ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2463.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2463/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. Janou Labanczovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3, proti Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 217/42, IČO 00005886, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 261/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012 č. j. 23 Co 474/2011-77, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.1.2012 č. j. 23 Co 474/2011-77, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26.5.2011 č. j. 10 C 261/2010-60, ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že „výpověď daná žalobci žalovaným dne 14.6.2010 a doručená žalobci dne 15.6.2010 je neplatná“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [tj. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalobce sice v dovolání uvádí zejména, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že „u žalovaného došlo k rozsáhlým organizačním změnám, v jejichž důsledku bylo pracovní místo žalobce zrušeno“, nově vytvořené pracovní místo „vedoucí provozu II“ v rámci nové organizační struktury je odlišné od pracovního místa zastávaného žalobcem, a žalobce se tak stal nadbytečným; a podrobuje kritice postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl; a rovněž namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající podle jeho názoru mj. v tom, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy (zejména důkazy, kterými prokazoval shodu jeho náplně práce jako výpravčího III a vedoucího provozu – např. vnitřní předpisy žalovaného, pokyn vedoucího jednotky č. 8/2009, pokyn č. 3/2009 – výpravárenská činnost, účinný od 2.11.2009 a pokyn č. 39-2010-00 výpravárenská činnost, účinný od 1.7.2010).
Podstatou námitek dovolatele je tak nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, neboť odvolacímu soudu zejména vytýká, že sice zopakoval dokazování „třemi listinami“ ohledně pracovní náplně žalobce, neboť „shledal, že soud prvního stupně z nich nezjistil vše, co jimi mohlo být zjištěno“, avšak, nezopakoval-li „ostatní důkazy“, byl „rozsah zopakování dokazování“ odvolacím soudem „nedostačující“. Tyto námitky však nemohou obstát, neboť názor, na který dovolatel v této souvislosti poukazuje, že, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit, má totiž místo pouze v případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§122 odst. 1 o.s.ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 62, ročník 1968). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud dospěl k jinému skutkovému zjištění na základě hodnocení pouze listinných důkazů („popisem pracovní náplně funkce výpravčí III ze dne 1.2.2008“, „Pověřením k zastupování funkce vedoucího oddělení 120410 Řidiči ze dne 1.1.2010“ a „typovým popisem pracovní funkce vedoucí provozu II ze dne 1.7.2010“ ). U těchto důkazních prostředků – listin (§129 o.s.ř.) je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená - tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2011 sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 194/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 731/2006).
Zároveň žalobce v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Protože námitky žalobce uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. – jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu