ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.989.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 989/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České televize , se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, identifikační číslo osoby 000 27 383, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, adresa pro doručování: K Červenému dvoru 3269/25a, Praha 3, proti povinné I.M.O.S.O. a.s., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 915/14, identifikační číslo osoby 282 04 514, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Renoirova 624, pro 10.135,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 Nc 1039/2009, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 68 Co 394/2010 - 134, takto:
Dovolání se z a m í t á .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (v pořadí druhým) usnesením ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 68 Co 394/2010 - 134, změnil výrok II. usnesení ze dne 2. 7. 2010, č. j. 49 Nc 1039/2009 - 54, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 22. 9. 2009, č. j. 49 Nc 1039/2009 - 10, „podle §268 odst. 1 písm. g) a h) o. s. ř.“ zastavil, tak, že exekuce se nezastavuje . Rozhodl tak poté, co jeho dřívější usnesení v této věci bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1896/2011, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, jelikož v rozporu s obsahem spisu nesprávně vycházel z toho, že v dané věci není exekučním titulem rozsudek pro zmeškání. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2009, č. j. 49 Nc 1039/2009 - 10, podle rozsudku pro zmeškání vydaného Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2009, č. j. 52 C 11/2009 - 21, a zdůraznil, že povinná založila návrh na zastavení exekuce nikoli na tvrzení, že právo přiznané vykonatelným rozhodnutím soudu zaniklo před jeho vydáním, ale na tvrzení, že toto právo „nevzniklo“, neboť nebyla poplatníkem ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, tím byla společnost Stavby, investice, reality, s.r.o., se kterou k výkonu jejich podnikatelské činnosti užívají stejné prostory. Uvedl, že zákon v §153b odst. 1 o. s. ř. vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná, a soud je povinen tímto způsobem „zjištěný“ skutkový stav právně posoudit. Z toho dovodil, že povinnou namítané zpochybnění skutkového stavu plynoucího z žalobního tvrzení proto nemůže být úspěšné, a neztotožnil se ani s jejím názorem, že výraz „zánik“ práva použitý v §268 odst. 1 písm. g) větě za středníkem o. s. ř. lze extenzivně vykládat jako „neexistence“ práva, neboť následkem zákonné fikce se skutková tvrzení žalobce (oprávněného) v žalobě o tom, že žalovaná (povinná) byla v rozhodné době držitelem televizního přijímače, pokládala za nesporná. Z tohoto důvodu tedy nebyl splněn povinnou namítaný předpoklad zastavení exekuce, tedy zánik práva před vydáním rozsudku pro zmeškání. Uzavřel, že „za situace, kdy účastníci dále netvrdí, a z obsahu spisu se opak nepodává, že exekuční titul byl po nařízení exekuce zrušen, případně se stal neúčinným, kterážto skutečnost by byla důvodem zastavení exekuce dle písm. b) téhož zákonného ustanovení, soud I. stupně nepostupoval správně, pokud exekuci zastavil, neboť nebyly naplněny předpoklady zastavení exekuce upravené v §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.“. Městský soud dále „nepovažoval za naplněné ani předpoklady zakotvené pod písm. h) téhož ustanovení, dle kterého bude exekuce zastavena, jestliže je nepřípustná, protože je tu jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat“. Za takový „lze např. považovat vadu exekučního titulu, či pochybení pro nařízení exekuce nebo jejím provádění. Takovou okolností však nemůže být úvaha soudu I. stupně, týkající se věcné správnosti exekučního titulu, tedy rozhodnutí soudu, které nabylo právní moci a stalo se vykonatelným“.
Proti tomuto usnesení podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1, 3 o. s. ř., a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že již před soudy nižších stupňů prokázala, že nebyla vlastníkem, resp. že nedržela ani neužívala televizní přijímač, že tedy na její straně chyběla, resp. nikdy nevznikla pasivní legitimace, neboť poplatníkem ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, byla „vždy a jedině“ obchodní společnost Stavby, investice, reality, s.r.o. Z tohoto důvodu v řízení poukázala na §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle kterého v případě rozsudku pro zmeškání lze exekuci zastavit, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že neexistující pohledávka nemůže být uhrazena a tudíž nemůže ani zaniknout, je podle dovolatelky třeba výraz „zánik práva“ uvedený v tomto ustanovení, vykládat extenzivně i jako „neexistenci práva“, přičemž tato otázka má pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť ji dovolací soud dosud neřešil. Dále povinná uvedla, že obchodní společnost Stavby, investice, reality, s.r.o. televizní poplatek za rozhodné období ve výši 2.970,- Kč uhradila dne 29. 1. 2010, což bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno předloženými listinnými důkazy, a protože tato společnost neobdržela výzvu k zaplacení přirážky ve výši 10.000,- Kč, tato povinnost jí nevznikla. Pohledávka oprávněného „za předmětný televizní přijímač vlastnící, držící a užívající uvedenou společností“ tedy byla zaplacena a neexistoval žádný důvod k tomu, aby (žalobkyně) oprávněná požadovala po žalované (povinné) zaplacení dluhu ve výši 135,- Kč a sankci 10.000,- Kč. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou, dospěl po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.), není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci je exekučním titulem rozsudek pro zmeškání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2009, č. j. 52 C 11/2009 - 21, pravomocný dne 11. 7. 2009, jímž žalované (povinné) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni (oprávněné) částku 10.135,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 12.416,50 Kč.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
Při rozhodování o zastavení exekuce podle citovaného ustanovení lze k zániku vymáhaného práva zásadně přihlédnout jen tehdy, pokud k němu došlo po vydání exekučního titulu. Okolnosti, které znamenají zánik práva (uvedené v hmotném právu - srov. např. §559 až §587 obč. zák., §324 až §364 obch. zák.) a které nastaly před vydáním titulu, zákon umožňuje uplatňovat jen v nalézacím řízení způsobem k tomu určeným. Výjimečně lze zohlednit zánik práva, k němuž došlo i před vydáním exekučního titulu, a to v případě, že právo bylo přiznáno rozsudkem pro zmeškání podle §153b o. s. ř.
Předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání je, že z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci též vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku. Zmeškání totiž nemá za následek, že žalovaný spor bez dalšího prohrává. Zákon tu vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná; soud je pak povinen tímto způsobem „zjištěný“ skutkový stav právně posoudit a kontumační rozsudek vydat jen tehdy, jestliže je nárok žalobce po právu.
Povinná v posuzované věci, jak uvedl již odvolací soud, netvrdila, že právo přiznané citovaným rozsudkem pro zmeškání zaniklo před vydáním tohoto rozsudku, nýbrž zastavení exekuce se domáhala proto, že toto právo vůbec nevzniklo , jelikož v rozhodném období nebyla poplatníkem ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích; současně dovozovala, což zopakovala v odvolacím i v dovolacím řízení, že výraz „zánik“ práva použitý v §268 odst. 1 písm. g) větě za středníkem o. s. ř. lze extenzivně vyložit jako „neexistenci“ práva.
Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) věty za středníkem o. s. ř. není dán.
Je tomu tak již proto, že shledal-li nalézací soud nárok žalobkyně (oprávněné) po právu a žalobě kontumačním rozsudkem vydaným podle §153b o. s. ř. vyhověl, nelze již v exekučním řízení věcnou správnost tohoto rozsudku zpochybnit. Exekuční soud totiž není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, naopak jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Námitky dovolatelky, že v rozhodném období nebyla poplatníkem ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, že v nalézacím řízení nebyla pasivně legitimována a že vymáhaná pohledávka nevznikla, jsou tudíž zcela irelevantní. Z uvedeného důvodu není zapotřebí se zabývat ani její námitkou, že výraz „zánik“ práva použitý v §268 odst. 1 písm. g) větě za středníkem o. s. ř. lze extenzivně vyložit jako „neexistenci“ práva, jakož i dalšími námitkami v dovolání.
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., natož pak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jenž dovolatelka v dovolání ani obsahově nevymezila), nebyly naplněny a protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu