ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.8.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 8/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, PhD., v exekuční věci oprávněného Statutárního města Olomouce se sídlem na Horním náměstí 1, identifikační číslo osoby 299308, proti povinné V. N. , zastoupené Mgr. Veronikou Janíčkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Křížkovského 844/3, pro 18.515.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 4928/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 28. června 2012, č. j. 40 Co 19/2012-582, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. září 2011, č. j. 51 Nc 4928/2004-556, jímž okresní soud zamítl návrh na zastavení exekuce, nařízené usnesením z 20. července 2004, č. j. 51 Nc 428/2004-7 „podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 25. června 1998, č. j. 18 C 128/98-37, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 18.515,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z této částky od 18. 2. 1998 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 744,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.“ Uzavřel, že odůvodnila-li povinná svůj návrh (v této části podle §268 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) platbami z období před vydáním titulu, ty povinný zohlednil již při výpočtu dluhu na nájemném v žalobě a z takto vyčíslené částky také vycházel nalézací soud. Jestliže důvod k zastavení exekuce (nyní podle §268 odst. 1 písm. g/ nebo h/ o. s. ř. podle okamžiku střetu pohledávek) spatřovala v započtení své protipohledávky, jež jí měla vzniknout v důsledku slevy na nájemném pro neodstranění vad v bytě, pak povinná podle odvolacího soudu uplatnění práva na takovou slevu určitým a srozumitelným právním úkonem neprokázala.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že v něm má být posouzena judikaturou podle jejího názoru dosud neřešená otázka (patrně materiální) nevykonatelnosti exekučního titulu, jehož výrok neobsahuje určení základu (jistiny) příslušenství. Povinná ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a soudům obou stupňů vytýká, že se námitkou nevykonatelností titulu nezabývaly. Tu povinná dovozuje z (podle ní „vadného“) výroku k exekuci navrženého rozsudku pro zmeškání, jímž byla zavázána zaplatit tehdejšímu žalobci „... částku 18.515,- Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile za každý den prodlení ode dne 18. 2. 1998 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. “ Dovolatelka zdůrazňuje, že „promile je podle definice Velkého slovníku cizích slov Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR tisícina hodnoty veličiny, považované za základ “. Exekučním titulem však základ (tj. „z čeho je počítán poplatek z prodlení“) dán není, část výroku týkající se příslušenství (poplatku z prodlení) je tak nesprávná a pro neurčitost výroku nevykonatelná.
Oprávněný navrhl zamítnutí, případně odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro posouzení materiální vykonatelnosti titulu tím i existence důvodu pro případné zastavení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe, nebo že jde o právní otázku judikaturou dovolacího soudu dosud neřešenou.
Ve Stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia z 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, publikovaném se Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2006 (které se sice týká úroků z prodlení, jehož závěrů však lze použít i pro jiné druhy příslušenství, tedy i pro poplatek z prodlení, jelikož ten je týmž právním předpisem, nařízením vlády č. 142/1994 Sb., stanoven stejným způsobem, totiž procentní sazbou) Nejvyšší soud dovodil, že „úroky z prodlení splatné za dobu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí soud přizná ve výroku svého rozhodnutí tak, že buď jejich výši přesně vyčíslí, nebo že uvede jejich výši (sazbu) v procentech a dobu, za kterou musí být v této výši zaplaceny.“ V odůvodnění stanoviska (s. 275/427 sešitu 5/2006) pak vysvětlil, že „uvedeným požadavkům odpovídá například následující znění výroku rozhodnutí soudu: žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.000,- Kč s 9% úrokem ročně za dobu od 16. 5. 2005 do zaplacení ....“. Považoval tedy za samozřejmé, že má-li být žalovaný zavázán k zaplacení příslušenství celé jistiny , není to třeba výslovně uvádět, že tedy není nutno povinnost k zaplacení jistiny s příslušenstvím formulovat výslovně tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s 9% úrokem ročně z této částky“, případně „ z částky 100.000,- Kč “ (ostatně u poplatku z prodlení určuje výši jeho „základu“ výslovně ustanovení §2 uvedeného vládního nařízení, říká-li, že ten „činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky ...“). Soudní praxe běžně ono výslovné určení, z jakého základu je příslušenství procentní sazbou stanoveno, vyžaduje (a používá) jen tehdy, má-li být příslušenství zaplaceno z částky jiné , než jakou je vyčíslena jistina, tedy např. „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s 9% úrokem ročně z částky 75.000,- Kč... “ O takový případ však v souzené věci nejde.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu