ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.1504.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 1504/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce UniCredit Bank Czech Republic, a. s. se sídlem v Praze 4 – Michli, Želetavská č. 1525/1, IČO 64948242, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova č. 204, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 68/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. ledna 2012 č. j. 14 Co 559/2011-215, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená mezi E. V. a žalovaným dne 10. 4. 2006, kterou byly žalovanému darovány nemovitosti, a to budova č. p. postavená na pozemku p. č. st., pozemek p. č. st. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 202 m2, pozemek p. č. zahrada o výměře 673 m2 a pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr (PK) 424 o výměře 2.176 m2, vše v obci Klatovy a katastrálním území Luby, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy na listu vlastnictví č. , ohledně nichž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy pod č. j. V-1822/2006 s právními účinky ke dni 21. 7. 2006, je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči E. V. pohledávku ve výši 918.551,- EUR s příslušenstvím vyplývající ze směnky, kterou na řad žalobce vystavila společnost JOKA Klatovy, s. r. o. v souvislosti s poskytnutím úvěru této společnosti ve výši 1.521.000,- EUR podle smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a touto společností dne 1. 7. 2002 a kterou E. V. (spolu se svou dcerou M. V. a synem D. V.) avalovala jako směnečný rukojmí, že uspokojení této pohledávky se domáhá v řízení zahájeném u Krajského soudu v Plzni podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu a vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 62 Sm 151/2007, že E. V. darováním uvedených nemovitostí žalovanému, který je jejím vnukem, zkrátila uspokojení žalobce jako svého věřitele, neboť tyto nemovitosti „mohou tvořit podstatnou, ne-li jedinou část uspokojení pohledávky žalobce“, a že žalovanému byl úmysl E. V. zkrátit žalobce jako svého věřitele znám, neboť při uzavření darovací smlouvy byl zastoupen svou matkou M. V., vůči které žalobce rovněž uplatnil pohledávku z uvedené směnky a která je společnicí společnosti JOKA Klatovy, s. r. o.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 6. 2011 č. j. 4 C 68/2008-190 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Vycházel ze zjištění, že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2007 č. j. 62 Sm 154/2007-39, který nabyl právní moci dne 26. 1. 2010, bylo uloženo společnosti JOKA Klatovy, s. r. o., E. V., D. V. a M. V., aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně 918.551,- EUR a náhradu nákladů řízení, že dne 4. 10. 2007 byl na majetek společnosti JOKA Klatovy, s. r. o., která již v roce 2006 nebyla schopna plnit své závazky, prohlášen konkurs, do kterého byly přihlášeny pohledávky věřitelů ve výši přesahující 70 milionů Kč a ve kterém žalobce dosáhl uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi přihlášené ve výši 26.046.178,21 Kč a vyplývající ze smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 1.521.000,- EUR, uzavřené mezi žalobcem a společností JOKA Klatovy, s. r. o. dne 1. 7. 2002, pouze v částce 10.490.121,95 Kč, a že zastavené nemovitosti dlužníka, kterými byla zajištěna pohledávka žalobce, byly v konkursu zpeněženy za 14.699.000,- Kč. Poté, co dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce a pasivní věcnou legitimaci žalovaného, dospěl k závěru, že dlužnice E. V., která byla jako jednatelka společnosti JOKA Klatovy s. r. o. dobře informována o hospodářské situaci této společnosti, darováním předmětných nemovitostí žalovanému zkrátila uspokojení žalobce, neboť jeho pohledávku nelze uspokojit z jiného majetku dlužnice, a že nebylo prokázáno, že matka žalovaného M. V., která jako společnice společnosti JOKA Klatovy s. r. o. měla (měla mít) přehled o „tíživé hospodářské situaci společnosti“, vyvinula náležitou pečlivost, aby úmysl dlužnice zkrátit žalobce rozpoznala. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalovaného na provedení důkazu k ceně zastavených nemovitostí dlužníka v roce 2006, neboť tato cena „nevypovídá o vědomosti žalované strany (a E. V.) o ceně těchto nemovitostí v době uzavření darovací smlouvy“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 1. 2012 č. j. 14 Co 559/2011-215 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěry o aktivní věcné legitimaci žalobce a pasivní věcné legitimaci žalovaného a o tom, že darovací smlouva uzavřená mezi E. V. a žalovaným zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce vůči E. V., neboť jeho pohledávku není možné uspokojit z jiného majetku dlužnice, že není důvod provést důkaz k ceně zastavených nemovitostí společnosti JOKA Klatovy s. r. o. v roce 2006, neboť ani tímto důkazem by se žalovanému „nepodařilo hodnověrně vyvrátit úmysl dlužníka zkrátit svého věřitele“, a že nebylo prokázáno, že žalovaný (jeho zákonní zástupci, kteří za něj odporovanou darovací smlouvu s E. V. uzavřeli) nemohl v době uzavření darovací smlouvy úmysl dlužnice E. V. zkrátit žalobce jako svého věřitele i při náležité péči poznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že z „provedeného důkazního řízení“ zcela jasně vyplynulo, že jeho rodiče nemohli ani při náležité a jimi také vynaložené pečlivosti poznat úmysl E. V. zkrátit žalobce, neboť takový úmysl na straně E. V. nebyl v době uzavření odporované darovací smlouvy dán. Pohledávka žalobce byla podle názoru žalovaného dostatečně zajištěna zástavním právem k nemovitostem v „hodnotě dvojnásobné“, smlouvou o „zajištění postoupení pohledávek společnosti JOKA Klatovy, s. r. o. za jejími dlužníky“ a směnkou vystavenou touto společností a avalovanou všemi jejími společníky, a proto mohli společníci společnosti JOKA Klatovy, s. r. o. „nakládat se svým majetkem libovolně“. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že „nevyslyšel“ jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem o ceně nemovitostí společnosti JOKA Klatovy, s. r. o. zastavených k zajištění pohledávky žalobce v době uzavření darovací smlouvy, a namítá, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, neboť mu nebyl „opatrovnickým soudem“ ustanoven opatrovník. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Žalovaný ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že žalovaný (jeho zákonní zástupci) nemohl v době uzavření odporované darovací smlouvy i při náležité pečlivosti poznat úmysl dlužnice E. V. zkrátit žalobce jako svého věřitele, a namítá vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem o ceně nemovitostí společnosti JOKA Klatovy, s. r. o. zastavených k zajištění pohledávky žalobce v době uzavření darovací smlouvy; tím uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že na základě smlouvy o úvěru ze dne 1. 7. 2002 žalobce poskytl společnostem JOKA Klatovy, s. r. o. a JOKA Trading, s. r. o. kontokorentní úvěr ve výši 1.521.000,- EUR a že pohledávky žalobce vyplývající z této smlouvy byly zajištěny mimo jiné vlastní bianco směnkou avalovanou společníky společnosti JOKA Klatovy, s. r. o. E. V., M. V. a D. V. a zástavním právem žalobce k nemovitostem ve spoluvlastnictví uvedených společníků – budově č. p postavené na pozemku p. č. st. a pozemkům p. č. st., p. č. st., p. č. st. a p. č. st., vše v katastrálním území Klatovy, zřízeným zástavní smlouvou ze dne 17. 7. 2002, z nichž budova č. p postavená na pozemku p. č. st. v hodnotě 78.042.675,- Kč zjištěné znaleckým posudkem byla na základě rozhodnutí valné hromady společnosti JOKA Klatovy, s. r. o. ze dne 4. 9. 2002 vložena jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu této společnosti. Darovací smlouvou ze dne 10. 4. 2006 převedla E. V. vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovaného, který je jejím vnukem, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 21. 7. 2006. Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2007 č. j. 62 Sm 151/2007-39 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2008 č. j. 48 Cm 115/2007-120, který nabyl právní moci dne 26. 1. 2010, bylo uloženo společnosti JOKA Klatovy, s. r. o., E. V., M. V. a D. V., aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci 918.551,- EUR s 6 % úroky od 4. 10. 2007 do zaplacení, odměnu 3.062,- EUR a na náhradě nákladů řízení 1.001.000,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 54 K 36/2007, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2007, byl na majetek společnosti JOKA Klatovy, s. r. o. prohlášen konkurs, ve kterém byla pohledávka žalobce přihlášená ve výši 26.046.178,21 Kč uspokojena pouze ve výši 10.490.121,95 Kč.
Podle ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení §42a občanského zákoníku oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Protože se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, zjišťuje se ke stejnému okamžiku i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
V posuzovaném případě odvolací soud při svém závěru, že darovací smlouva uzavřená dne 10. 4. 2006 mezi dlužnicí E. V. a žalovaným, který je osobou jí blízkou, zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce vůči E. V. ve výši 918.551,- EUR s příslušenstvím podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2007 č. j. 62 Sm 151/2007-39 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2008 č. j. 48 Cm 115/2007-120 a že jsou splněny všechny podmínky odporovatelnosti tohoto právního úkonu uvedené v ustanovení §42a občanského zákoníku, z uvedených východisek vycházel. Okolnost, zda společnost JOKA Klatovy, s. r. o., která byla povinna splnit dluh vůči žalobci podle uvedeného směnečného platebního rozkazu společně a nerozdílně s E. V., vlastnila v době uzavření darovací smlouvy majetek postačující k uspokojení pohledávky žalobce, nebyla pro právní posouzení projednávané věci významná, neboť z hlediska odporovatelnosti právního úkonu je – jak vyplývá z výše uvedeného – rozhodující stav majetku dlužníka, který odporovaný právní úkon učinil a jehož majetek se tímto úkonem zmenšil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalovaného, že mu v řízení nebyl ustanoven opatrovník, tedy že - řečeno jinak slovy zákona - řízení před soudy je postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Zmatečnosti [včetně zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] totiž nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení důvodnosti námitky, že řízení před soudem trpí některou ze zmatečnostních vad uvedených v ustanovení §229 o. s. ř., slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněném pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu