ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2279.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2279/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. ojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) Mgr. E. D. , a b) Mgr. Z. D. , obou zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 1, proti žalované Církvi československé husitské , církevní organizaci se sídlem v Praze 6, Wuchterlova č. 5/523, IČO 00445185, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Řehenicích č. p. 9, o určení trvání služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 25/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č. j. 62 Co 302/2009-294, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20. 7. 1993, č. j. 361/93, žalovaná (Diecézní rada Církve československé husitské v Plzni) sdělila žalobkyni a), že s ní rozvazuje „služební poměr na základě nesplnění povinností Řádu duchovenské služby“.
Dopisem ze dne 20. 7. 1993, č. j. 360/93, žalovaná (Diecézní rada Církve československé husitské v Plzni) sdělila žalobci b), že s ním rozvazuje „služební poměr na základě nesplnění povinností Řádu duchovenské služby“.
Žalobci se žalobou domáhali, aby bylo určeno, že „služební poměr duchovního Mgr. E. D., nar. X, a duchovního Mgr. Z. D., nar. X, u Církve československé trvá“, a aby žalované bylo uloženo „zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku oběma žalobcům náhradu škody, kterou porušením právní povinnosti způsobila“.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 31. 7.2002, č. j. 4 C 253/2001-14, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ústřední radě Církve československé husitské v Praze; zároveň rozhodl, že „řízení o uložení žalované povinnosti do tří dnů od právní moci rozsudku žalobcům zaplatit náhradu škody, která byla způsobena porušením právní povinnosti“ se vylučuje „do samostatného řízení pod sp. zn. 4 C 129/2002“. S odkazem na „rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997“ (sp. zn. I. ÚS 211/96) a na ustanovení §34 organizačního řádu žalované dovodil, že není dána pravomoc soudu rozhodovat o trvání služebního poměru duchovních u žalované.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2003, č. j. 58 Co 403/02-25, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Závěry soudu prvního stupně považoval za správné.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 30. 11. 2004, č. j. 20 Cdo 1487/2003-47, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, č. j. 58 Co 403/2002-25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 4 C 253/2001-14, zrušil, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dovodil, že, tvrdí-li někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu již být soudní ochrana odepřena; jinak by dotčený subjekt – v rovině ochrany soukromých práv – byl nepřípustně diskriminován. Nárok, jenž z uvedeného skutkového vymezení přiléhavě vychází, je též nárok o určení, že služební poměr duchovního k církvi trvá, který žalobci v dané věci skutečně uplatnili.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 4 C 25/2005-118, určil, že „služební poměr duchovního Mgr. E. D., nar. X, a duchovního Mgr. Z. D., nar. X u žalované Církve československé husitské trvá“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu soudního řízení 1.000,- Kč. Dovodil, že, byl-li služební poměr se žalobci ukončen na základě písemností, které jim zaslala Diecézní rada Církve československé husitské v Plzni, je takové ukončení služebního poměru neplatné podle ustanovení §34 písm. a) organizačního řádu Církve československé husitské, neboť bylo provedeno orgánem církve, který k tomu neměl oprávnění.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 12. 2006, č. j. 62 Co 383/2006-136, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že v projednávané věci je třeba použít „obecného právního předpisu, a to zákoníku práce“, s výjimkou otázky neplatnosti rozvázání služebního poměru, kdy není dána pravomoc soudu. Nelze proto vyloučit použití ostatních ustanovení tohoto obecného předpisu, a to včetně ustanovení vztahujících se například k promlčení či lhůtám.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23. 8. 2007, č. j. 4 C 25/2005-168, žalobu na určení, že „služební poměr duchovního ThMgr. E. D., narozené X, a duchovního ThMgr. Z. D., narozeného X u žalované Církve československé husitské trvá“, zamítl, a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady soudního řízení 55.067,25 Kč. Zabývaje se naléhavým právním zájmem žalobců na požadovaném určení, dovodil, že žalobcům naléhavý právní zájem na určení v této věci nesvědčí, neboť žaloba na určení nemůže být způsobilým procesním instrumentem ochrany jejich práv a nelze očekávat, že by splnila svoji funkci. O skončení služebního poměru bylo totiž rozhodnuto Ústřední radou církve, a to tím způsobem, že pověřila Diecézní radu v Plzni a poté její rozhodnutí o skončení služebního poměru žalobců potvrdila svým usnesením.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2008, č. j. 62 Co 71/2008-200, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v projednávané věci je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení trvání služebního poměru duchovních a že za těchto okolností je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť se soud prvního stupně již nezabýval dalšími aspekty projednávané věci, zejména námitkou promlčení žalované a tím, zda z věcného hlediska existuje úkon způsobilý být důvodem zániku služebního poměru duchovních u žalobců, popřípadě, zda dalšímu projednání a rozhodnutí věci nebrání překážka litispendence.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 4 C 25/2005 – 219, žalobu na určení, že „služební poměr duchovního ThMgr. E. D., nar. X, a duchovního ThMgr. Z. D., nar. X, u žalované Církve československé husitské trvá“, znovu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náklady soudního řízení ve výši 104.392,75 Kč. Vyšel z toho, že, neupravují-li církevní předpisy běh promlčecích nebo prekluzívních lhůt, řídí se počítání lhůt obecnými právními předpisy, tedy zákoníkem práce. Protože k úkonům, jež měly za následek údajně neplatné rozvázání služebního poměru, došlo dne 20. července 1993, chtěli-li se žalobci domáhat určení, že jejich služební poměr trvá, byli povinni uplatnit tento nárok nejpozději do 21. 9. 1993 u soudu. Žaloba však byla podána až v roce 2001, tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení §64 zákoníku práce. Nárok žalobců tak uplynutím stanovené lhůty zanikl a soud musel k této skutečnosti přihlédnout a žalobu zamítnout.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 62 Co 302/2009-248, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „určil, že služební poměr žalobců u žalované trvá“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 46.637,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Pejchala. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v projednávané věci není možné postupovat podle ustanovení §64 zákoníku práce, neboť se jedná o určovací žalobu podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.; naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení je dán. Konstatoval, že vnitřní předpisy žalované svěřují rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru duchovního výhradně do pravomoci její Ústřední rady, bez možnosti přenosu pravomoci na jiný orgán. Rozhodla-li tedy o služebním poměru žalobců Diecézní rada v Plzni, šlo o absolutně věcně nepříslušný orgán; nic na tom nemění následné schválení tohoto postupu plenárním zasedáním Ústřední rady. Listiny ze dne 20. 7. 1993 vydané Diecézní radou navíc podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za náležitý individuální právní akt, z něhož by měly nastat účinky dovozované žalovanou; je možné je interpretovat spíše jako rozvázání služebního poměru, nikoli jako propuštění žalobců ze služebního poměru, jak to vyžadují vnitřní předpisy žalované.
Dovolání žalované proti naposled uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8. 9. 2010, č. j. 28 Cdo 2082/2010-271, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Vyšel z toho, že „kritéria eventuální prejudice žaloby o určení dalšího trvání služebního poměru“, „zůstávající v rámci přezkumu rozhodovací procedury interního orgánu církve, jsou - v negativním vyznění - 1) nezpůsobilost aktu o propuštění ze služebního poměru a 2) vydání tohoto aktu orgánem věcně nepříslušným podle vnitřních předpisů. Věcný obsah (důvody) zmíněného aktu zůstává v diskreci církve“. Uzavřel, že „ve světle závěrů odvolací instance“ neobstálo ani jedno z uvedených kriterií [rozhodnutí v neprospěch služebního poměru žalobců vydal „nepříslušný orgán“ (diecézní, nikoli ústřední rada) a právní akt tohoto orgánu náležitě nevyjádřil vůli církevního orgánu „propustit“ žalobce ze služebního poměru].
K ústavní stížnosti žalované Ústavní soud nálezem ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 2082/2010-271, ze dne 8. září 2010 a rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 62 Co 302/2009-248, ze dne 11. listopadu 2009 zrušil. Vyjádřil názor, že z hlediska posuzované problematiky pravomoci civilních soudů rozhodovat o dalším trvání služebního poměru duchovních není žádný rozumný důvod rozlišovat, zda je tvrzená neplatnost rozvázání služebního poměru, resp. zpochybnění jeho dalšího trvání, opřena o skutečnost, že akt, jímž mělo dojít k rozvázání služebního poměru, je neplatný (resp. dle judikatury Nejvyššího soudu eventuálně nicotný) z toho důvodu, že jej vydal dle církevních předpisů nepříslušný orgán, nebo že je neplatný proto, že trpí jinou vadou spočívající v jakémkoli jiném rozporu s církevními předpisy. Nemá žádné opodstatnění, aby jeden důvod eventuální neplatnosti rozvázání služebního poměru (spočívající v tom, že akt, jímž byl služební poměr rozvázán, vydal nepříslušný orgán) mohl být podroben přezkumu civilními soudy, zatímco jiné důvody (spočívající například v nedostatku ve věcném obsahu takového aktu nebo v nedostatku jeho formy) by již podrobeny přezkumu civilních soudů být nemohly. Neztotožnil se s rozlišováním mezi nicotností aktu (neexistencí způsobilého aktu) a neplatností aktu, jímž je ukončován služební poměr duchovních, neboť z hlediska práva na církevní samosprávu je zcela nerozhodné, zda je akt, jímž má být skončen služební poměr duchovního, označen za nicotný nebo neplatný. Ať už lze obecně s takovýmto teoretickým rozlišením souhlasit, z hlediska posuzované problematiky a práva na církevní samosprávu musí posouzení takto konstruované nicotnosti i neplatnosti spadat do působnosti stejných orgánů (stále se totiž jedná o posouzení trvání služebního poměru duchovních). Těmito orgány jsou nepochybně orgány církevní a nikoli civilní soudy. Podle jeho názoru osoba tvrdící, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. jej vydal k tomu nezpůsobilý orgán církve, není odepřením soudní ochrany (v rovině ochrany soukromých práv) nepřípustně diskriminována, stejně jako by nepochybně nebyla diskriminována osoba, která by tvrdila, že její služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s církevními předpisy tím, že sice existuje k tomu způsobilý akt, nicméně např. nemá předepsanou formu nebo neobsahuje jiné náležitosti podle církevních předpisů, a je proto neplatný. V obou uvedených případech je s ohledem na Listinou zaručené právo na církevní samosprávu namístě, aby takovým osobám byla poskytnuta ochrana nikoli civilními soudy, nýbrž autonomními církevními orgány, přičemž se nejedná o diskriminaci, nýbrž právě o projev uvedeného Listinou zaručeného práva. Ústavní soud uzavřel, že „pokud obecné soudy dospěly k závěru, že v projednávané věci byla k řízení dána pravomoc obecných soudů a tuto věc projednaly, došlo k porušení základního práva stěžovatelky spravovat své záležitostí nezávisle na státních orgánech, zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny“.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 5. 1. 2012, č. j. 62 Co 302/2009-294, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; zároveň rozhodl, že „věc se postupuje po právní moci tohoto usnesení k projednání Ústřední radě žalovaného“ a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Jsa vázán (podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) zrušujícím nálezem Ústavního soudu uzavřel, že pravomoc soudu k projednání tohoto sporu není dána, a proto podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek podmínek řízení (§104 odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil, řízení podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k projednání „Ústřední radě žalované, do jejíž pravomoci patří“.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobci namítají, že „po téměř 20 letech řízení před nezávislými soudy, jsou nadále v právním vakuu a nejistotě“; i kdyby bylo rozhodnuto ve věci majetkových nároků žalobců nezávislým soudem po posouzení skutečnosti, zda žalovaná řádně prokázala rozhodnutím příslušného orgánu, že služební poměr žalobců vůči žalované zanikl (jak nabádá Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu), stále zde nebude s definitivní platností rozhodnuto o trvání služebního poměru žalobců nebo o jeho ukončení k jednomu konkrétnímu datu ve vztahu, např. k orgánům veřejné správy (starobní důchod, invalidní důchod žalobce, další zaměstnání žalobkyně, zdravotní pojištění apod.). V případě žalobců tedy došlo k nepřípustné diskriminaci a k odepření ochrany jejich základních práv nezávislým soudem. Navrhli, aby usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno a aby věc byla vrácena tomuto soudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobců podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné.
V projednávané věci je také dovolací soud vázán (podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) zrušujícím nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, podle něhož pravomoc soudu k projednání tohoto sporu proto není dána. Nejvyšší soud však již dříve dovodil, že příkaz „nevměšovat“ se do záležitostí církví a náboženských společností nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravomoci (jde o soukromoprávní vztah, o němž žádný zákon neurčuje, že jej projednávají a rozhodují jiné orgány - §7 o. s. ř. a contrario), ale v případné zamítnutí žaloby, neboť autonomie církví a náboženských společností brání soudu v tom, aby uvedenou otázku posuzoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2009).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu