ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2107.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2107/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) H. F. a b) V. Z. , obou zastoupených JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova č. 3, proti žalovanému CORSAIR (Luxembourg) N o 11 S.A. se sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 115/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. listopadu 2011 č.j. 54 Co 622/2010-169, takto:
I. Dovolání žalobkyň se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby bylo určeno, že zástavní právo "zapsané v části C listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území T., okres Žďár nad Sázavou, váznoucí na objektu občanské vybavenosti č.p. postavené na parcele č. v obci a katastrálním území T., okres Žďár nad Sázavou, zřízené ve prospěch žalovaného k zajištění jeho pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč s příslušenstvím vůči již zaniklému Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov - v likvidaci se sídlem v Čikově, okres Třebíč, IČO 00139386, vzniklé z úvěrové smlouvy č. 2321-2055-718 ze dne 12.6.1991, a to na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem podle ust. §129c a násl. hospodářského zákoníku ze dne 12.6.1991, neexistuje". Žalobu zdůvodnily zejména tím, že jako oprávněné osoby společně se svou matkou V. P. uplatnily nárok na vydání zemědělských nemovitostí v obci T. podle ustanovení §4 odst.1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) u povinné osoby Hospodářského obchodního družstva Čikov a že dne 1.6.1993 byla uzavřena dohoda o vydání nemovitostí, která byla schválena rozhodnutím pozemkového referátu Okresního úřadu v Třebíči ze dne 7.10.1993 a podle které žalobkyně se svou matkou nabyly každá ideální třetinu nemovitostí. Později se dozvěděly, že na vydaném domě č.p. má váznout zástavní právo zřízené ve prospěch České spořitelny, a.s. smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 12.6.1991 k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy vůči Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov. Žalobkyně ani jejich matka o této skutečnosti nebyly nikdy informovány a mají za to, že závazek zástavce strpět uspokojení zástavního věřitele ze zastavené věci zanikl dnem 29.10.1993, kdy nabylo právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 7.10.1993. V. P. dne 11.5.2005 zemřela a žalobkyně se staly každá vlastnicí id. poloviny předmětné nemovitosti. Žalobkyně považují za neplatné postoupení zástavním právem zajištěné pohledávky z České spořitelny, a.s. na žalovaného ze dne 15.7.2003 a ze dne 29.7.2003 a souhlasné prohlášení o změně zástavního věřitele ze dne 15.8.2006, neboť zástavní právo zaniklo již dnem 29.10.1993. Dne 3.3.2004 zaniklo Hospodářské obchodní družstvo Čikov výmazem z obchodního rejstříku a k tomuto dni tak zanikla též pohledávka postoupená žalovanému. Přestože tu není zástavní právo ani pohledávka zajištěná zástavním právem, je zástavní právo stále zapsáno v katastru nemovitostí.
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 2.6.2009 č.j. 6 C 115/2009-58 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci tohoto rozhodnutí bude žalobkyním vrácen zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť o otázce zástavního práva váznoucího na objektu č.p. v obci a k.ú. T., zřízeného na základě zástavní smlouvy ze dne 12.6.1991 ve prospěch žalovaného (jeho právního předchůdce) k zajištění pohledávky vůči již zaniklému Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov v likvidaci vzniklé z úvěrové smlouvy ze dne 12.6.1991 bylo již pravomocně rozhodnuto, neboť rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/1997-23 byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyněmi společně s V. P. směřující proti Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov v likvidaci a České spořitelně, a.s. o určení, že "na domu č.p. postaveném na st. p.č. v obci a k.ú. T. nevázne zástavní právo zřízené ve prospěch 2. odpůrce na základě smlouvy ze dne 12.6.1991", a "že navrhovatelky nejsou vázány vedle 1. odpůrce za pohledávku 2. odpůrce vůči 1. odpůrci, vzniklou z úvěrové smlouvy ze dne 12.6.1991, pro kterou bylo zřízeno zástavní právo k domu č.p. na st.p.č. v obci a k.ú. T."; rozhodnutí nabylo právní moci dne 6.11.1998 a nebylo zrušeno ani rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.2.2006 č.j. 21 Cdo 699/2005-105.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 1.9.2009 č.j. 54 Co 615/2009-77 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Dovodil, že v předcházejícím řízení byl učiněn skutkový a právní závěr, podle kterého bylo sporné zástavní právo dříve platně zřízeno smlouvou ze dne 12.6.1991 na objektu č.p. ve prospěch České spořitelny, a.s. a že žalobkyně se jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) staly vlastníky předmětné nemovitosti (spolu s jejich matkou V. P.), vydané jim na základě dohody ze dne 1.6.1993 schválené rozhodnutím pozemkového referátu Okresního úřadu v Třebíči ze dne 7.10.1993, které nabylo právní moci dne 29.10.1993. Žalobkyně však v současné době uplatnily nové skutečnosti, které dosud nebyly "předmětem přezkumu v rámci nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 6 C 1135/97", neboť objektivně nastaly až po vydání rozhodnutí v původním řízení; jedná se o skutečnost, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15.7.2003 mělo dojít k postoupení pohledávky zajištěné sporným zástavním právem z České spořitelny, a.s. na žalovaného a žalovaný byl jako zástavní věřitel zapsán do katastru nemovitostí na základě souhlasného prohlášení, že dne 3.3.2004 zanikla osoba obligačního dlužníka výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce a že k tomuto dni tak zanikla i zajištěná pohledávka, jakož i o to, že dne 11.5.2005 zemřela matka žalobkyň V. P. a že žalobkyně děděním nabyly každá id. 1/6 předmětných nemovitostí. Protože těmito novými skutečnostmi žalobkyně nyní "definují i nový skutek od dřívějšího odlišný", o němž nebylo doposud rozhodováno, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vycházel z toho, že je najisto postaveno, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a Českou spořitelnou, a.s. vázlo ke dni vydání rozsudku ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/97-23, jenž nabyl právní moci dne 6.11.1998, na nemovitosti (budově č.p. na pozemku p.č. v k.ú. T.) zástavní právo zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 12.6.1991 ve prospěch České spořitelny, a.s. k zajištění její pohledávky vůči Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov, vzniklé z úvěrové smlouvy ze dne 12.6.1991, neboť tento závěr je deklarován zmíněným zamítavým rozhodnutím a nemůže být ovlivněn ani tím, že zastavená nemovitost byla vydána žalobkyním v restitučním řízení v roce 1993, a aby soud prvního stupně následně vyhodnotil, zda některá ze skutečností nově předkládaných sama o sobě může vést k závěru, že sporné zástavní právo na předmětné nemovitosti již nevázne.
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 17.2.2010 č.j. 6 C 115/2009-137 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 78.280,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Poté, co dovodil, že podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je ve věci splněna, vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu (o tom, že ke dni právní moci rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/1997-23 na předmětné nemovitosti vázlo zástavní právo) dospěl k závěru že "předmětné zástavní právo přinejmenším zaniklo ke dni 3.3.2004 v důsledku zániku dlužníka (Hospodářského obchodního družstva Čikov v likvidaci, které bylo dne 3.3.2004 vymazáno z obchodního rejstříku bez právního nástupce), resp. jeho závazku vůči České spořitelně, a.s., když zánikem pohledávky dochází podle ustanovení §129h odst. 1 hospodářského zákoníku k zániku zástavního práva, a že další evidence zástavního práva v katastru nemovitostí tak aktuálně již není v souladu s právním stavem věci". S ohledem na uvedený závěr považoval soud prvního stupně za nadbytečné zabývat se dalšímu důvody zániku zástavního práva.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 3.11.2011 č.j. 54 Co 622/2010-169 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává. Dovodil, že Česká spořitelna, a.s. mohla postoupit svá práva plynoucí ze zástavního práva na žalovaného, neboť ustanovení §128 odst. 1 hospodářského zákoníku umožňovalo postoupení práva ze závazku na jinou organizaci, a podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29.7.2003 (kdy bylo pravomocným rozsudkem vyřešeno, že zástavní právo zatěžuje předmětné nemovitosti) bylo mezi účastníky smlouvy dohodnuto, že pohledávka je postupována včetně příslušenství a práv s touto pohledávkou spojených. Podle odvolacího soudu posoudil soud prvního stupně otázku zániku zástavního práva v případě, že zanikne právnická osoba, která je dlužníkem ze zajištěné pohledávky, v rozporu se soudní judikaturou (s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2006 sp.zn. 21 Cdo 1198/2005), podle níž zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. Zástavní právo váznoucí na spoluvlastnickém podílu na předmětné nemovitosti o velikosti 1/3, náležejícím původně V. P., nezaniklo ani úmrtím V. P. Protože ze žádné z nových skutečností, ke kterým došlo poté, co soud dříve rozhodl pravomocným rozhodnutím o zamítnutí žaloby o určení "neexistence zástavního práva", nelze dovodit zánik zástavního práva, musela být žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítly, že odvolací soud nesprávně ztotožnil zástavní právo podle občanského zákoníku (právo věcné) se zástavním právem podle hospodářského zákoníku (právo závazkové), jakoby v obou případech byl princip subsidiarity a akcesority stejný. Hospodářský zákoník zástavní právo (na rozdíl od úpravy účinné od 1.1.1992) neupravoval jako právo věcné, ale jako závazkový vztah, který působí pouze mezi účastníky zástavní smlouvy. Jestliže zanikla právnická osoba, která je dlužníkem, bez právního nástupce, dluh zaniká, neboť nemůže být bez nositele povinnosti. Účastníky zástavní smlouvy ze dne 12.6.1991 byly Hospodářské obchodní družstvo Čikov a Česká spořitelna, a.s., přičemž družstvo bylo současně dlužníkem i zástavcem, žalobkyně v době uzavření dohody o vydání nemovitostí ze dne 1.6.1993 ani v době rozhodnutí okresního úřadu nevěděly o tom, že by na domu č.p. v k.ú. T. vázlo zástavní právo, nemohly být tedy vázány vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno. V daném případě nebylo poskytnuto zajištění třetími osobami, ale přímo dlužníkem, žalobkyně ani nepřevzaly zástavní právo smluvně, proto jim žádná právní povinnost, v jejímž důsledku by se mohly stát náhradním dlužníkem, nevznikla. Domnívají se, že pro posouzení věci má proto význam nejen zánik zástavního práva ke dni 3.3.2004, ale i úmrtí jejich matky V. P. Zástavní právo nemělo věcněprávní účinky a v důsledku úmrtí jejich matky nedošlo ke smluvnímu převodu vlastnického práva, ale k jeho přechodu, a nemohly jim k id 1/3, kterou jejich matka vlastnila ke dni úmrtí, vzniknout žádné povinnosti k žalovanému. Zpochybňují i závěr o překážce věci rozsouzené, neboť rozsudkem ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/97-23 byla žaloba zamítnuta pouze z důvodu, že sice zástavní smlouva platně vznikla, avšak žalobkyně nepřevzaly smluvně věc, na níž vázlo zástavní právo, a že se tedy na ně nevztahují žádné právní důsledky ze zástavního práva vzniklé. Právní závěr o překážce věci rozsouzené je v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyň zamítl. Rozsudek odvolacího soudu považoval za správný a uvedl, že se s ním plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že mezi Českou státní spořitelnou a Jednotným zemědělským družstvem Čikov byla dne 12.6.1991 uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem podle ustanovení §129c a násl. hospodářského zákoníku k zajištění pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč vzniklé z úvěrové smlouvy ze dne 12.6.1991, že dne 1.6.1993 uzavřely Hospodářské obchodní družstvo Čikov, jako povinná osoba s oprávněnými osobami (V. P. a žalobkyněmi) dohodu o vydání předmětných nemovitostí (domu č. spolu s pozemkem p.č. v obci a k.ú. T.), která byla schválena rozhodnutím pozemkového referátu Okresního úřadu v Třebíči ze dne 7.10.1993, jež nabylo právní moci 29.10.1993, a že každá z oprávněných osob nabyla spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem o velikosti ideální 1/3. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/97-23, který nabyl právní moci 6.11.1998, zamítl žalobu podanou žalobkyněmi a V. P. proti Hospodářskému obchodnímu družstvu Čikov - v likvidaci a České spořitelně, a.s. o určení, že na předmětných nemovitostech "nevázne zástavní právo zřízené ve prospěch druhého odpůrce vzniklé z úvěrové smlouvy ze dne 12.6.1991". Dne 11.5.2005 V. P. zemřela a každá ze žalobkyň získala z dědictví 1/6 spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, takže nyní každá žalobkyně vlastní id. polovinu předmětných nemovitostí. Dne 29.7.2003 uzavřel žalovaný a společnost Česká spořitelna, a.s. smlouvu o postoupení zajištěné pohledávky a dne 15.8.2006 učinili tito účastníci souhlasné prohlášení o změně osoby zástavního věřitele. Hospodářské obchodní družstvo Čikov - v likvidaci zaniklo dne 3.3.2004 "bez právního nástupce".
Podle ustálené judikatury soudů se v období od 1.5.1990 do 31.12.1991 uzavřená (za účelem zajištění hospodářského závazku) zástavní smlouva, vznik zástavního práva na základě této smlouvy, práva a povinnosti (nároky) z tohoto zástavního práva a zánik zástavního práva řídí i v době ode dne 1.1.1992 (v současné době) hospodářským zákoníkem (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.1999 sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo (na rozdíl od právní úpravy účinné ode dne 1.1.1992) jako právo věcné, ale jako závazkový právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Při vzniku zástavního práva rozlišoval mezi uzavřením a účinností smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) na straně jedné a vznikem zástavního práva na straně druhé; zástavní právo nevznikalo již uzavřením (účinností) smlouvy, ale teprve odevzdáním věci zástavnímu věřiteli, byla-li zástavou movitá věc, nebo zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí vedené podle zákona č. 22/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), byla-li zástavou nemovitost. Převzal-li někdo smluvně věc, na které vázlo zástavní právo, zástavní právo proti němu nepůsobilo (tj. nabyvatel věci se nestával zástavním dlužníkem); nabyvatel byl toliko vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, a to do výše ceny nabytého majetku (srov. §129c odst.3 hospodářského zákoníku).
Od nabyvatele věci na základě smlouvy je třeba odlišovat právního nástupce dosavadního zástavního dlužníka z důvodu universální sukcese, neboť takový právní nástupce vstupuje do práv a povinností svého předchůdce "v plném rozsahu" (nestanoví-li zákon jinak) a přechází tedy na něj také všechna práva a povinnosti ze zástavního práva.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné organizace), který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem (povinnou organizací) dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Judikatura soudů dospěla již dříve k závěru, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, který byl uveřejněn pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Princip akcesority je totiž třeba vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě dlužníka. Smysl zajištění pohledávky spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka (včetně toho, že dlužník, který je právnickou osobou, zanikl "bez právního nástupce"), má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami; neznamená to tedy, že by tím zanikla povinnost náhradního dlužníka (vzniklá z titulu poskytnutého zajištění), neboť okolnosti týkající se hlavního dlužníka nedopadají do právních poměrů náhradního dlužníka a nemohou mít za následek (s ohledem na účel a smysl zástavního práva poskytnout zástavnímu věřiteli uspokojení jeho pohledávky vždy, neučiní-li tak dlužník) zánik jeho povinností vůči věřiteli. Povinnost náhradního dlužníka uspokojit věřitele (v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn) tedy není (nemůže být) dotčena tím, že dluh odpovídající této pohledávce nemůže splnit zaniklá právnická osoba, která je dlužníkem.
Skončí-li občanské soudní řízení, je s tím spojen účinek, který se označuje jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Právní moc má u rozsudků dvě stránky - formální a materiální. Formální právní moc vyjadřuje stav skončení řízení pro účastníky způsobem, uvedeným v ustanovení §159 občanského soudního řádu (pravomocný je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním). Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, která se projevuje vůči soudu, účastníkům řízení a případně dalším osobám jako překážka věci pravomocně rozhodnuté. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (srov. §159a odst.5 občanského soudního řádu).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. Pravomocný rozsudek o žalobě o určení [§80 písm. c) občanského soudního řádu] tvoří překážku věci rozhodnuté vůči nové žalobě o určení.
Při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté odvolací soud z uvedených východisek vycházel. Správně dovodil, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/97-23, jímž byla zamítnuta žaloba o "určení neexistence předmětného zástavního práva", zakládá ve vztahu k nyní projednávané věci překážku věci rozsouzené v tom smyslu, že soud se nemůže znovu zabývat tehdy existujícími okolnostmi významnými pro rozhodnutí věci, i kdyby byly nesprávně posouzeny. Soudy tedy zkoumaly ve svém rozhodování v souladu se zákonem pouze nové skutečnosti, které vznikly ve věci až po vydání rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/97-23 (postoupení pohledávky Českou spořitelnou, a.s. na žalovaného, zánik Hospodářského obchodního družstva Čikov - v likvidaci bez právního nástupce a úmrtí matky žalobkyň V. P.).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29.7.2003, jejíž uzavření se řídilo ustanoveními hospodářského zákoníku (srov. například právní názory uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16.11.1999 sp. zn. 32 Cdo 2016/98 a ze dne 19.7.2006 sp. zn. 29 Odo 741/2005), přešlo kromě pohledávky z úvěru také její zajištění zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 12.6.1991, neboť takový závěr odpovídá pravidlům výkladu právních úkonů uvedeným v ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku (v čl. 3 smlouvy o postoupení pohledávky se výslovně uvádí, že předmětná pohledávka je postupována včetně příslušenství a práv s touto pohledávkou spojených, a v čl. 4 je uvedeno její zajištění předmětným zástavním právem), a že Česká spořitelna, a.s. mohla svá práva plynoucí ze zástavního práva postoupit, neboť v okamžiku, kdy k postoupení došlo, bylo ve vztahu mezi Českou spořitelnou, a.s., žalobkyněmi a Hospodářským obchodním družstvem Čikov - v likvidaci pravomocným soudním rozhodnutím (rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/97-23) stanoveno, že zástavní právo zatěžuje předmětné nemovitosti.
Odvolací soud rovněž v souladu s ustálenou soudní judikaturou dovodil, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, a že je třeba akcesoritu zástavního práva chápat tak, že se vztahuje nikoliv k osobě dlužníka, ale k zajištěné pohledávce. Zástavní věřitel má právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy vždy, nebyl-li dluh odpovídající zajištěné pohledávce včas splněn. Smysl zajištění spočívá v tom, že věřitel, který nemůže být uspokojen dlužníkem z důvodů spočívajících v osobě dlužníka, který je právnickou osobou, má nárok na uspokojení ze zajištění poskytnutého třetími osobami. Uvedené závěry dopadají i na zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku. Namítají-li žalobkyně, že v době uzavření dohody o vydání nemovitostí ze dne 1.6.1993 ani v době rozhodnutí okresního úřadu nevěděly o tom, že by na domu č.p. v k.ú. T. vázlo zástavní právo, že nemohly být tedy vázány vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, opomíjejí závazné rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči ze dne 13.10.1998 č.j. 6 C 1135/97-23. Uvedené platí obdobně i na právní následky úmrtí V. P. a s ním spojený přechod spoluvlastnického podílu na nemovitostech na žalobkyně. Právní nástupnictví, které má povahu universální sukcese, má za následek, že na právního nástupce přecházejí všechna práva a povinnosti předchůdce. Bylo-li tu zástavní právo na nemovitosti (spoluvlastnickém podílu V. P.) ke dni 13.10.1998, resp. ke dni 6.11.1998, na základě pravomocného rozhodnutí soudu, muselo přejít spolu se spoluvlastnickým podílem na nemovitosti na žalobkyně jako dědičky V. P
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyň podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o.s.ř., neboť, i když by žalovaný měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud s ohledem na okolnosti projednávané věci žalovanému toto právo nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu