkční celek prodávané nemovitosti a jaká je jeho odhadní cena. Právní předpisy ukládají znalci, aby při oceňování nemovitostí dbal na to, co tvoří funkční celek, a žádného zájemce proto nenapadne, že by si v dražbě za odhadní cenu funkčního celku kupoval zcela nefunkční bytový objekt bez kanalizace a energetických přípojek a dokonce bez možnosti vstupu do domu. Odvolací soud nevyvodil žádný závěr z toho, že soud prvního stupně se neřídil znaleckým posudkem co do předmětu dražby, a že naopak znalcem stanovenou cenou se řídil v plném rozsahu. Jestliže odvolací soud „rozumí argumentaci žalobců, že pozemek tvoří s jejich domem a stavební parcelou jeden funkční celek“, jak výslovně uvedl, žalobci nechápou, že na jiném místě argumentuje tím, že nestačí, aby v usnesení o dražební vyhlášce bylo uvedeno, že předmět dražby tvoří jeden celek, a to s odůvodněním, že „takovou formulaci (o funkčním celku) je třeba logicky vztáhnout jen k těm nemovitostem, které v usnesení o dražbě byly výslovně označeny.
Dovolatelé namítají, že může-li být podle odvolacího soudu funkčním celkem cokoli, co soud uvede v usnesení o dražební vyhlášce, bez ohledu na to, co je funkčním celkem podle znaleckého posudku, pak soud podle nich jednak rozhoduje o něčem, k čemu nemá dostatek odborných znalostí, a jednak, dovedeno ad absurdum, mohl by soud za funkční celek vydávat cokoli, tedy i rodinný dům bez jakýchkoli přípojek a vstupu, a tudíž zcela nefunkční. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že pojem „funkční celek“ je podle odvolacího soudu jen formulace, kterou soud může libovolně vztáhnout na cokoli, co uzná za vhodné, nikoli naopak „to, čeho je nezbytně třeba, aby něco fakticky fungovalo.“
Podle názoru žalobců však není funkčním celkem to, co je jako funkční celek označeno v dražební vyhlášce, pokud to není funkčním celkem podle příslušného znaleckého posudku. V usnesení soudu není podle nich možno libovolně označovat jako funkční celek něco, co zjevně fungovat nemůže. Takovéto závěry podle dovolatelů představují nadměrný formalismus v rozhodování.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelé však ve skutečnosti žádnou právní otázku, jež by napadené rozhodnutí činila po právní stránce zásadně významným, neoznačili. Za takovou právní otázku nelze považovat jejich formulaci otázky, zda „ v případě, že znalec ve svém posudku nemovitost ocení se všemi jejími součástmi a příslušenstvím jako funkční celek a vyvolací cena odpovídá výsledné ceně stanovené znalcem ve znaleckém posudku , je tento znalecký posudek pro zájemce o vydražení nemovitosti relevantním pramenem, z něhož lze čerpat informace o předmětu dražby, anebo zda je to jiný dokument, přestože je se znaleckým posudkem v rozporu.“
Právní posouzení věci (a tedy – pro účel posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – i řešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené) je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Otázka formulovaná v dovolání, totiž zda „... je tento znalecký posudek pro zájemce o vydražení nemovitosti relevantním pramenem, , z něhož lze čerpat informace o předmětu dražby...“, výše uvedenou charakteristiku právního posouzení věci, případně řešení právní otázky, nesplňuje.
Dovoláním nebylo (ani nemohlo být – viz ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., věta za středníkem) zpochybněno skutkové zjištění, že výkon rozhodnutí prodejem předmětného pozemku (jenž je – byť podle znaleckého posudku tvoří s dalšími nemovitostmi funkční celek – věcí samostatnou v právním smyslu, jak to ostatně plyne ze zápisu v katastru nemovitostí) nebyl tehdejším oprávněným J. G. navržen (§335 odst. 1 o. s. ř., viz doplnění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí na č. l. 8 připojeného spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 362/2000) ani nařízen (viz usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ze 6. června 2000 na č. l. 10 připojeného spisu). Jeho označení nebylo uvedeno ani v dražební vyhlášce z 2l. února 2004, č. j. e 362/2000-204 (měl-li by být dražen, musel by v ní být podle §336b odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jako samostatná věc výslovně uveden) ani v usnesení z 8. dubna téhož roku, č. j. e. 362/2000-249 o udělení příklepu, jejichž výroky je soud v předmětném řízení o excindační žalobě vázán. Mají-li dovolatelé za to, že soud neměl vycházet z uvedených listinných důkazů, případně jen z nich, ale především ze znaleckého posudku, pak kritizují nesprávné hodnocení důkazů, případně vyjadřují přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny správně, tj. způsobem odpovídajícím jejich názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů; hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že žalované, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu