ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.868.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 868/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. v exekuční věci oprávněného JUDr. M. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Šístkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Sportovní 826/8, proti povinnému E. K., zastoupenému JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, pro 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 653/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 2. 12. 2010, č. j. 10 Co 275/2010-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Julie Šindelářové.
Odůvodnění:
Povinný podal návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že ta byla nařízena na základě směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze z 28. 6. 2005 č. j. 30 Sm 185/2004-48, jímž byl zavázán k zaplacení nyní vymáhané pohledávky s příslušenstvím jako dědic původního směnečného dlužníka (výstavce směnky vlastní), jeho otce E. K. staršího, který dne 10. 8. 2001 zemřel. Protože „úhradou pohledávek věřitelů, kteří měli výhodnější právo na uspokojení, vyčerpal cenu dědictví, které v dědickém řízení nabyl, a protože jako dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví“, je podle jeho názoru namístě exekuci nařízenou k vymožení pohledávky oprávněného zastavit.
Usnesením z 1. 6. 2010, č. j. 73 Nc 653/2008-97, okresní soud návrhu povinného s poukazem na ustanovení §470 odst. 1 občanského zákoníku a §175v odst. 2 o. s. ř. vyhověl a exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil s odůvodněním, že povinný úhradou pohledávek věřitelů s výhodnějším postavením plnil do výše ceny dědictví, tj. do částky 172.414.894,60 Kč, a že tudíž za další závazky původně náležející zůstaviteli již neodpovídá. S námitkou oprávněným opakovaně vznesenou ve vyjádření k návrhu i při jednání 1. 6. 2010, že povinným uváděné skutečnosti nemohou být důvodem k zastavení exekuce, jelikož ta byla nařízena na základě titulu směřujícímu nikoli proti zůstaviteli E. K. staršímu, po němž bylo projednáváno dědictví, nýbrž proti „současnému povinnému, tj. E. K. mladšímu“, se soud prvního stupně vypořádal závěrem, že „rozhodující je právě to, že titul byl vydán vůči povinnému jakožto dědici původního dlužníka , odpovídajícímu podle §470 odst. 1 občanského zákoníku do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za jeho dluhy, které na povinného přešly zůstavitelovou smrtí.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle jeho názoru nelze přijmout závěr oprávněného, že nebyla-li jeho pohledávka zařazena do pasiv dědictví, jde o pohledávku „mimo dědictví, tj. přímou pohledávku vůči povinnému bez ohledu na to, že je dědicem po E. K. starším“. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 220/2009, podle něhož v případě, že soud v řízení o dědictví schválí dohodu, kterou si dědici mezi sebou vypořádali předlužené dědictví, a že potvrdí nabytí předluženého dědictví jedinému dědici, odpovídá tento dědic za zůstavitelovy dluhy vždy podle ustanovení §470 občanského zákoníku, tedy do výše ceny nabytého dědictví. Tímto způsobem je odpovědnost povinného omezena; až do výše ceny tohoto dědictví je dědic povinen k úhradě dluhu a přiměřených nákladů pohřbu použít jak zděděný tak svůj vlastní majetek (přechodem zděděného majetku na dědice došlo k jeho splynutí s dosavadním vlastním majetkem dědice, nelze tedy, jak to činí oprávněný, dovozovat, že by dědic byl povinen za účelem úhrady zůstavitelových dluhů a přiměřených nákladů spojených s pohřbem zděděný majetek prodat či jiným způsobem zpeněžit).
V souvislosti s tím, že povinný část zděděného nemovitého majetku prodal, případně s ním nakládal tak, že z toho oprávněný dovodil, že hodnota prodaného majetku je vyšší než cena stanovená usnesením o dědictví, jehož výrokem není vázán, nyní oprávněný podle odvolacího soudu dovozuje, že byla-li hodnota tohoto majetku vyšší, byla většího než dosud uvažovaného rozsahu i odpovědnost povinného za zůstavitelovy dluhy. Především podle odvolacího soudu nutno vzít v úvahu, že zůstavitel zemřel 10. 8. 2001 a že předmětný majetek byl oceňován právě k tomuto datu; byl-li tedy nemovitý majetek prodán po několika letech, je podle jeho názoru zřejmé, že prodejní cena se od ceny stanovené k datu zůstavitelovy smrti musí lišit. Dále odvolací soud musel vzít v úvahu charakter pohledávky oprávněného, jakož i skutečnost, že další dluhy povinného by podle pravidel o likvidaci dědictví (§175v odst. 2 o. s. ř.) měly před pohledávkou oprávněného přednost, jelikož jde o pohledávky daní a poplatků, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení a pohledávky státu. Povinnost zaplatit dluhy věřitelům podle pravidel likvidace dědictví plyne v daném případě z toho, že nebyla uzavřena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě dluhů, a povinnému tak vznikla povinnost postupovat podle pravidel o likvidaci dědictví. Odvolací soud tedy souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že tímto způsobem povinný postupoval oprávněně, a protože k uspokojení pohledávek došlo řádně, tj. byly uspokojeny pohledávky věřitelů s výhodnějším postavením (a i za okolností tvrzených v odvolání samotným oprávněným, že jsou zde další věřitelé s výhodnějším postavením), je závěr okresního soudu, že povinný jakožto nástupce zůstavitele za další jeho závazky již neodpovídá a že je tedy exekuce nadále nepřípustná, správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam „při posuzování pozitivního výsledku soudního řízení z hlediska hmotného práva a nemožnosti realizace tohoto výsledku v podobě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí jakožto exekučního titulu.“ Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí oprávněný dovozuje také z toho, že bylo rozhodnuto o zastavení exekuce, aniž napadenému rozhodnutí vydanému podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. předcházelo (samostatné) pravomocné usnesení o prohlášení exekuce za nepřípustnou.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že „byl postupem povinného v dědickém řízení zkrácen na svých právech, jelikož povinný tímto postupem při vyřazení přihlášky do dědického řízení zabránil tomu, aby se oprávněný mohl stát právně uznaným věřitelem v tomto dědickém řízení, jednostranným úkonem ho tedy zbavil práva být věřitelem z titulu později uzavřené dohody o vypořádání pohledávek věřitelů zůstavitele ze dne 1. 12. 2006. Jelikož s ním nebylo nakládáno jako s věřitelem zůstavitele a jeho pohledávka nebyla uznána za pohledávku zařaditelnou do projednání a vypořádání v dědickém řízení, vedl oprávněný samostatné nalézací řízení přímo proti E. K. mladšímu, aby docílil pravomocného exekučního titulu k zaplacení nyní vymáhané částky přímo povinným, tj. E. K. mladším, nikoli tedy zůstavitelem. Soudem přisouzená pohledávka je podle názoru oprávněného jeho pohledávkou za E. K. mladším, tedy pohledávkou mimo režim dědického řízení, do něhož nebyla zahrnuta, v němž nebyla projednána a z nějž byla vyřazena. Samostatným nalézacím řízením a rozhodnutím v něm vydaným bylo dosaženo vykonatelného exekučního titulu svědčícího bez dalších omezení přímo proti E. K. mladšímu.
Podle dovolatelova názoru je argumentace odvolacího soudu judikátem sp. zn. 21 Cdo 220/2009 nepřípadná, jelikož v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud „neřeší otázku oprávněnosti exekučního řízení a podmínek pro zastavení exekučního řízení (správně zastavení exekuce), ale znovu se zabývá podmínkami řízení nalézacího, tj. podmínkami, za nichž lze či nelze vyhovět žalobě podané proti právnímu nástupci zůstavitele. Odvolací soud odkazem na tento judikát obešel nastolený problém k rozhodnutí a vážným způsobem se nezabýval posuzováním důvodů, pro něž by mohlo být vysloveno, že se exekuce vykonatelného titulu stala po právní moci usnesení o jejím nařízení nevhodnou či nikoli, a na exekuční řízení aplikoval právní názory platné pro řízení nalézací.“ V závěru dovolání pak oprávněný vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu na cenu prodávaných nemovitostí, jež byla oproti ceně stanovené v dědickém řízení několikanásobně vyšší.
Povinný navrhl „potvrzení napadeného rozhodnutí.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel, jenž se otázkou přípustnosti dovolání zabýval pouze potud, že odkázal na ustanovení §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ), však konkrétní, projednatelným způsobem formulovaný argument ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a v čem tento význam spočívá (za takový argument dovolací soud nepovažuje odůvodnění dovolatelova závěru o přípustnosti dovolání tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam „ při posuzování pozitivního výsledku soudního řízení z hlediska hmotného práva a nemožnosti realizace tohoto výsledku v podobě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí jakožto exekučního titulu“ ), a že tedy podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených, jelikož závěr odvolacího soudu o existenci důvodu k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je v souladu s judikaturou.
V rozsudku z 27. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 220/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že převyšují-li dluhy zůstavitele a přiměřené náklady spojené s pohřbem cenu nabytého dědictví a neodpovídá-li proto dědic za pasiva dědictví ve smyslu ustanovení §470 občanského zákoníku v plném rozsahu – a o takový případ jde v souzené věci – je dědic (v zájmu ochrany práv věřitelů) povinen postupovat při uspokojování věřitelů způsobem, který je (jinak) předepsán pro rozvrh výtěžku v ustanovení §175v odst.2 písm. b) až f) a §175v odst. 3 o. s. ř. (skutečnost, že povinný tímto způsobem postupoval, oprávněný v dovolání ani nezpochybňuje).
V usnesení z 30. 11. 2010 sp. zn. 20 Cdo 3697/2008 Nejvyšší soud konstatoval, že procesněprávní úprava předlužení dědictví (§175p a dále §§175t až 175v o. s. ř.) v sobě odráží jeho úpravu hmotněprávní, provedenou ustanoveními §471, popř. §472 obč. zák. Likvidace dědictví je jedním ze způsobů, jakým lze dědické řízení skončit; soud ji nařídí na návrh dědiců, popř. věřitelů nebo i bez návrhu. Jestliže však likvidace dědictví nařízena nebyla a nedošlo-li ani k uzavření dohody dědiců a věřitelů podle §175p o. s. ř. (jak tomu bylo v souzené věci), soud rozhodne usnesením o dědictví podle §175q o. s. ř., čímž je projednání dědictví skončeno (§175s odst. 1 o. s. ř.). V takovém případě dědic odpovídá ve smyslu §470 odst. 1 obč. zák. do výše ceny nabytého majetku za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj zůstavitelovou smrtí přešly.
Jak je patrno z uvedeného, závěr zaujatý v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 220/2009, jejž oprávněný – nesprávně – považuje za použitelný jen pro nalézací řízení, platí i pro řízení exekuční (ostatně řízení obou uvedených spisových značek se týkala téhož žalovaného, resp. povinného, jímž byl – stejně jako povinný v řízení předmětném – E. K. mladší).
Nepřípadná je i opakovaná námitka oprávněného, podle něhož navrženému zastavení exekuce brání skutečnost, že „exekučního titulu svědčícího bez dalších omezení přímo proti E. K. mladšímu dosáhl samostatným nalézacím řízením“, z čehož dále podle jeho názoru plyne, že tato „přisouzená pohledávka za E. K. mladším je pohledávkou mimo dědické řízení“. Sám oprávněný svou žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podal proti (kromě dalších dvou dědiců) povinnému jakožto jednomu „z neodmítnuvších dědiců“. Není totiž žádného důvodu, aby právní postavení dědice v řízení vedeném o věřitelově žalobě podané přímo proti tomuto dědici mělo být odlišné od případů, kdy původním žalovaným byl zůstavitel, a kdy se dědic stal účastníkem tohoto řízení jako jeho nástupce až v důsledku vydání usnesení podle §107 o. s. ř. (zde dovolací soud upozorňuje na – pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí ovšem nerelevantní – okolnost, že odvolací soud v posledním odstavci páté strany odůvodnění napadeného usnesení nesprávně uvedl, že „nalézací řízení bylo zahájeno k žalobě oprávněného proti E. K. staršímu, jenž pak v průběhu řízení zemřel, takže se jeho právním nástupcem stal na základě výsledků dědického řízení E. K. mladší, tj. povinný“).
Námitka odlišnosti kupní ceny povinným prodávaných nemovitostí oproti jejich ceně stanovené v dědickém řízení (která byla podle názoru oprávněného „zřejmě pro účely tohoto řízení výrazně podhodnocena“) je uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy jako tzv. jiná vada řízení spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu (v rozporu s ustanovením §120 nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, soud se tedy jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a že k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy /viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s./); tento dovolací důvod je však (viz. výše) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.
Pokud jde o dovolací námitku, že o zastavení exekuce bylo rozhodnuto, aniž napadenému usnesení předcházelo (samostatné) pravomocné rozhodnutí o prohlášení exekuce za nepřípustnou, ta způsobilá k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není, jelikož i v tomto směru je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou (viz usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 16/1998 pod poř. číslem 114, podle něhož ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o. s .ř. nevylučuje, aby exekuce byla pro nepřípustnost zastavena jedním rozhodnutím). Týž názor zastává literatura (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2244 s., nebo Kurka, v., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, s 386).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §12 odst. 1 písm. b), §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), sníženou o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 260,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu