ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.200.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 200/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalovaným 1) J. V. a 2) M. V. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská č. 693/28, o 2.789.739,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Jičíně pod sp. zn. 11 C 119/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2010 č.j. 38 Co 134/2010-252 takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. dubna 2010 č.j. 11 C 119/2006-220 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 3.8.2006 u Okresního soudu v Jičíně domáhal, aby mu žalovaní zaplatili 2.789.739,73 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 940.000,-Kč od 9.12.2004 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných, přičemž žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí, a to "budovy č.p. na parcele č. st., parcely č., parcely č., vše zapsané na LV č. pro obec Libáň, katastrální území Libáň vedeném u katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Jičín". Žalobu zdůvodnil tím, že býv. Česká státní spořitelna poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 11.12.1991 č. 2508-5657-108 žalovanému 1) úvěr ve výši 3.800.000,- Kč, že konečná splatnost úvěru byla sjednána dnem 20.12.1995 a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem v bezpodílovém vlastnictví žalovaných, vzniklým na základě zástavní smlouvy k nemovitosti ze dne 11.12.1991 č. 5657a. Zajištěná pohledávka byla dne 29.7.2003 postoupena žalobci; protože dosud nebyla zcela zaplacena, domáhá se žalobce uspokojení ze zástavy.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 17.8.2007 č.j. 11 C 119/2006-89 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 14.217,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Kozelky a že žalovaná 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce není ve sporu věcně legitimován, neboť hospodářský zákoník neupravoval převod zástavního práva na pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, "v souzené věci sice došlo k řádnému postoupení pohledávky na žalobce, avšak na žalobce nepřešlo zajištění pohledávky zástavním právem".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.4.2009 č.j. 38 Co 255/2008-164 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky, datovaná dny 17.7.2003 a 29.7.2003, jejíž uzavření se řídilo ustanoveními hospodářského zákoníku, je platným právním úkonem a že podle této smlouvy přešla na žalobce práva ze zástavní smlouvy; i když hospodářský zákoník nestanovil, že by s postoupeným právem přecházelo bez výslovné dohody stran i její příslušenství, ani všechna práva s ní spojená, lze pomocí výkladu vůle podle názoru odvolacího soudu dovodit, že ve smlouvě o postoupení pohledávky si účastníci dohodli rovněž postoupení práv ze zástavní smlouvy ze dne 11.12.1991 číslo 5657a.
Okresní soud v Jičíně poté rozsudkem ze dne 27.4.2010 č.j. 11 C 119/2006-220 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 36.985,76 Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové s tím, že v rozsahu plnění jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných. Po zjištění, že je dána jak aktivní legitimace žalobce jako zástavního věřitele, tak i pasivní legitimace žalovaných jako zástavních dlužníků [a to i přes to, že žalovaný 1) na něj připadající díl závazku z úvěrové smlouvy ze dne 11.12.1991 splnil, ovšem předmětem tohoto řízení je uspokojení věřitelovy pohledávky ze zástavy, jedná se tedy o jiný závazek žalovaného 1) než o závazek z úvěrové smlouvy ze dne 11.12.1991], odmítl námitku žalovaných, že zástavní právo a zajištěná pohledávka jsou promlčeny, neboť majetkové právo zabezpečené zástavním právem se nepromlčí, dokud zástavní právo trvá, a zástavní právo se nepromlčuje, pokud má oprávněný subjekt zástavu ve své moci; pojem "mít zástavu ve své moci" soud prvního vyložil jako "mít ve svůj prospěch evidováno v evidenci nemovitostí zástavní právo". Protože žalobce měl zastavené nemovitosti od 12.12.1991 až dosud "ve své moci", zástavní právo a ani zajištěná pohledávka se nemohly promlčet.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.12.2010 č.j. 38 Co 134/2010-252 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.800,- Kč k rukám advokátky Soni Bernardové s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost k plnění druhého ze žalovaných. Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, odmítl námitku žalovaných, že ze smlouvy o postoupení pohledávky, datované dny 17.7.2003 a 29.7.2003, nevyplývá, že by jí mělo být postoupeno rovněž zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 11.12.1991, neboť výkladem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29.7.2003, jejímž předmětem byla pohledávka postupitele České spořitelny, a.s. vyplývající ze smlouvy o poskytnutí úvěru v původní výši 3.800.000,- Kč ze dne 11.12.1991, lze dovodit, že předmětem této smlouvy bylo také postoupení zajištění této pohledávky předmětným zástavním právem (v čl. I. této smlouvy o postoupení je stanoveno, že předmětná pohledávka je postupována včetně příslušenství a práv s touto pohledávkou spojených a že postupovaná pohledávka je zajištěna zástavním právem zřízeným smlouvou č. 5657a ze dne 11.12.1991).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají v první řadě, že soudy nesprávně vyložily smlouvu o postoupení pohledávky, datovanou dny 17.7.2003 a 29.7.2003, když z obsahu smlouvy se nedá dovodit, že by její účastníci chtěli převést také "práva ze smlouvy zástavní ze dne 11.12.1991". Žalovaní dále namítají, že žalobce se správně měl domáhat - vzhledem k tomu, že se zástavní právo řídí hospodářským zákoníkem, který dával věřiteli možnost navrhnout hospodářské arbitráži prodej zástavy, a že pravomoc hospodářské arbitráže přešla na soudy - práva na uspokojení ze zástavy žalobou na soudní prodej zástavy a nikoliv formou "žaloby s dovětkem". Navíc je podle názoru žalovaných dána překážka věci rozsouzené, neboť žalobce se již po žalovaném 1) domáhal zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy ze dne 11.12.1991 a soudy bylo rozhodnuto, že žalovaný 1) svůj podíl již splatil a dokonce přeplatil; žalobce se tedy nemůže dožadovat znovu po žalovaném 1) žalobou zaplacení téže částky. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání žalovaných podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen o. s. ř.), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů dovolatelé nezpochybňují), že býv. Česká státní spořitelna poskytla na základě úvěrové smlouvy ze dne 11.12.1991 žalovanému 1) a Č. M. úvěr ve výši 3.800.000,- Kč, který měl být splacen nejpozději do 20.12.1995, že k zajištění této pohledávky bylo na základě zástavní smlouvy ze dne 11.12.1991 zřízeno k předmětným nemovitostem, které byly v bezpodílovém spoluvlastnictví žalovaných, zástavní právo a že smlouvou o postoupení pohledávky, datované dny 17.7.2003 a 29.7.2003, Česká spořitelna, a.s. postoupila žalobci pohledávku z úvěru, která činila ke dni 28.2.2003 celkem 2.635.410,98 Kč, zajištěnou zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 11.12.1991, "včetně příslušenství a práv s touto pohledávkou spojených".
Podle ustanovení §129c odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla uspokojena z věci zastavené zástavcem.
Podle ustanovení §129d odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo vzniká na základě smlouvy nebo přímo ze zákona.
Podle ustanovení §129d odst. 2 věty první hospodářského zákoníku ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje.
Podle ustanovení §129d odst. 3 hospodářského zákoníku na základě smlouvy vzniká zástavní právo
a) u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci),
b) u nemovitostí zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Podle ustanovení §129f odst. 4 hospodářského zákoníku zástavní věřitel má právo zástavu mít u sebe po dobu trvání zástavního práva, nesmí ji však užívat, pokud k tomu zástavní dlužník výslovně nedá souhlas.
Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo - na rozdíl od právních úprav účinných ode dne 1.1.1992 - jako právo věcné, ale jako závazkový právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Při vzniku zástavního práva rozlišoval mezi uzavřením a účinností zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) na straně jedné a vznikem zástavního práva na straně druhé; zástavní právo nevznikalo již uzavřením (účinností) smlouvy, ale teprve odevzdáním věci zástavnímu věřiteli, byla-li zástavou movitá věc, nebo zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí vedené podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, byla-li zástavou nemovitost.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřovala, že šlo o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné organizace), který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem (povinnou organizací) dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým bylo zástavní právo zejména proto, že vznikalo pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění mělo sloužit, a že docházelo k zániku zástavního práva, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Podle ustálené judikatury soudů se v období od 1.5.1990 do 31.12.1991 uzavřená (za účelem zajištění hospodářského závazku) zástavní smlouva, vznik zástavního práva na základě této smlouvy, práva a povinnosti (nároky) z tohoto zástavního práva a zánik zástavního práva řídí i v době ode dne 1.1.1992 (v současné době) hospodářským zákoníkem (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Podle ustanovení §129g odst. 2 hospodářského zákoníku jestliže není zajištěná pohledávka ve stanovené době splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy podle ustanovení §129g odst. 3 a 4 hospodářského zákoníku.
Podle ustanovení §129g odst. 3 hospodářského zákoníku zástavní věřitel může navrhnout hospodářské arbitráži prodej zástavy. Judikatura soudů již dříve dovodila, že právu zástavního věřitele domáhat se "prodeje zástavy" ve smyslu ustanovení §129g odst. 2 a 3 hospodářského zákoníku nyní (po 1.1.1992) odpovídá nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2011 sp. zn. 21 Cdo 4229/2009, který byl uveřejněn pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Žalobce postupoval při vymezení svého "žalobního požadavku" v souladu s tímto právním názorem. Dovolací soud proto nemohl přisvědčit žalovaným, že by se zástavní věřitel mohl domáhat realizace zástavního práva zřízeného podle hospodářského zákoníku žalobou o soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §129g odst. 5 hospodářského zákoníku se může zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, i když je zajištěná pohledávka již promlčena.
Podle ustanovení §130 hospodářského zákoníku majetkové právo, které nebylo uplatněno ve stanovené době u příslušného orgánu, se promlčuje; nepromlčují se však právo vlastnické a právo hospodaření; rovněž se nepromlčuje právo na uspořádání vzájemných práv a povinností spoluvlastníků nebo subjektů společného práva hospodaření, pokud spoluvlastnictví nebo právo společného hospodaření trvá; promlčení nepodléhají též majetková práva k nehmotným statkům; majetkové právo zabezpečené zástavním právem se nepromlčí, pokud zástavní právo trvá; zástavní právo se nepromlčuje, pokud má oprávněný subjekt zástavu ve své moci.
Podle ustanovení §131a věty první hospodářského zákoníku pokud není v zákoně stanoveno jinak, je promlčecí lhůta tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení §131b odst. 6 hospodářského zákoníku bylo-li právo povinným subjektem uznáno, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne doručení uznání; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí lhůta ode dne, kdy uplynula tato lhůta.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku na základě zástavní smlouvy uzavřené v období od 1.5.1990 do 31.12.1991 podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od práv uvedených v ustanovení §130 věty druhé, třetí a čtvrté hospodářského zákoníku – z možnosti promlčení vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy). V případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty. Zástavní právo se však nepromlčuje (a promlčecí doba tedy neběží), pokud (a dokud) má oprávněný subjekt (tj. zástavní věřitel nebo jiná osoba, která zástavu uschovává) zástavu "ve své moci".
S názorem soudů, že "mít zástavu ve své moci" ve smyslu ustanovení §130 věty šesté hospodářského zákoníku znamená totéž jako "mít ve svůj prospěch evidováno v evidenci nemovitostí zástavní právo", nelze souhlasit.
Stav, kdy má oprávněný subjekt zástavu ve smyslu ustanovení §130 věty šesté hospodářského zákoníku ve své moci, je totiž třeba odlišovat od odevzdání věci zástavnímu věřiteli. Zatímco odevzdání je modem vzniku zástavního práva u movité věci (je-li zástavou nemovitost, je odevzdání věci postaven z hlediska vzniku zástavního práva na roveň zápis zástavního práva v evidenci nemovitostí), mít zástavu ve své moci předpokládá, že zástavní věřitel využil práva podle ustanovení §129f odst. 4 hospodářského zákoníku mít zástavu u sebe, popřípadě že má zástavu u sebe uschovatel (§127f odst. 2 věta druhá hospodářského zákoníku), a že takový stav nadále (dosud) trvá. Zástavu movitou i nemovitou lze mít ve své moci ve smyslu ustanovení §130 věty šesté hospodářského zákoníku a ve své moci má zástavu oprávněný subjekt jen tehdy, jestliže ji má v detenci, tedy jestliže zástavu vskutku ovládá, byť bez úmyslu mít ji pro sebe, ale pro zástavního dlužníka (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2012 sp. zn. 21 Cdo 355/2011).
Se soudy lze souhlasit v tom, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky, datované dny 17.7.2003 a 29.7.2003, jejíž uzavření se řídilo ustanoveními hospodářského zákoníku (srov. právní názory uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16.11.19999 sp. zn. 32 Cdo 2016/98 a ze dne 19.7.2006 sp. zn. 29 Odo 741/2005), přešlo kromě pohledávky z úvěru také její zajištění zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 11.12.1991, neboť takový závěr odpovídá pravidlům výkladu právních úkonů uvedeným v ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku, a že zástavním právem byla pohledávka z úvěru zajištěna nejen ve vztahu k dluhu žalovaného 1), ale také v části úvěru připadající na dlužníka Č. M. [a je tedy bez právního významu skutečnost, že žalovaný 1) na něj připadající díl úvěru splatil či dokonce "přeplatil"]. Vzhledem k tomu, že nemůže obstát závěr soudů, podle kterého se zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 11.12.1991 nepromlčuje ve smyslu ustanovení §130 věty šesté hospodářského zákoníku, neboť nebylo zjištěno (a ani žalobcem tvrzeno), že by měl zástavu ve své detenci, je zřejmé, že žalobce uplatnil u soudu dne 3.8.2006 právo na uspokojení ze zástavy (zástavní právo) až po uplynutí promlčecí doby a že tedy žalovaní důvodně namítli jeho promlčení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jičíně) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu