ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.4069.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4069/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné Apston Capital Ltd., Hannover Building Windmill Lane, Dublin, Irsko, proti povinnému Mgr. R. T. , pro částku 654.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 48 Nc 411/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 16. 8. 2011, č.j. 10 Co 465/2011-277, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze 4. 7. 2011, č.j. 48 Nc 411/2009-251, okresní soud k návrhu oprávněné exekuci (prováděnou na základě exekučního příkazu na prodej nemovitostí) částečně, a to do částky 579.754,40 Kč (z čehož 388.659,80 Kč činila jistina, a zbytek úrok z prodlení za dobu od 22. 5. 2009 do 16. 11. 2009) podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil (výrok I.), zamítl návrh povinného na odklad (výrok II.) a na další částečné zastavení exekuce, prováděné na základě tam specifikovaných exekučních příkazů prodejem movitých věcí a přikázáním pohledávky z účtu povinného (výrok III.), a zrušil příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce (výrok IV.). Svůj zamítavý výrok na další částečné zastavení exekuce (tedy výrok II.) okresní soud odůvodnil závěrem, že zbytek jistiny pohledávky v částce 164.912,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 25 % ročně z této částky za dobu od 17. 11. 2009 do zaplacení, dosud uhrazen nebyl; tvrzení povinného, že nevlastní žádný postižitelný movitý majetek, není podle názoru okresního soudu důvodem pro zrušení exekučních příkazů na prodej movitých věcí a přikázání pohledávky z účtu povinného. Pokud jde o postižení bankovních účtů, ani zde povinný neprokázal důvodnost svého návrhu, neboť exekutor při vydání exekučních příkazů postupoval zákonným způsobem, vyčerpání takto postižených finančních prostředků se dosud v případě povinného ukázalo jako jediný efektivní způsob vedoucí k vymožení pohledávky oprávněné, a povinný sám ani jinou alternativu nenabízí. Tento způsob provedení exekuce není v rozporu ani se zásadou přiměřenosti, jelikož právě s ohledem na uvedené exekuční příkazy a na již vymožené plnění soud (k návrhu samotné oprávněné) částečně zastavil exekuci právě v té části, v níž byla prováděna prodejem nemovitostí. Nebyl zjištěn ani žádný jiný zákonný důvod, pro který by měla být exekuce v tomto (tj. dalším) rozsahu zastavena, jelikož v daném případě nejde o nemajetnost povinného ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekuce není nepřípustná ani z žádného z důvodů uvedených v ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Napadeným rozhodnutím krajský soud odvolání povinného proti výroku I. usnesení okresního soudu jako podané osobou subjektivně nelegitimovanou odmítl, ve výrocích II. a III. (výrok IV. odvoláním napaden nebyl) je potvrdil a své rozhodnutí v části vztahující se k zamítnutí návrhu na další částečné zastavení exekuce (v části týkající se odkladu exekuce zůstalo rozhodnutí krajského soudu nenapadeno) odůvodnil závěrem, že tento návrh není opřen o žádný z důvodů vypočtených v ustanovení §268 o. s. ř.; tvrzení povinného, že nevlastní postižitelný movitý majetek a nemá finanční prostředky na účtu v dostatečné výši, nemůže být podle názoru odvolacího soudu důvodem pro částečné zastavení exekuce. Soud prvního stupně exekuci vedenou na nemovitost povinného (k vymožení podstatné části předmětné pohledávky) zastavil, takže nadále prováděné způsoby exekuce nejsou v rozporu se zásadou přiměřenosti.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§236 odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 o. s. ř. (dle §235h odst. 1 věta druhá o. s. ř.)“, povinný ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Aniž vysvětluje, v čem by mělo naplnění jednotlivých dovolacích důvodů spočívat, v bodě V., B. dovolání vyjadřuje nesouhlas „s odůvodněním, obsaženým v usnesení okresního soudu, potvrzeném krajským soudem, že dne 2. 6. 2010 oprávněná na výzvu soudu sdělila, že částku ve výši 579.754,40 Kč uhradila jako ručitelka Ing. D. F.“ V bodě V., C. „nesouhlasí se závěry prvoinstančního soudu, v jehož usnesení se dovozuje bez dalšího, že v žádném případě nemůže výplatou prostředků z účtu dojít k jeho přečerpání, že však případný debetní zůstatek může vzniknout neuhrazenými bankovními poplatky.“ V bodě V., D. dovolání povinný namítá, že „poznámky na listech vlastnictví jeho nemovitostí a nařízený prodej jeho movitého majetku je nepřiměřený, neboť dostačující by byla – poté, co z jeho jako ručitelova majetku bylo vymoženo, tedy za dlužníky uhrazeno 70.626,51 Kč – exekuce v rozsahu 31.373,49 Kč, tedy méně než polovina částky, k jejímuž zaplacení byl zavázán exekučním titulem; tuto částku zcela pokryje škoda vymožená po dlužnici “ (viz bod 5 podbodu D). V bodě V., E. dovolání vznáší námitku, že částka 70.626,51 Kč jím jako ručitelem již za dlužníky zaplacená „nikde není započtena, a výše jeho ručitelského závazku je proto ve stejné výši, jako by z jeho účtu nebylo ve prospěch oprávněné místo dlužníků exekučně vymoženo nic.“ Pokud je podle názoru soudu možné částečné započtení plnění dlužnice, pak stejný nárok má i on. V tomto rozsahu již není povinen plnit a exekuce tuto částku nesmí dále zahrnovat do celkového ručitelského závazku. To oprávněná dosud nenavrhla a soud ani jím ustanovený exekutor to dosud ani z moci úřední neučinili a nadále jej uvádějí jako hlavního dlužníka (namísto ručitele) v původní výši ručení a soudního poplatku, jako kdyby v rámci exekuce nic neuhradil. Podle jeho názoru byl oprávněnou, exekutorem i soudy posuzován v nerovném postavení, kdy hlavní dlužnici je částečné započtení povoleno, a jemu jako ručiteli s omezeným plněním je toto odepřeno.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný (jenž navíc z ustanovení upravujících přípustnost dovolání odkazuje na ustanovení „§238 odst. 1 o. s. ř. /dle §235h odst. 1 věty druhé o. s. ř.“/, vztahující se ovšem k řízení o žalobě na obnovu řízení, případně k řízení obnovenému, tedy na ustanovení zcela nepřípadná /přípustnost dovolání v exekučních věcech je upravena výlučně ustanovením §238a odst. 1 písm. c) až f) o. s. ř./) však žádnou otázku, pro niž by mělo mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam, v dovolání nepředestřel.
V jeho bodě I. se totiž zabývá specifikací osoby dovolatele, v bodě II. ohlašuje dovolací důvody, v bodě III. předkládá výčet „listinných dovolacích důkazů“, v bodě IV. „listinné důkazy odpovědnosti dovolatele jako ručitele dlužníkům – manželům F.“, v bodě V., nadepsaném rubrikou „rozsah a výše exekučně postiženého majetku dovolatele za dlužníky“ v podbodu A. pouze popisuje skutkové okolnosti, jimiž odůvodnil svou žalobu o náhradu škody podanou jím jako ručitelem proti dlužnici, tedy žádný dovolací důvod (jež jsou výslovně uvedeny v taxativním výčtu ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) neuplatňuje. V podbodech B. a C. vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním napadeného rozhodnutí (resp. s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, napadeným rozhodnutím potvrzeného), opět tedy žádný relevantní dovolací důvod neuplatňuje, a dovolání v této části navíc směřuje pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí, tedy nepřípustně (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Pokud jde o námitku porušení zásady přiměřenosti exekuce, vznesenou v podbodu D. dovolání, ta je v části týkající se prodeje nemovitostí zcela nepřípadná, jelikož tohoto způsobu exekuce se týká dovoláním nenapadený výrok rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo odvolání povinného (v části směřující do I. výroku usnesení okresního soudu, kterým byla exekuce částečně zastavena) odmítnuto. Povinný sám totiž své podání z 1. 11. 2011 (č.l. 280) výslovně označil jako „dovolání proti rozhodnutí o potvrzení návrhu na částečné zastavení exekuce“ (správně má být: dovolání proti rozhodnutí o potvrzení usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce), z čehož jasně plyne, že odmítavý výrok rozhodnutí odvolacího soudu nenapadl).
Nepřípadná je námitka porušení zásady nepřiměřenosti i v části týkající se dalšího způsobu exekuce, a to prodejem movitých věcí; vychází totiž z mylného předpokladu, že důvodem k zastavení exekuce (nařízené proti dlužníku a ručiteli na základě exekučního titulu určujícího, že „plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných“) ve vztahu k ručiteli může být i samotná skutečnost, že dosud neuhrazený, resp. nevymožený zbytek pohledávky oprávněného za ručitelem je vymožitelný proti dlužníku. Tak tomu však není, jelikož oprávněnému náleží nárok na vymožení pohledávky proti ručiteli v takovém (plném) rozsahu, v jakém mu byl přisouzen exekučním titulem.
Pokud jde o námitku vznesenou v podbodu E. dovolání, ta je povahy skutkové, tudíž uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), případně odst. 3 o. s. ř., jež jsou ovšem - viz výše citované ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. in fine - k založení přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení nezpůsobilé.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu