ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.755.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 755/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného Ing. J. S. , proti povinné Mgr. D. Š. , zastoupené JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, pro peněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 49 EXE 5235/2010, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. prosince 2012, č. j. 8 Co 2259/2012 - 224, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 7. 2012, č. j. 49 EXE 5235/2010 - 207, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh povinné na zastavení exekuce [podle §268 odst. 1 písm. a), b), d), f) a h) o. s. ř.] nařízené jeho usnesením ze dne 2. 3. 2010, č. j. 49 EXE 5235/2010 - 13, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2010, č. j. 24 Co 1058/2010 - 58. S námitkou povinné, že exekuční titul (směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2003, č. j. Sm 260/2002 - 9) vydaný proti jejímu bývalému manželovi Ing. J. Š. není dosud vykonatelný, se odvolací soud vypořádal odkazem na své předchozí usnesení ze dne 18. 5. 2010, č. j. 24 Co 1058/2010 - 58, v němž zdůraznil, že stejnou námitku zkoumal nalézací soud na základě žaloby Ing. J. Š. na obnovu řízení, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 8. 2007, č. j. 13 Cm 181/2007 - 14, pravomocným dne 23. 1. 2008, zamítl. Pasivní věcná legitimace povinné v daném řízení pak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006, č. j. 10 C 377/2005 - 53, jímž vyslovil mimo jiné právní neúčinnost darovací smlouvy ze dne 3. 2. 2003, kterou Ing. Š. daroval povinné spoluvlastnický podíl na exekučně zatížených nemovitostech, a to ideální jednu polovinu bytové jednotky č. v domě čp. v B. ulici v Č. B. a spoluvlastnického podílu na společných částech tohoto domu a pozemkové parcele parc. č. 2061/191 v rozsahu 83/2357 se všemi součástmi a příslušenstvím, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 2815 (správně na listech vlastnictví č. 2815 a 2002) pro obec České Budějovice, k. ú. České Budějovice 2 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice (dále též jen „předmětné nemovitosti“ či „bytová jednotka“). Oprávněný se tudíž postižení těchto nemovitostí může domáhat jen v exekuci vedené proti povinné, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn. Shodně se soudem prvního stupně považoval krajský soud za nedůvodnou i argumentaci povinné, že postižení nemovitostí v jejím vlastnictví je v rozporu s morálními pravidly (§322 odst. 1 o. s. ř.) a že z tohoto důvodu je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. V tomto ohledu dovodil, že §322 odst. 1 o. s. ř. nedopadá na případy, kdy je povinný odkázán na bydlení v exekučně zatížené nemovitosti, neboť „taková situace je u exekucí či výkonů rozhodnutí prodejem nemovitostí obvyklá a nelze v ní spatřovat prvek nemravnosti, zavinil-li nucené uspokojení pohledávky oprávněného svým jednáním povinný, kterého proto tíží veškeré důsledky z provedení exekuce plynoucí“. Povinnou tvrzená investice do prodávaných nemovitostí rovněž není skutečností, která by byla důvodem pro zastavení exekuce (§268 o. s. ř. a §52 odst. 1 exekučního řádu), jak správně dovodil již okresní soud. V případě prodeje nemovitostí totiž povinné vůči vydražiteli žádná pohledávka z tohoto titulu nevzniká. Pokud by nemovitosti byly v důsledku investic vydraženy za vyšší cenu, může to mít jen ten důsledek, že na základě výtěžku dražby budou lépe uspokojeni přihlášení věřitelé, případně po jejich plném uspokojení dojde k vrácení „nelikvidovaného výtěžku“ povinné. Další odvolatelkou namítaná skutečnost, že byla zastavena exekuce vedená proti Ing. J. Š. u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Nc 6080/2005, jíž byly postiženy předmětné nemovitosti povinné, považoval krajský soud taktéž za nepřípadnou, neboť se týká jiného účastníka řízení (nikoli povinné), čímž je současně „negována“ její odvolací námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c), odst. 2, ve spojení s §237 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že je zcela v rozporu s právními předpisy, aby soud pokračoval v exekuci prodejem jedné ideální poloviny nemovitostí, když usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2006, č. j. 34 Nc 6080/2005 - 48, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 11. 2009, č. j. 24 Co 3060/2006 - 138, pravomocným dne 19. 1. 2010, byla exekuce částečně zastavena ohledně postižení celé bytové jednotky. Jde tak o překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.) a proto je v dané věci dán důvod k zastavení exekuce. Dále dovolatelka stejně jako v odvolání opakuje námitku, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2003, č. j. Sm 260/2002 - 9, vydaný proti jejímu bývalému manželovi, nemohl nabýt právní moci, jelikož mu nebyl doručen do vlastních rukou a náhradní doručení uložením na poště podle §46 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 200 do 31. 12. 2004, nepřicházelo v úvahu, protože Ing. Š. se z důvodu ošetřování své matky v místě doručení (trvalého bydliště) nezdržoval. Tím mu „mu bylo upřeno“ právo na spravedlivý proces, znemožněna obrana podáním námitek podle §175 odst. 1 o. s. ř. a bylo postupováno v rozporu s článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 11. Soudům obou stupňů taktéž vytýká, že nevzaly v úvahu platby, které povinná a její bývalý manžel zaplatili na vymáhanou pohledávku; jde konkrétně o částku 30.000,- Kč, jíž Ing. Š. zaplatil v listopadu 2002 na skutečně půjčenou částku 200.000,- Kč (na směnce je chybně napsána částka půjčky ve výši 270.000,- Kč) a částku 40.081,- Kč, jíž zaplatil v březnu 2010 po provedeném rozvrhovém jednání s náklady exekutora JUDr. Milana Bronce ve výši 42.333,- Kč, z čehož vyplývá, že dosud bylo uhrazeno 70.081,- Kč. Pokud pak jde o 6 % úrok z prodlení, ten běží od 21. 11. 2002 a nikoliv od 21. 11. 2000, jak je chybně uvedeno ve směnečném platebním rozkazu. Dále dovolatelka uvedla, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. pro rozpor s morálními pravidly (§322 odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v tom, že má být vydražena její ideální polovina bytové jednotky, v níž bydlí (sama na její odkoupení nemá finanční prostředky), avšak sdílení jednoho bytu s jinými lidmi pro ni nepřichází v úvahu a takové řešení by bylo též v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dále dovolatelka zdůrazňuje, že v daném řízení oprávněný vymáhá pohledávku, kterou má vůči Ing. Š. jako přímému dlužníkovi, a proto není možné, aby soudní exekutor ji vymáhal plně na ní, a to ve výši přesahující hodnotu poloviny její bytové jednotky, jíž jí daroval bývalý manžel, avšak podle rozhodnutí soudu na základě neúčinného právního úkonu (§42a obč. zák.). Z výzvy Exekutorského úřadu České Budějovice ze dne 7. 2. 2013 ovšem vyplývá, že povinná je povinna zaplatit do 7 pracovních dnů na účet tohoto úřadu částku 735.611,- Kč, jinak že bude její movitý majetek dán do soupisu movitých věcí, svezen a následně při dražbě prodán. Dovolatelka rovněž namítá, že po rozvodu manželství s Ing. Š. do bytu, jehož je výlučnou vlastnicí na základě dohody o vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 15. 5. 1998 a darovací smlouvy ze dne 3. 2. 2003, v letech 2009 až 2010 investovala částku 207.148,- Kč, v důsledku čehož došlo ke zhodnocení (zvýšení ceny) jedné ideální poloviny nemovitosti o částku 225.000,- Kč. Proto se „s pohledávkou ve výši 225.000,- Kč, v rámci rozvrhového řízení, připojuje za vydražitelem jako vlastníkem nabyté ideální poloviny předmětné bytové jednotky…“ s tím, že „na základě jednání o rozvrhu rozdělované podstaty, podle ustanovení §338zb a následujících občanského soudního řádu, po úhradě pohledávky (dluhu) v částce 229.919,- Kč s příslušenstvím ze strany povinné, se také ještě po započtení její pohledávky vůči vydražiteli v částce 225.000,- Kč, zbytek rozdělované podstaty vyplatí (vrátí) povinné“. V případě, že „by se povinná sama stala vydražitelem jedné ideální poloviny bytové jednotky…, má povinná rovněž právo na provedení započtení své pohledávky v částce 225.000,- Kč, resp. na vrácení částky ve výši 225.000,- Kč ze zaplaceného nejvyššího přiklepnutého podání“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté, aby usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby „Krajský soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně“.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezila a ani na základě námitek v něm obsažených nelze k tomuto závěru dospět.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2010, č. j. 49 EXE 5235/2010 - 13, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 5. 2010, č. j. 24 Co 1058/2010 - 58, pravomocným dne 31. 5. 2010, byla mimo jiné nařízena podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 4. 2006, č. j. 10 C 377/2005 - 53, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2006, č. j. 8 Co 1893/2006 - 73, a vykonatelného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2005, č. j. 34 Nc 6080/2005 - 7, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 270.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % p.a. od 21. 11. 2000 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 46.500,- Kč, exekuce prodejem nemovitostí, a to ideální jedné poloviny bytové jednotky č. v domě čp. v B. ulici v Českých Budějovicích a spoluvlastnického podílu na společných částech tohoto domu a pozemkové parcele parc. č. 2061/191 v rozsahu 83/2357 se všemi součástmi a příslušenstvím, všech zapsaných na listu vlastnictví č. 2815 (správně na listech vlastnictví č. 2815 a 2002) pro obec České Budějovice, k. ú. České Budějovice 2 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Bronec, Exekutorský úřad České Budějovice.
Namítá-li povinná v dovolání v první řadě, že bylo-li v řízení vedeném oprávněným proti jejímu bývalému manželovi u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Nc 6080/2005 vydáno pravomocné usnesení o částečném zastavení exekuce ohledně postižení předmětných nemovitostí jako celku (tedy nikoli jen jejich jedné ideální poloviny), z čehož dovozuje, že „jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.)“ a že je proto dán důvod k zastavení exekuce, jde o námitku nesprávnou. O překážku rei iudicatae se totiž jednat nemůže již proto, že v daném řízení není dána totožnost účastníků jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Nc 6080/2005, neboť povinná jeho účastnicí nebyla. Kromě toho je třeba připomenout, že překážka věci pravomocně rozhodnuté patří k tzv. negativním podmínkám řízení; bylo-li o věci v rozsahu závaznosti výroku rozsudku (usnesení) pravomocně rozhodnuto, soud řízení bez dalšího zastaví . O důvod pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř. se tudíž nejedná.
Přípustnost dovolání v souzené věci není způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2003, č. j. Sm 260/2002 - 9, vydaný proti jejímu bývalému manželovi, který je v dané věci jedním z exekučních titulů, „nemohl nabýt právní moci, jelikož mu nebyl zákonným způsobem doručen“.
Podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným.
Námitkami povinné o nevykonatelnosti označeného exekučního titulu se odvolací soud zabýval již v řízení o jejím odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, v němž zdůraznil, že stejnou námitku zkoumal nalézací soud na základě žaloby Ing. J. Š. na obnovu řízení, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 8. 2007, č. j. 13 Cm 181/2007 - 14, pravomocným dne 23. 1. 2008, zamítl. Pravomocné rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, v němž byla otázka vykonatelnosti exekučního titulu postavena najisto, je pro soudy v exekučním řízení závazné a tyto soudy jsou jím vázány (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 20 Cdo 973/2010).
Dále povinná navrhovala zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. z důvodu, že předmětné nemovitosti jsou ve smyslu §322 o. s. ř. z exekuce vyloučeny, jelikož jejich prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.
Podle §322 odst. 1 o. s. ř. z věcí, které jsou ve vlastnictví povinného, se nemůže týkat výkon rozhodnutí těch, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly.
Podle §322 odst. 2 o. s. ř. jsou takto z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména a) běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, b) snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, c) zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, a d) hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 509/2006, uvedl: „Ačkoli ustanovení §322 o. s. ř. vyjadřuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, nelze ztratit ze zřetele, že tato ochrana je limitována tím, o co v tomto řízení především jde, totiž vymoci (a nikoli naopak) plnění, jež bylo povinnému uloženo exekučním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2004, pod č. 62). Ustanovení §322 o. s. ř. je proto třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost. To platí i pro nemovitosti; byt by byl takovou věcí kupříkladu tehdy, jestliže by jeho jedinečné stavebně technické uspořádání dané specifickým tělesným postižením povinného neumožňovalo přestěhování povinného do jiného - stejně nezařízeného - bytu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 508/2004). Jelikož v souzené věci takováto intenzita nezbytnosti zjištěna (ani tvrzena) nebyla, je závěr odvolacího soudu, že byt z exekuce vyloučen není, správný. Ke stejnému závěru dospívá i odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 2435).
Restriktivně je třeba vykládat i zákaz exekučního prodeje věcí, jenž by byl v rozporu s morálními pravidly. Uvádí-li §322 odst. 2 písm. b) o. s. ř. v tomto směru příkladmo snubní prsten a jiné předměty podobné povahy (např. písemnosti osobní povahy, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se povinného nebo členů jeho rodiny), je zřejmé, že zákon tu má na mysli pouze věci, k nimž má povinný silný osobní vztah a jejichž přechod do vlastnictví jiné osoby by byl z etického hlediska nevhodný. Okolnosti ryze majetkové povahy zde významné nejsou“.
Závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není v posuzovaném případě dán, neboť exekuční prodej předmětné nemovitosti povinné není v rozporu s morálními pravidly, je v souladu s citovanou judikaturou. Dovolatelka ostatně proti tomuto závěru odvolacího soudu žádné konkrétní námitky neuplatila (dovolání je jen doslovnou citací návrhu na zastavení exekuce a odvolání proti usnesení soudu prvního stupně).
Pokud dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v úvahu platby učiněné povinnou a jejím bývalým manželem na vymáhanou pohledávku, pak k této její námitce je třeba uvést, že ohledně částky 40.081,- Kč byla exekuce částečně zastavena již usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2010, č. j. 8 Co 2223/2010 - 107, a že z důvodu zaplacení částky 30.000,- Kč Ing. Š. oprávněnému v listopadu 2002 (tedy před vydáním exekučních titulů) se povinná částečného zastavení exekuce svým návrhem nedomáhala, tuto platbu v průběhu daného řízení netvrdila a nebyla tudíž ani předmětem odvolacího řízení. Dovolací soud se proto touto její námitkou zabývat nemohl. Stejně tak to platí i ohledně její námitky, že 6 % úrok z prodlení běží „od 21. 11. 2002 a nikoliv od 21. 11. 2000, jak je chybně uvedeno ve směnečném platebním rozkazu“.
Dovolatelkou tvrzená a namítaná okolnost, že do bytu, jehož je výlučnou vlastnicí, po rozvodu manželství investovala a že se v důsledku toho zvýšila cena předmětné nemovitosti, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, a to již proto, že nejde o okolnost, která by byla důvodem pro zastavení exekuce (§268 o. s. ř. a §52 odst. 1 exekučního řádu). Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zhodnocení bytové jednotky by se mohlo promítnout jen do její ceny, za niž by se prodávala v dražbě [správně - od níž se odvíjí výše nejnižšího podání uvedeného v dražební vyhlášce (§336e odst. 1 o. s. ř.)], a v takovém případě by z výtěžku dražby byli lépe uspokojeni přihlášení věřitelé, případně by po jejich plném uspokojení byl nerozdělený zbytek vrácen povinné. Vůči vydražiteli však povinné žádná pohledávka z titulu (tvrzeného) zhodnocení bytové jednotky nevzniká. Úvahy povinné v tomto ohledu jsou zcela bezpředmětné.
Námitkou dovolatelky, že Exekutorským úřadem České Budějovice byla dne 7. 2. 2013 vyzvána, aby do 7 pracovních dnů zaplatila na účet tohoto úřadu částku 735.611,- Kč, jinak že bude její movitý majetek dán do soupisu movitých věcí, svezen a následně při dražbě prodán, se dovolací soud taktéž nemohl zabývat, neboť byla uplatněna až v dovolání a z hlediska §241a odst. 4 o. s. ř. se tak jedná o nepřípustnou novotu.
Užití institutu odkladu vykonatelnosti v řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce [ §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012], je z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu