ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.688.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 688/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v právní věci žalobkyně společnosti COMINVEST ASSOCIATED LIMITED , se sídlem 33 Porter Road, P.O. Box 3169 PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, identifikační číslo osoby 626279, zastoupené JUDr. Barborou Bumanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, proti žalovanému M. F. , zastoupenému JUDr. Filipem Princem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Vrstvách 827/11, o popření pravosti pohledávky, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 53/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2012, č. j. 30 Co 60/2010 - 200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Barbory Bumanové, advokátky se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 30 Co 60/2010 - 200, potvrdil rozsudek ze dne 25. 8. 2009, č. j. 5 C 53/2008 - 86, jímž Okresní soud Praha - západ rozhodl, že pohledávka žalovaného ve výši 14.000.000,- Kč se vylučuje z uspokojení z rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti (exekuce), vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 Nc 2959/2004, a jímž žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.852,- Kč; dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 12.240,- Kč.
Odvolací soud předně nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného o nedostatku aktivní věcné legitimace původní žalobkyně - společnosti Eiger Asset Management AG, se sídlem Claridenstrasse 36, 8002 Curych, Švýcarská konfederace (dále jen „původní žalobkyně“), k podání odporové žaloby podle §267a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto ohledu dovodil, že na její straně byla aktivní legitimace k podání žaloby dána, neboť byla v pozici oprávněné v řízení vedeném proti povinné L. U. u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 Nc 2959/2004, k uspokojení její pohledávky ve výši 10.500.000,- Kč s příslušenstvím, směnečné odměny 35.000,- Kč, nákladů řízení ve výši 496.932,- Kč, nákladů odvolacího řízení ve výši 91.687,50 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, a při rozvrhovém jednání konaném dne 27. 11. 2007 popřela pravost (a výši) pohledávky žalovaného v částce 14.000.000,- Kč, kterou přihlásil k rozvrhu výtěžku získaného při zpeněžení majetku povinné (a jejího manžela) postiženého exekucí. Původní žalobkyně sice smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2007 „převedla“ pohledávku za jmenovanou na nynější žalobkyni a na základě toho „bylo soudním exekutorem usnesením ze dne 19. 1. 2008 rozhodnuto podle §107a o. s. ř., že namísto původní oprávněné nastupuje jako oprávněná nynější žalobkyně“, avšak podle obsahu exekučního spisu soudní exekutor toto rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 28. 2. 2008, č. j. 037 Ex 4077/04 - 78, z důvodu zpětvzetí návrhu. Ze zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že nynější žalobkyně jako postupitel postoupila smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 2007 na původní žalobkyni jako postupníka (ta sice byla v likvidaci, nikoliv však vymazána z obchodního rejstříku, a měla tudíž právní subjektivitu) svoji pohledávku ve výši 21.000.000,- Kč za manžely Urbancovými podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2002, č. j. 50 Cm 330/2001 - 53, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 5 Cmo 52/2004, pravomocným dne 23. 8. 2004, jímž L. U. a Ing. B. U. byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně původní oprávněné (žalobkyni) částku 21.000.000,- Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu a náhradu nákladů řízení, a ke dni podání odporové žaloby, tj. ke dni 22. 1. 2008, byla oprávněnou původní žalobkyně. Dne 29. 1. 2009 pak byla mezi původní žalobkyní a nynější žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení směnečné pohledávky za L. U. (a jejím manželem), na základě níž soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 5. 2009, č. j. 5 C 53/2008 - 75, pravomocným dne 20. 6. 2009, vyhověl návrhu původní žalobkyně, a připustil, aby do řízení na straně žalobkyně vstoupila namísto dosavadní žalobkyně společnost COMINVEST ASSOCIATED LIMITED. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že z obsahu protokolu o rozvrhovém jednání ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 Nc 2959/2004, zjistil, že žaloba podle 267a o. s. ř. „byla podána z důvodů uvedených při tomto rozvrhovém jednání“, při němž „byla popřena pravost, tedy existence přihlášené pohledávky“, a „bylo přitom poukazováno mimo jiné na obsah žaloby podané původní žalobkyní (správně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2), v níž bylo výslovně řečeno, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným a svědkem Ing. B. U. je simulovaným právním úkonem“. Ohledně pohledávky žalovaného vyšel krajský soud ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a po doplnění dokazování dalšími důkazy (ke zjištěnému skutkovému stavu věci srov. v podrobnostech odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) se ztotožnil s jeho závěrem, že odporová žaloba je důvodná. Tato pohledávka, která měla vzniknout z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi povinnou L. U. a jejím manželem Ing. U. jako dlužníky a žalovaným jako věřitelem a kterou žalovaný přihlásil při rozvrhu výtěžku z prodeje vydražených nemovitostí (náležejících do společného jmění jmenovaných) v exekuci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 Nc 2959/2004, totiž neexistuje, jelikož mezi nimi nevznikl právní vztah z půjčky ve smyslu §657 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu fiktivní, absolutně neplatnou podle §37 obč. zák., jelikož nesměřovala k uzavření tohoto právního úkonu a nikdy nedošlo k předání peněz; stejně tak je absolutně neplatná (§37 obč. zák.) i zástavní smlouva ze dne 11. 3. 2004 uzavřená mezi žalovaným jako zástavním věřitelem a manžely U. jako zástavci o zřízení zástavního práva na nemovitostech (zpeněžených v dražbě), jíž byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o půjčce, přestože zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí. V tomto ohledu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 33 Cdo 4047/2008, rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, sp. zn. 33 Cdo 1517/2008, a na rozsudek ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, podle jejichž závěrů je smlouva o půjčce upravená v §657 obč. zák. tradičně považována za smlouvu reálnou, tedy že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku, ke kterému při peněžité půjčce může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. V naposledy citovaném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dovodil, že reálný charakter smlouvy o půjčce je naplněn i dohodou, že peníze, které byly dříve dlužníku předány z jiného právního důvodu, budou od uzavření smlouvy o půjčce tvořit předmět půjčky.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že rámcové písemné ujednání ze dne 14. 1. 1993 uzavřené mezi ním a Ing. U. upravuje způsob, rozsah a splatnost provizí, na které mu vznikl nárok za služby, které Ing. U. poskytl, přičemž k odevzdání předmětu půjčky došlo tak, že peněžní prostředky přenechal Ing. U. v jeho dispozici z důvodů, které jmenovaný ve své svědecké výpovědi před soudem uvedl. Provedenými důkazy bylo podle žalovaného dostatečně prokázáno, že Ing. U. se v dané době nacházel v takovém postavení a situaci, kdy bylo v jeho ekonomických možnostech poskytnout žalovanému provizi ve výši 14.000.000,- Kč. Odvolací soud však nevyhověl návrhu dovolatele provést důkaz dvěma listinami, a to potvrzením ČSA Czech Airlines, které „hovoří“ o podnikání Ing. U. v letech 1991-1995 a z nichž vyplývá, že odměna jmenovaného byla v řádech stovek miliónů korun. Neztotožňuje se proto se závěrem odvolacího soudu, že požadavek vymezený v §657 obč. zák., spočívající v přenechání peněžních prostředků věřitelem (žalovaným) dlužníku (Ing. U.), nebyl naplněn, a že mezi nimi proto nevznikla smlouva o půjčce, jelikož peněžní prostředky „byly v dispozici žalovaného, které deponoval u Ing. U. podobně jako např. v bance“. Žalovaný se kdykoli mohl rozhodnout a peněžní prostředky si vyzvednout, resp. nechat převést na svůj účet, rozhodl se však je přenechat, odevzdat Ing. U. Dále žalovaný namítá, že původní žalobkyně nebyla k podání žaloby aktivně věcně legitimována, neboť dne 21. 11. 2007 uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky podle §524 a násl. obč. zák., kterou pohledávku za povinnou L. U. převedla na nynější žalobkyni, na základě čehož vydal soudní exekutor dne 18. 1. 2008 usnesení, jímž namísto původní žalobkyně připustil vstup nynější žalobkyně do řízení. Ta však soudu doložila další smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 2007 , na základě níž nynější žalobkyně postoupila pohledávku zpět původní žalobkyni, která však od listopadu 2007 byla v likvidaci a bylo rozhodnuto o zrušení společnosti. Jestliže žaloba v dané věci byla podána dne 22. 1. 2008 , pak k tomu došlo více než 1 měsíc před tím, než soudní exekutor vydal dne 28. 2. 2008 usnesení pod č. j. 037 Ex 4077/04 - 78, z čehož vyplývá, že v okamžiku podání žaloby nebyla na straně žalobkyně dána aktivní věcná legitimace. Dovolatel poukazuje též na to, že původní žalobkyně (jakožto postupitel) postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 2007 neoznámila dlužníkovi, tedy nesplnila svou zákonnou notifikační povinnost stanovenou v §526 odst. 1 obč. zák. Konečně pak dovolatel uplatnil námitku, že původní žalovaná jako oprávněná v rámci rozvrhového jednání konaného dne 27. 11. 2007 u Okresního soudu Praha-západ ve věci vedené pod sp. zn. 1 Nc 2959/2004 uvedla „ve vztahu k jeho pohledávce jiné důvody pro její popření, než jaké tvrdila v odporové žalobě“; při rozvrhovém jednání výslovně namítla, že pohledávka žalovaného za Ing. U. ve výši 14 mil. Kč zanikla splněním, tedy „pohledávku jako takovou nesporovala“, naproti tomu odporovou žalobu založila „na tvrzení neexistence této pohledávky“. Jedná se tak o dva protiřečící si důvody pro popření pohledávky a nejsou tudíž dány podmínky pro úspěšné uplatnění odporové žaloby. Navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a poté, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, poukázala na své dřívější podání ze dne 4. 6. 2012 a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dále uvedla, že otázkou její aktivní věcné legitimace i splněním podmínek pro podání odporové žaloby se soudy obou stupňů důkladně zabývaly.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz nález Ústavního soudu ze 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11)] je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., v dovolání neformuloval, a ani na základě námitek v něm uplatněných nelze k tomuto závěru dospět.
Dovolací soud se nejprve zabýval jeho námitkou, jíž zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že původní žalobkyně byla v okamžiku podání odporové žaloby podle §267a o. s. ř., tj. dne 22. 1. 2008 , aktivně věcně legitimována.
Podle §337e odst. 1 o. s. ř. soud v rozvrhovém usnesení rozhodne též o pohledávkách, které byly při rozvrhovém jednání popřeny co do pravosti, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí, jestliže lze o nich rozhodnout bez provádění důkazů; to neplatí u pohledávek, na které ani zčásti podle skupin nebo podle pořadí nepřipadá úhrada z rozdělované podstaty. Podle §337e odst. 2 o. s. ř. soud vyzve ty, o jejichž námitkách nemohlo být rozhodnuto podle odstavce 1, aby do třiceti dnů od právní moci rozvrhového usnesení podali návrh podle §267a odst. 1, jestliže na sporné pohledávky připadá alespoň zčásti úhrada z rozdělované podstaty; o částce připadající na sporné pohledávky soud rozhodne, že bude projednána při dalším rozvrhovém jednání.
Podle §267a odst. 1 o. s. ř. je třeba návrhem podle třetí části uplatnit vůči věřiteli popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku. Nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu (§7 odst. 1), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán. Rozhodnutí o návrhu podle odstavce 1 je účinné proti všem oprávněným, proti jiným věřitelům povinného, kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí, a proti povinnému (odstavec 2).
Odporovou žalobou podle §267a o. s. ř. je v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti oprávněn popřít vyčíslenou pohledávku kterýkoliv z účastníků rozvrhu, který se dostaví k rozvrhovému jednání, ledaže by popření uplatnil a doložil před rozvrhovým jednáním (srov. §337b odst. 3 o. s. ř.). Účastníky rozvrhu při tomto způsobu výkonu rozhodnutí jsou oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný, vydražitel, osoby, které podaly přihlášku, ledaže by jejich přihláška byla odmítnuta (§336f o. s. ř.), a osoby, o nichž je známo, že v jejich prospěch váznou na nemovitosti závady, s výjimkou těch, o nichž bylo rozhodnuto, že prodejem v dražbě nezaniknou [§336a odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Kterýkoliv z nich tedy může popřít pravost jednotlivé pohledávky, její výši, zařazení do skupiny či určení pořadí. Popření, včetně důvodů, pro které nemají být konkrétní pohledávky uspokojeny dle požadavku příslušného věřitele však musí být uvedeny při rozvrhovém jednání. To má pak význam pro odporovou žalobu, neboť ji lze podat jen z důvodů uvedených při rozvrhovém jednání (k tomu srov. komentář k §267a o. s. ř. - viz ASPI identifikační číslo LIT29122CZ).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že původní žalobkyně jako postupitel smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 11. 2007 postoupila pohledávku za Libuší Urbancovou ve výši 10.500.000,- Kč s příslušenstvím na nynější žalobkyni, avšak smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 2007 nynější žalobkyně postoupila jako postupitel pohledávku za manžely Urbancovými ve výši 21.000.000,- Kč na původní žalobkyni, byla původní žalobkyně dne 22. 1. 2008, kdy žalobu podle §267a o. s. ř. podala, v daném sporu aktivně věcně legitimována. Usnesení soudního exekutora ze dne 18. 1. 2008, č. j. 037 Ex 4077/04 - 48 (viz čl. 12 spisu), jímž podle §107a o. s. ř. rozhodl, že namísto původní oprávněné nastupuje jako oprávněná nynější žalobkyně, i jeho pozdější usnesení ze dne 28. 2. 2008, č. j. 037 Ex 4077/04 - 78 (viz čl. 39 spisu), jímž připustil zpětvzetí návrhu a své dřívější usnesení zrušil, byla vydána v exekuci vedené původní oprávněnou proti povinnému Ing. B. U. pro částku 10.500.000,- Kč s příslušenstvím u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 Nc 2958/2004 , nikoliv v exekuci vedené původní oprávněnou proti L. U. pro tutéž pohledávku s příslušenstvím u téhož okresního soudu pod sp. zn. 1 Nc 2959/2004 . Nepřesnost odvolacího soudu v tomto ohledu, jíž se dopustil v odůvodnění svého rozhodnutí, však nemá žádný vliv na závěr, že na straně původní žalobkyně byla k podání odporové žaloby dána aktivní věcná legitimace vyplývající z §267a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatele, že původní žalobkyně při rozvrhovém jednání založila důvod popření předmětné pohledávky na tvrzení, že tato pohledávka za Ing. U. ve výši 14 mil. Kč zanikla splněním, tedy že pohledávku „jako takovou nesporovala“, a naproti tomu odporovou žalobu založila na tvrzení o „neexistenci“ této pohledávky. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněné pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod XXXI., či odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98) i právní teorie se popřením pravosti pohledávky rozumí popření jejího základu [má-li popírající za to, že pohledávka vůbec nevznikla, nebo že sice vznikla, ale také již zcela zanikla (např. splněním, započtením nebo prekluzí), anebo že je zcela promlčená]. Z toho vyplývá, že původní žalobkyně jak v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 Nc 2959/2004 při jednání o rozvrhu rozdělované podstaty konaném dne 27. 11. 2007, tak i v žalobě v tomto řízení popřela pravost pohledávky žalovaného co do jejího základu , jelikož - jak bylo odvolacím soudem zjištěno - při rozvrhovém jednání odkázala i na odůvodnění své žaloby podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 211/2006, jíž se domáhala určení neexistence zástavního práva z důvodu, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným na straně jedné a Ing. U. (a jeho manželkou) na straně druhé je simulovaným právním úkonem (tedy, že pohledávka žalovaného vůbec nevznikla).
Námitkami dovolatele směřujícími proti skutkovému závěru odvolacího soudu (který taktéž učinil již soud prvního stupně), že mezi Ing. U. a žalovaným „nikdy nedošlo k předání peněz“, a dovozujícími vznik smlouvy o půjčce z toho, že „peněžní prostředky byly v dispozici žalovaného, které deponoval u Ing. U. podobně jako např. v bance“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §§241a odst. 3 se nepřihlíží (k tomu srov. též §242 odst. 3, větu za středníkem o. s. ř.). Totéž platí i o výtce dovolatele, jíž odvolacímu soudu z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytýká, že nevyhověl „jeho návrhu provést důkaz dvěma listinami, a to potvrzením ČSA Czech Airlines, které hovoří o podnikání Ing. U. v letech 1991-1995 a z nichž vyplývá, že odměna jmenovaného byla v řádech stovek miliónů korun“.
Pokud pak dovolatel namítá, že „původní žalobkyně (jakožto postupitel) postoupení pohledávky“ podle smlouvy „ze dne 23. 11. 2007 neoznámila dlužníkovi, tedy že nesplnila svou zákonnou notifikační povinnost stanovenou v §526 odst. 1 obč. zák.“, je k tomu možno jen uvést, že tato námitka nemá žádnou právní relevanci již z toho důvodu, že tato smlouva byla uzavřena mezi nynější žalobkyní (jako postupitelkou) a původní žalobkyní (jako postupníkem).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalovaného proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. 11. 2012) ve výši 2.100,- Kč [srov. §11 odst. 1 písm. k) in fine vyhlášky č. 177/1996 Sb., §7 bod 5. citované vyhlášky ve znění účinném od 1. 9. 2006, §9 odst. 3 písm. a) citované vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §1 odst. 2 citované vyhlášky ve znění účinném od 7. 5. 2013] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 9. 2006), celkem ve výši 2.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobkyně osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 2.904,- Kč nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu