ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.4536.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 4536/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) No 11 S.A. , se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinným 1) M. V., 2) J. V. , pro částku 525.713,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 10 Nc 3162/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 10.6.2010, č.j. 22 Co 197/2010-190, a usnesení Okresního soudu ve Svitavách z 18. 11. 2009, č. j. 10 Nc 3162/2005-152, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení okresního soudu z 18. 11. 2009, č. j. 10 Nc 3162/2005-152, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18.11.2009, č.j. 10 Nc 3162/2005-152, jímž okresní soud podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro promlčení zastavil exekuci. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní věřitelka Česká spořitelna a.s., právní předchůdkyně oprávněného, s povinnými uzavřela smlouvy o úvěru, jež pak pro prodlení s placením splátek vypověděla a požadovala okamžité splacení úvěrů v jednoměsíční výpovědní lhůtě (tzv. „zesplatnění úvěrů“). Zpochybňuje-li oprávněný průkaz doručení některých výpovědí a průkaz úkonů „zesplatnění“, tyto pochybnosti odvolací soud nesdílí a zdůrazňuje, že sama právní předchůdkyně oprávněného neměla v nalézacím řízení pochyb o výpovědích a zesplatnění úvěrů vůči povinným, což samo o sobě činí nynější procesní obranu oprávněného, který tvrdí opak (touto obranou popírá oprávněnost žaloby v nalézacím řízení a tedy i věcnou správnost exekučního titulu), nevěrohodnou. Odvolací soud zdůrazňuje, že sám nalézací soud musel zjevně uzavřít, že žalobou uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených původní věřitelkou, což doznalo výrazu v rozkazním řízení završeném vydáním platebního rozkazu, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným exekučním titulem. Tímto posouzením věci, resp. rozhodnutím soudu v nalézacím řízení, je exekuční soud vázán. Se zřetelem k výše uvedenému proto odvolací soud nadále vychází z vykonatelného platebního rozkazu, tedy přejímá i v něm obsažený závěr o „zesplatnění“ předmětných úvěrů v měsíci prosinci 1994. Podal-li oprávněný návrh na nařízení exekuce teprve 15.11.2005, učinil tak po uplynutí desetileté lhůty zakotvené v ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku.
Pokud jde o nárok oprávněného na přisouzenou náhradu nákladů nalézacího řízení, ten je rovněž promlčen, neboť jde o příslušenství jistiny pohledávky, sdílející právní osud samotné pohledávky.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm, podle jeho názoru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, řešeny následující otázky, a to, zda
1) „je posouzení podmínek pro vydání platebního rozkazu soudem v nalézacím řízení závazné pro účastníka řízení, byť ke zjištění konkrétních okolností nebylo v řízení provedeno dokazování a takové konkrétní skutečnosti (jako je přesné datum splatnosti pohledávky) nevyplývají z výroku platebního rozkazu? Je pak takové posouzení závazné pro soud v následujícím exekučním řízení? Je tvrzení o zesplatnění úvěru k určitému datu z důvodu výpovědi úvěru a žádost o zaplacení celé pohledávky bez dalšího průkazem o skutečné splatnosti pohledávky?“, a dále, zda
2) „jsou náklady nalézacího řízení takovým příslušenstvím pohledávky, které se promlčí nejpozději s promlčením zajištěné pohledávky, nebo zvláštním nárokem hmotněprávní povahy, který vzniká až jejich pravomocným přiznáním soudním rozhodnutím, a tudíž jsou jejich splatnost a běh promlčecí doby zcela samostatné, neodvislé od pohledávky, při jejímž vymáhání náklady řízení vznikly?“
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zdůrazňuje (viz. bod III. dovolání), že již v odvolání tvrdil, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil promlčení vymáhaných pohledávek ze smluv o úvěru, když na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Tento soud totiž vyšel ze zjištění, že úvěrové smlouvy byly vypovězeny a že původní věřitelka měla vyzvat k zaplacení celých pohledávek a způsobit tak jejich zesplatnění; takový závěr soud učinil přesto, že v řízení nebyl proveden důkaz doručenkami k výpovědím. Výpověď je přitom jednostranným právním úkonem, jehož účinnost nastává teprve doručením adresátovi. Jestliže nebylo prokázáno, že by výpovědi byly doručeny, pak je nelze považovat za účinné a nelze tak ani uvažovat o tom, že by nastala splatnost jednotlivých pohledávek ke dni účinnosti výpovědi. Soud prvního stupně přitom důkaz doručenkami k výpovědím či k výzvám k zaplacení neprovedl, neboť je neměl k dispozici, jelikož povinní žádný takový důkaz neoznačili ani nepředložili a existence účinných výpovědí tak zůstala pouze v rovině tvrzení.
Jestliže pak odvolací soud posuzoval promlčení vymáhaných nároků, aniž byly ve věci provedeny důkazy k prokázání povinnými tvrzeného data splatnosti pohledávky, z níž pak lze dovodit promlčení, postupoval podle názoru dovolatele zcela nesprávně. Odvolací soud tak absenci konkrétních skutkových zjištění a existenci pouhých domněnek soudu prvního stupně v tomto ohledu zcela opomíjí, oprávněný se proto domnívá, že soud prvního stupně takovým postupem porušil jeho právo na spravedlivý proces, když ve věci svým rozhodnutím „posvětil“ skutková zjištění soudu prvního stupně nemající oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud tak, aniž by pro takový postup existoval zákonný podklad, ve své podstatě nutí oprávněného, aby pasivně přijal závěr o promlčení pohledávky, aniž by pro takový závěr existovala jediná opora v provedeném dokazování, které nejen, že nebylo provedeno v exekučním řízení, ale které nebylo provedeno ani v řízení nalézacím.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Napadenému rozhodnutí je sice přisuzován zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Oprávněný totiž předně – ač jej ohlašuje – ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v tom smyslu , jak toto ustanovení vykládá judikatura i literatura, nýbrž nesprávné právní posouzení věci vytýká – teprve – jako důsledek nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu. K tomuto závěru je Nejvyšší soud veden doslovným zněním argumentace uplatněné (viz výše) v úvodu bodu III. dovolání.
Literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s. zdola) pro případy, kdy dovolatelé (stejně jako v souzené věci, kdy by k odlišnému, podle dovolatele správnému právnímu závěru měl soud dospět teprve po doplnění dokazování, jež v současném rozsahu podle jeho názoru k úplně a správně zjištěnému skutkovému stavu nevedlo) namítají nesprávnost právního posouzení věci na základě argumentace, že soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, takže v důsledku špatně zjištěného skutkového stavu věci je nesprávné i právní posouzení věci, dovodila, že při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatel odvolacímu soudu vytýká (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/, případně odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné, a shora zmíněná argumentace je tak pro dovolací řízení z pohledu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) právně bezvýznamná.
K témuž závěru dospěla judikatura - srov. např. rozsudek z 28. srpna 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod č. 19, v němž vrchní soud uzavřel, že za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (nyní) §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení; tomuto názoru pak odpovídá i závěr přijatý v rozsudku z 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu , což platí i tehdy , jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), případně odst. 3 o. s. ř.
Námitkou, že „nebylo prokázáno, že by výpovědi byly doručeny“, dovolatel napadá hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacími důvody ohlášenými ani důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Pokud jde druhou právní otázkou, pro jejíž řešení dovolatel napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, zde dovolací soud nedospívá k závěru o splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř., jelikož závěr odvolacího soudu o promlčení nároku oprávněného na přisouzenou náhradu nákladů nalézacího řízení je v souladu s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15.6.2011 sp. zn. 31 Cdo 488/2009, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 146/2011, v němž Nejvyšší soud dovodil, že promlčela-li se podle §408 obchodního zákoníku pohledávka (jistina) přisouzená oprávněnému pravomocným platebním rozkazem, pak se jako příslušenství této pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.) promlčel i nárok na náhradu nákladů řízení přiznaný oprávněnému tímto exekučním titulem.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřovalo výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinný „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání bylo odmítnuto, povinným, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu