ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.497.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 497/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné R. M., zastoupené JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti povinné FOKR Czech s. r. o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova 234/1, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, pro 125.602,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 Nc 3542/2009, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 24. 9. 2010, č. j. 10 Co 409/2010-69, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 2. 2010, č. j. 15 Nc 3542/2009-52, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na odklad a zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka ve výši 125.602,- Kč, představující náhradu nákladů předchozího vykonávacího řízení vedeného (přikázáním jiné pohledávky) u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3534/2001 zanikla započtením (proti)pohledávky povinné ve výši 2.336.384,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že proti vymáhané pohledávce uplatnila povinná k započtení tuto částku jako svou (proti)pohledávku z titulu nezaplacené kupní ceny ve výši 2.336.384,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené 7. 9. 1992 mezi V. M (matkou manžela oprávněné) jako prodávající a oprávněnou R. M. a jejím manželem J. M. jako kupujícími. Kupní cena měla být zaplacena do dvou týdnů po registraci státním notářstvím (provedené 8. 9. 1992). Povinná podle názoru odvolacího soudu stran své (proti)pohledávky nedisponuje vykonatelným exekučním titulem a tvrdí, že ji nabyla postoupením z původní věřitelky V. M. na Ĺ. P. (smlouvou ze 17. 11. 2000) a z něj na povinnou (smlouvou z 5. 9. 2001). Krajský soud se ztotožnil s argumentací okresního soudu, který s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 683/2006, podle nějž je namístě zabývat se nejprve uplatněnou námitkou promlčení pohledávky, aniž by bylo nutno zkoumat, zda tato pohledávka skutečně existuje, se zabýval nejprve otázkou promlčení a v tomto ohledu dospěl k závěru, že (proti)pohledávka povinné skutečně promlčena je (jelikož, jak uvedeno níže, ke stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku – protože v nalézacím řízení nebylo řádně pokračováno - nedošlo). Byla-li kupní smlouva registrována v úterý 8. 9. 1992, připadá poslední den pro úhradu dluhu na úterý 22. 9. téhož roku (§122 odst. 2 obč. zák.). Počínaje dnem 23. 9. 1992 se dlužníci (oprávněná a její manžel) ocitli v prodlení a tímto dnem začala běžet promlčecí doba. Původní věřitelka V. M. uplatnila své právo u soudu žalobou podanou dne 21. 4. 1995, tedy v průběhu promlčecí doby, v řízení sp. zn. 12 C 137/95 a tímto okamžikem došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Žalobě bylo sice vyhověno, pravomocný exekuční titul však byl následně v obnoveném řízení odklizen a celé řízení pak bylo (po smrti žalobkyně, původní věřitelky a matky manžela oprávněné) pro zpětvzetí žaloby právním nástupcem původní věřitelky (manželem oprávněné), který byl zároveň jedním z dlužníků, zastaveno. Bylo-li soudní řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, nastává stav, jako kdyby vůbec neproběhlo. Krajský soud uzavřel, že obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení kupní ceny ve výši 2.336.384,- Kč uplynula dnem 23. 9. 1995, proto v okamžiku, kdy povinná (jež tvrdí, že svou k promlčení namítnutou /proti/pohledávku od původní věřitelky V. M. nabyla po dvojím postoupení) učinila kompenzační projev, tj. 18. 1. 2007, bylo právo promlčeno a pohledávka z titulu nezaplacené kupní ceny se tak stala k jednostrannému započtení nezpůsobilou.
Dovolatelčinu argumentaci rozporem námitky promlčení (proti)pohledávky povinné, uplatněné k započtení, s dobrými mravy, odvolací soud kvalifikoval jako neopodstatněnou s odůvodněním, že exekucí nyní vymáhaná pohledávka oprávněné ve výši 125.602,- Kč představuje náhradu nákladů předcházejícího vykonávacího řízení vedeného – neúspěšně – (přikázáním jiné pohledávky) povinnou. Za odporující dobrým mravům nelze podle odvolacího soudu považovat ani postup manžela oprávněné, který (jako jediný dědic a tedy právní nástupce původní žalobkyně, jeho matky V. M.) vzal i její žalobu o zaplacení částky 2.336.384,- Kč zpět, neboť, jde o realizaci dispozičního práva žalobce, kterou nelze žádnému z účastníků řízení upírat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že odvolací soud posoudil námitku promlčení (proti)pohledávky povinné, vznesenou oprávněnou, v rozporu s judikaturou ústavního i nejvyššího soudu, vztahující se k posuzování těchto námitek z hlediska jejich případného rozporu s dobrými mravy.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje právě v závěru odvolacího soudu, že námitka promlčení (proti)pohledávky uplatněná povinnou k započtení, v rozporu s dobrými mravy není. Podle povinné to totiž byl výlučně manžel oprávněné, kdo způsobil promlčení (proti)pohledávky povinné, jelikož právě on vzal (jako jediný dědic a právní nástupce původní žalobkyně V. M., jeho matky) žalobu o zaplacení kupní ceny v částce 2.336.384,- Kč po povolení obnovy řízení zpět, v důsledku čehož ke stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku nedošlo. Je tedy podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy, aby po ní byly vymáhány náklady řízení, „jejichž vznik nezavinila.“
Oprávněná navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání s odůvodněním, že pokud vzal její manžel jako jediný dědic a právní nástupce žalobu své matky podanou proti němu a oprávněné, jeho manželce (po předchozím zrušení pravomocného rozsudku, jímž byly zavázány k zaplacení kupní ceny v částce 2.336.384,- Kč a po povolení obnovy řízení) zpět, bylo to jednak proto, že žalovaní manželé M. kupní cenu za nemovitost zaplatili, což ovšem byli s ohledem na příbuzenské vztahy účastníků nalézacího řízení schopni prokázat pouze svědky, nikoli však již listinami, a jednak proto, že i kdyby žalobu podanou původně jeho matkou zpět nevzal, nemohl by jí soud vyhovět. Dovolatelka navíc ani nedovozuje údajný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy z chování samotné oprávněné, nýbrž z postupu jejího manžela.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Dovolatelka rozpor námitky promlčení (/proti/pohledávky uplatněné povinnou k započtení proti nyní vymáhané pohledávce oprávněné), vznesené oprávněnou, s dobrými mravy spatřuje v tom, že to byl manžel oprávněné, kdo (v procesní roli právního nástupce žalobkyně V. M.) zpětvzetím žaloby o zaplacení kupní ceny z prodeje nemovitostí, podané původní, v průběhu řízení zemřelou věřitelkou (matkou manžela oprávněné) po povolení obnovy řízení promlčení způsobil.
Tak tomu však není. Předně nelze nevidět, že tvrzená (proti)pohledávka povinné za oprávněnou, existovala-li vůbec (pravomocně to totiž zjištěno nebylo), není pohledávkou judikátní, jelikož původní rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 29. 11. 1999, č. j. 12 C 137/1995-165, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 6. 10. 2000, č. j. 11 Co 531/2000-193, jímž bylo žalobě V. M. o zaplacení kupní ceny vyhověno, byl po povolení obnovy řízení (pro zpětvzetí žaloby) zrušen; jde tedy o (proti)pohledávku, jejíž existence zůstala pouze v rovině tvrzení povinné (žalovaní ji popírali s odůvodněním, že kupní cenu uhradili). I kdyby však její existence byla pouhým tvrzením samotné povinné skutečně prokázána, pak, bude-li se vycházet z jejích dalších tvrzení o dvou postupních smlouvách (ze 17. 11. 2000 mezi původní žalobkyní V. M. a Ĺ. P., a z 5. 9. 2001 mezi Ĺ. P. a povinnou), nelze oprávněné ani jejímu manželovi důvodně vytýkat, že ten (jako právní nástupce žalobkyně) zpětvzetím žaloby, v důsledku něhož nemohl být běh promlčecí doby staven, zavinil promlčení, jelikož taková žaloba (nehledě na zánik pohledávky původní věřitelky V. M. splynutím) by musela být pro nedostatek aktivní legitimace manžela oprávněné jako jediného dědice a právního nástupce původní žalobkyně, nenavrhl-li postup podle ustanovení §107a o. s. ř., zamítnuta právě s ohledem na skutečnost, že po povolení obnovy řízení již byl vlastníkem (proti)pohledávky v důsledku dvou po sobě následujících cessí subjekt jiný.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2013
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu