ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3699.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3699/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci žalobkyně K. H. , zastoupené Mgr. Veronikou Rajdlovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému J. D. , o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42C 92/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. března 2011, č. j. 62 Co 508/2010-67, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek z 11. května 2010, č. j. 42 C 92/2009-42, jímž obvodní soud zamítl její žalobu (odůvodněnou výslovně poukazem na ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř.) o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené proti jejímu manželovi. Odvolací soud připustil, že společné jmění manželů (dále též jen „SJM“), tedy žalobkyně a povinného nebylo zúženo jejich dohodou podle §262a odst. 1 věty druhé o. s. ř., nýbrž rozhodnutím soudu, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 27. června 2007, č. j. 23 C 157/2007-10, pravomocným 3. srpna téhož roku. Jak je patrno z jeho odůvodnění, povinný s žalobou souhlasil, oba účastníci se výslovně vzdali práva na projednání věci a shodně navrhli, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání; soud proto věc projednal a rozhodl postupem podle §115a o. s. ř., žalobě vyhověl a SJM podle §148 odst. 2 obč. zák. zúžil. Nesporné mezi účastníky je, že pohledávka, k jejímuž vymožení je vedena exekuce, vznikla povinnému v roce 2006, tedy za trvání manželství, a že žalobkyně po právní moci rozsudku o zúžení SJM dne 19. března 2008 uzavřela kupní smlouvu s právními účinky vkladu práva ke dni 25. března 2008, na základě níž předmětné nemovitosti nabyla do svého výlučného vlastnictví.
Z odůvodnění rozsudku o zúžení SJM odvolací soud dovodil, že ten byl vydán na základě shodných projevů vůle žalobkyně a jejího manžela (povinného), v důsledku čehož se podle názoru odvolacího soudu rozsudek „svou povahou blíží rozhodnutí v nesporném řízení a je tak v podstatě postaven naroveň smlouvě o zúžení SJM.“ Proto je podle odvolacího soudu namístě aplikace ustanovení §267 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením §262a odst. 1 o. s. ř., neboť „opačný výklad by byl v rozporu se smyslem těchto zákonných ustanovení a vyzněl by v neprospěch žalovaného (v exekučním řízení oprávněného) a byl by tedy na úkor věřitele ve prospěch manžela žalobkyně“. Podle názoru odvolacího soudu „je nepochybné, že motivem jednání žalobkyně a jejího manžela, pokud jde o rozhodnutí soudu o zúžení SJM a následné nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně, byla jejich snaha vyvést majetek povinného ze SJM a obejít tak zákon. Žaloba je proto v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, a proto nemůže požívat právní ochrany, pročež je namístě přistoupit k extenzivnímu výkladu obou citovaných zákonných ustanovení.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka důležitá pro soudní praxi obecně, totiž, zda je možné – byl-li zákonem stanovený rozsah SJM zúžen nikoli smlouvou, ale rozhodnutím soudu – aplikovat ustanovení §262a odst. 1 větu druhou o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně spatřuje v použití nesprávného právního předpisu, a to ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dále v tom, že právní předpis použitý správně, totiž ustanovení §262a odst. 1 věta druhá o. s. ř., byl na daný skutkový stav nesprávně aplikován. Podle jejího názoru ustanovení §262a odst. 1 věty druhé o. s. ř. nelze použít pro případy zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM na základě soudního rozhodnutí, jelikož by šlo o „nepřípustně rozšiřující výklad zákona“; ani z dikce tohoto zákonného ustanovení, ani z důvodové zprávy k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. totiž neplyne, že by ustanovení §262a mělo platit i v případech, kdy byl zákonem stanovený rozsah SJM zúžen soudním rozhodnutím. Věta druhá tohoto ustanovení tak podle jejího názoru dopadá výhradně na případy zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM smlouvou.
Důvodem zúžení SJM byla obava, aby podnikatelská činnost žalobkyně jako samostatně hospodařícího rolníka neohrozila majetek tvořící dosud společné jmění manželů. Její žalobě na zúžení SJM podle §148 odst. 2 občanského zákoníku by podle ní soud vyhověl i v případě nesouhlasu povinného. její postup při zúžení SJM a při nabytí nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví byl „legální a nebyl veden snahou vyvést majetek povinného ze SJM a obejít tak zákon“, jak dovodil odvolací soud. Přestože manželství žalobkyně s povinným trvá, již od roku 2006 není vedena společná domácnost. SJM bylo zúženo dnem právní moci rozsudku, tedy 3. srpna 2007, vlastnictví k předmětným nemovitostem žalobkyně nabyla 25. března 2008 a exekuční řízení bylo zahájeno až 23. prosince 2008, k žádnému vyvádění majetku povinného ze společného jmění manželů tak nedošlo, neboť nemovitosti nikdy do společného jmění nepatřily. S poukazem na rozsudek ze 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, (v němž Nejvyšší soud uzavřel, že podání žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy) pak žalobkyně dovozuje nesprávnost opačného závěru odvolacího soudu.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam (s odůvodněním, že je v něm řešena otázka důležitá pro soudní praxi obecně, totiž, zda lze – byl-li zákonem stanovený rozsah SJM zúžen nikoli smlouvou, ale rozhodnutím soudu – aplikovat ustanovení §262a odst. 1 větu druhou o. s. ř.), hodnocením námitek v dovolání vznesených však k tomuto závěru dospět nelze, jelikož právní názor odvolacího soudu, že toto ustanovení i na případy zúžení SJM rozhodnutím soudu aplikovat lze, je v souladu s judikaturou (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 370/2009, 20 Cdo 2784/2009 a 20 Cdo 432/2010). Týž názor zastává literatura (srov. též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2193 s., vysvětl. 2), podle níž není důvodu, aby ustanovení §262a o. s. ř., a tedy i ustanovení §42 ex. řádu, neplatilo analogicky také tehdy, byl-li zákonem stanovený rozsah SJM zúžen na základě pravomocného rozhodnutí soudu vydaného na návrh některého z manželů (srov. §148 odst. 1, 2 občanského zákoníku); svůj závěr odůvodňuje argumentem, že rozhodnutí soudu o zúžení SJM ve svých důsledcích nahrazuje smlouvu manželů, kterou by mohli uzavřít podle §143a odst. 1 občanského zákoníku.
Naproti tomu odvolací námitka žalobkyně, že svou žalobu neopírá o ustanovení §267 odst. 2, nýbrž o ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. (poskytující manželovi povinného, ovšem za splnění jiných než v §267 odst. 2 uvedených podmínek, stejnou ochranu jako kterékoli jiné třetí osobě), v dovolání, jehož obsahovým vymezením je Nejvyšší soud vázán, již vznesena nebyla.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu