ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.268.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 268/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 682/20, proti žalovaným 1) JUDr. J. D. , advokátce se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Hotelinvest a.s. se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 857/4, IČO 00251976, zastoupené JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 709/33, a 2) Hotel Palace Praha s.r.o. se sídlem v Praze 6, Evropská č. 370/15, IČO 26441489, zastoupenému Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, o 3.529.694,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 43/2003 a 27 C 100/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011 č.j. 13 Co 193/2010-210, takto:
I. Dovolání žalované 1) se zamítá .
II. Rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku, jímž bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobci 1.411.884,- Kč s úroky z prodlení a jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení dalších 1.449.394,- Kč s úroky z prodlení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1.10.2009 č.j. 27 C 100/2006-129 [s výjimkou výroku, jímž bylo žalované 1) uloženo, aby zaplatila žalobci 2.080.300,- Kč s úroky z prodlení, a výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném 2) zaplacení dalších 2.117.810,- Kč s úroky z prodlení] se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobami podanými u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28.4.2003 a dne 1.11.2006) domáhal (v podobě změněné se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně na náhradě mzdy za období od 1.6.2001 do 30.9.2002 částku 998.970,- Kč (správně 1.065.568,- Kč) a za období od 1.10.2003 do 31.10.2006 částku 2.397.528,- Kč (správně 2.464.126,- Kč) s úroky z prodlení. Žaloby zdůvodnil zejména tím, že pracoval u úpadce (jeho odštěpného závodu Hotel Palace Praha) na základě pracovní smlouvy ze dne 7.1.1999 jako vedoucí obchodního úseku v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou a že okamžité zrušení pracovního poměru, které obdržel od svého zaměstnavatele dopisem ze dne 31.5.2001 podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, bylo pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 sp. zn. 27 C 125/2001 "ve spojitosti" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004 sp. zn. 14 Co 376/2004 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 1224/2005" určeno jako neplatný právní úkon. Žalobce, který sdělil zaměstnavateli dopisem ze dne 15.6.2001, že trvá "na dalším pokračování svého pracovního poměru", a jehož průměrný měsíční výdělek zjištěný za I. čtvrtletí roku 2001 činil 66.598,- Kč, požaduje "vyrovnání" náhrady mzdy, neboť žalovaná 1) mu výkon práce u úpadce neumožnila a ani mu neposkytla náhradu mzdy a tento stav trval i poté, co žalovaná 1) převedla odštěpný závod úpadce Hotel Palace Praha na žalovaného 2).
Žalovaná 1) namítala, že ve smlouvě, kterou převedla odštěpný závod úpadce Hotel Palace Praha na žalovaného 2), bylo "výslovně ujednáno", že na žalovaného 2) přecházejí rovněž "veškeré závazky týkající se předmětného odštěpného závodu, které ve vztahu k němu vznikly po prohlášení konkursu", a že proto je povinen vyplatit požadovanou náhradu mzdy žalobci žalovaný 2). Za období od 1.12.2001 do 31.10.2006 by neměla být žalobci přiznána náhrada mzdy také proto, že byl pravděpodobně v tomto období zaměstnán, že konal práci odpovídající jeho kvalifikaci a že dosáhl výdělku, kterého by dosáhl v pracovním poměru u odštěpného závodu Hotel Palace Praha, popřípadě že - kdyby to tak nebylo - se sám do práce nezapojil.
Žalovaný 2) namítal, že v seznamu zaměstnanců obsaženém v příloze č. 3 smlouvy, podle níž koupil od žalované 1) odštěpný závod úpadce Hotel Palace Praha, není žalobce uveden a že tedy na něho nepřešla práva a povinnosti z pracovního poměru žalobce u úpadce. Žalobce učinil všechny úkony, které souvisejí s požadovanou náhradou mzdy, vždy jen vůči žalované 1), žalovaný 2) o sporu, jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, nevěděl a rozhodnutí soudu vydaná v tomto sporu pro něho nejsou závazná. Žalovaný 2) rovněž vznesl námitku promlčení žalobcova nároku.
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 7.8.2007 č.j. "27 C 100/2006-23 (27 C 43/2003, 27 C 100/2006)" spojil obě věci ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 1.10.2009 č.j. 27 C 100/2006-129 uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci 2.080.300,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 1.411.884,- Kč spolu s úrokem z prodlení, který vyčíslil; současně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení dalších 1.449.394,- Kč s úroky z prodlení a po žalovaném 2) zaplacení dalších 2.117.810,- Kč s úroky z prodlení, a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 37.972,30 Kč k rukám advokátky JUDr. Vladimíry Smetanové a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 26.108,60 Kč k rukám advokátky JUDr. E. K. Z provedených důkazů zjistil, že na majetek obchodní společnosti Hotelinvest a.s. (úpadce) byl prohlášen dne 7.3.2000 konkurs a že žalovaná 1) uzavřela (se souhlasem konkursního soudu) se žalovaným 2) dne 12.6.2001 smlouvu, kterou mu ve smyslu ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání prodala odštěpný závod úpadce Hotel Palace Praha; smlouva nabyla účinnosti podpisem předávacího protokolu a dodatku č. 1 k předávacímu protokolu dnem 18.7.2001. Žalovaná 1) dala žalobci, který pracoval u úpadce na základě pracovní smlouvy ze dne 7.1.1999, dopisem ze dne 31.5.2001 (doručeným žalobci dne 4.6.2001) okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a od 31.5.2001 mu zakázala vstup na pracoviště. Žalobce dopisem ze dne 15.6.2001 oznámil žalované 1), že trvá na dalším zaměstnávání, a rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci dne 20.1.2005, bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 prohlášeno za neplatné. Vzhledem k tomu, že dopis žalobce ze dne 15.6.2001 byl doručen žalované 1) ještě v době, kdy byl zaměstnancem úpadce, a že uzavřením smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.6.2001 nepřešly na žalovaného 2) nároky žalobce na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru a na náhradu mzdy z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, neboť vznikly před účinností smlouvy, je povinna tyto nároky (za dobu od 1.6. do 4.6.2001 a od 18.6.2001 do 19.1.2005) ve výši 2.080.300,- Kč uspokojit žalovaná 1); požadavek žalované 1) na moderaci náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že žalovaná 1) přes poučení soudu ani netvrdila rozhodné skutečnosti, pro které by bylo možné náhradu za dobu přesahující 6 měsíců snížit nebo nepřiznat. Zaměstnavatel nepřiděloval žalobci práci ani po 20.1.2005, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001; zaměstnavatelem, který je povinen poskytnout žalobci náhradu mzdy za tuto dobu podle ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce, je žalovaný 2), jemuž byla podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání prodána část podniku, v němž žalobce (do neplatného rozvázání pracovního poměru) pracoval. Za dobu od 20.1.2005 do 31.10.2006 žalobci náleží - s ohledem na výši jeho pravděpodobného výdělku a na vázanost soudu návrhem žalobce - částka 1.411.884,- Kč.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.3.2011 č.j. 13 Co 193/2010-210 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 28.431,- Kč k rukám advokátky JUDr. V. S. a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 43.056,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. K., LL.M. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce náleží žalobci nejen za dobu ode dne, kdy oznámil žalované 1), že trvá na dalším zaměstnávání (od 18.6.2001), po dobu 6 měsíců, ale i za období od 19.12.2001 až do 20.1.2005, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením je neplatné, a že žalovaná 1) neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní o "podmínkách uplatnění moderačního práva" podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, neboť "žádné konkrétní skutečnosti ve výše uvedeném směru netvrdila" a návrh žalované 1), aby byl vyslechnut žalobce a aby soud tyto důkazy opatřil od Úřadu sociálního zabezpečení a Úřadu práce (blíže neoznačeného), považoval odvolací soud za "protismyslný a z hlediska konstrukce dokazování nezákonný postup". Odvolací soud dále odmítl námitku o nedostatku pasivní legitimace žalované 1) s odůvodněním, že smlouvou ze dne 12.6.2001, účinnou ode dne 18.7.2001, byla prodána část podniku úpadce (odštěpný závod Hotel Palace Praha) žalovanému 2), že v té době trval pracovní poměr žalobce u žalované 1), že dnem 18.6.2001, kdy byl žalované 1) doručen dopis žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání, vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce a že podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání přešla z úpadce na žalovaného 2) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů s výjimkou nároků, které vznikly do účinnosti smlouvy, a tedy i s výjimkou nároku žalobce podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce; ujednání ve smlouvě ze dne 12.6.2001, podle kterého přecházejí na žalovaného 2) "všechny závazky vzniklé po datu prohlášení konkursu", jsou neplatné, neboť k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele může dojít jen na základě právního předpisu a nikoliv pouhou dohodou účastníků. Nárok žalobce proti žalovanému 2) "již není nárokem na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, jemuž by nebylo možno vyhovět pro překážku rei iudicatae (§159a odst. 5 občanského soudního řádu)", ale nárokem jiným, který vznikl podle ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce (na náhradu mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnavatele) v době od 20.1.2005 do 31.10.2006); žalovaná 1) byla povinna před přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů při prodeji podniku informovat žalovaného 2) o "nedořešeném pracovněprávním vztahu se žalobcem" a na žalovaného 2) dnem 18.7.2001 přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k žalobci, včetně později vzniklé povinnosti zaplatit mu náhradu mzdy při překážkách v práci na jeho straně podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce bez ohledu na to, zda žalovanému 2) tato okolnost tehdy byla známa; podstatné je podle odvolacího soudu to, že žalovaný 2) "žalobce k nástupu nevyzval" a "případná náhrada škody, která by splněním této platební povinnosti vůči žalobci žalovanému 2) vznikla, je problémem k řešení mezi žalovanými".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaná 1) ve svém dovolání, které - jak vyplývá z obsahu podání - směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalované 1) uloženo zaplatit žalobci 2.080.300,- Kč s úroky z prodlení, v první řadě namítá, že ujednání obsažené ve smlouvě ze dne 12.6.2001, podle kterého přecházejí na žalovaného 2) "všechny závazky vzniklé po datu prohlášení konkursu" související s prodávanou částí podniku, není v rozporu se zákonem (s ustanovením §27a zákona o konkursu a vyrovnání) a že "stranám nic nebránilo v rámci smluvní volnosti, aby se takto dohodly". Smlouva ze dne 12.6.2001 navíc nabyla účinnosti "podpisem prvního protokolu" dne 16.6.2001 a nikoliv až dne 18.7.2001, jak dovodily soudy; žádal-li tedy žalobce o další přidělování práce žalovanou 1) dne 18.6.2001, byl v té době již zaměstnancem žalovaného 2). Při uplatnění moderačního práva podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce žalovaná 1) navrhla provedení důkazů, které "sama nemohla reálně získat" (dotaz na Úřad sociálního zabezpečení, Úřad práce, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, popřípadě výslech žalobce), a dovozuje, že "tento postup byl jediný možný, aby byl získán důkaz o tom, zda žalobce vykonával či mohl vykonávat práci srovnatelnou s prací u úpadce, a že není vinou žalované 1), že neunesla důkazní břemeno, když soud rozhodl, že jí navržené důkazy neobstará"; soud totiž není při provádění dokazování "omezen" jen na návrhy účastníků, ale má za účelem spolehlivého zjištění skutkového stavu provést i jiné důkazy z vlastní iniciativy, a "v daném případě byl jediným orgánem, kterému by podstatné údaje pro event. uplatnění moderačního práva soudu podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce mohly být sděleny". Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadené části a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve svém dovolání, které - jak vyplývá z obsahu podání - směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobci 1.411.884,- Kč s úroky z prodlení, namítá, že nebyl účastníkem řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 a že proto rozhodnutí soudu o určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru nemůže mít "žádný vliv na posuzování a hodnocení nároků žalobce vůči žalovanému 2)", neboť nemůže být pro žalovaného 2) závazné. Vzhledem k tomu, že pro žalovaného 2) není otázka neplatnosti rozvázání pracovního poměru a trvání žalobcova pracovního poměru "věcí pravomocně rozhodnutou", nelze žalovaného 2) považovat za zaměstnavatele, který by měl žalobci po dni 20.1.2005 přidělovat práci a který by byl povinen z důvodu překážek v práci poskytovat žalobci podle ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce náhradu mzdy. Přípustnost dovolání žalovaný 2) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda "plynou z rozhodnutí o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nějaké nároky vůči osobě, která vůbec nebyla účastníkem řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo, resp. je rozhodnutí o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru závazné také pro osobu, která nebyla účastníkem dotčeného řízení o takové neplatnosti", a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolání žalovaného 2) bylo zamítnuto. Podle jejího názoru lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že nárok žalobce proti žalovanému 2) není nárokem na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, ale že vychází z ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce, a že jde o nárok na náhradu mzdy při překážkách na straně zaměstnavatele, který vznikl "ve zcela jiné době" než žalobcův nárok podle ustanovení §61 zákoníku práce.
Žalovaný 2) uvedl, že námitka žalované 1) o nedostatku její pasivní legitimace ve věci je "jen účelová" a že je správný názor soudů, podle kterého jsou "smluvní ujednání ve smlouvě o prodeji části podniku týkající se přechodu závazků související s převáděnou částí podniku, které vzniknou po datu prohlášení konkursu na majetek úpadce, absolutně neplatné z důvodu rozporu se zákonem".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) zamítl. Uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že žalovaný 2) neuvádí žádné nové skutečnosti, neboť opakuje svoje námitky jako v podaném odvolání, s nimiž se odvolací soud "zcela vypořádal".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o. s. ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaných proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou jejich dovolání přípustná, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci samé významné (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) vyřešení právních otázek, jaká práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí z úpadce na nabyvatele při zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží podniku, jednou smlouvou podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání, v čem spočívá povinnost tvrzení a povinnost důkazní zaměstnavatele, který požádal podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, aby soud náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu přesahující dobu šesti měsíců přiměřeně snížil, popřípadě vůbec nepřiznal, jak je třeba vyložit ve smyslu ustanovení §266 obchodního zákoníku projev vůle obsažený ve smlouvě žalovaných ze dne 12.6.2001, v předávacím protokolu ze dne 16.6.2001 a v dodatku č. 1 k předávacímu protokolu ze dne 18.7.2001 směřující ke stanovení dne účinnosti smlouvy a jaký má právní význam pro rozhodnutí o náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru a o náhradě mzdy poskytované při překážce v práci na straně zaměstnavatele, spočívající v tom, že nepřiděluje zaměstnanci práci po určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, okolnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla pravomocným rozhodnutím soudu určena proti dosavadnímu zaměstnavateli zaměstnance, ačkoliv jeho práva a povinnosti z pracovního poměru přešla ještě před tímto rozhodnutím soudu na jiného (přejímajícího zaměstnavatele).
Právní otázky, jaká práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí z úpadce na nabyvatele při zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží podniku, jednou smlouvou podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání, v čem spočívá povinnost tvrzení a povinnost důkazní zaměstnavatele, který požádal podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, aby soud náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu přesahující dobu šesti měsíců přiměřeně snížil, popřípadě vůbec nepřiznal, a jaký má právní význam pro rozhodnutí o náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru okolnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla pravomocným rozhodnutím soudu určena proti dosavadnímu zaměstnavateli zaměstnance, ačkoliv jeho práva a povinnosti z pracovního poměru přešla ještě před tímto rozhodnutím soudu na jiného (přejímajícího zaměstnavatele), je třeba v projednávané věci posoudit i v současné době zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb. a č. 177/2001 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2002 (dále jen "zák. práce 2002") a podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb., tedy podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání").
Právní otázku, jaký má právní význam pro rozhodnutí o náhradě mzdy poskytované při překážce v práci na straně zaměstnavatele, spočívající v tom, že nepřiděluje zaměstnanci práci po určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, okolnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla pravomocným rozhodnutím soudu určena proti dosavadnímu zaměstnavateli zaměstnance, ačkoliv jeho práva a povinnosti z pracovního poměru přešla ještě před tímto rozhodnutím soudu na jiného (přejímajícího zaměstnavatele), je třeba posoudit - vzhledem k tomu, že tento nárok žalobci vznikl (měl vzniknout) dnem 20.1.2005 - zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb. a č. 628/2004 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 (dále též jen "zák. práce 2005").
Podle ustanovení §249 odst. 1 zák. práce 2002 k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem.
Podle ustanovení §27a věty první zákona o konkursu a vyrovnání může správce konkursní podstaty se souhlasem soudu a po vyjádření věřitelského výboru zpeněžit věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování podniku, jednou smlouvou; jinak se pro tuto smlouvu přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku (§476 a násl.), z úpadce na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele nastává - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - podle ustanovení §249 až 251a zák. práce 2002 (ustanovení §251 zák. práce 2002 ovšem upravuje pouze uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen) a v dalších případech stanovených jinými právními předpisy, například podle ustanovení §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obchodního zákoníku, podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů a dalších. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že na přejímajícího zaměstnavatele přechází jednak práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu uvedená zejména v ustanoveních §35 a §233 zák. práce 2002, jednak všechna práva a povinnosti, jež byly dosud (do dne přechodu práv a povinností) mezi zaměstnancem a jeho dosavadním zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi případně vzniklých (splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích, přisouzených nebo dosud sporných a řešených v řízení před soudem), ledaže zákon výslovně stanoví, že se přechod týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli, popř. že na přejímajícího zaměstnavatele nepřechází žádný z jednotlivých nároků mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem.
Při přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, k němuž dochází podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nepřechází z úpadce na nabyvatele všechna práva a povinnosti; předmětem přechodu na nabyvatele (přejímajícího zaměstnavatele) nejsou nároky, které mezi úpadcem (dosavadním zaměstnavatelem) a jeho zaměstnanci vznikly do dne účinnosti smlouvy uzavřené podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání, které je třeba i po účinnosti smlouvy vypořádat v příslušném konkursním řízení (srov. též právní názory vyjádřené například v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.6.2003 sp. zn. 32 Odo 388/2003 nebo v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.11.2006 sp. zn. 29 Odo 391/2005).
Vzhledem k tomu, že pracovněprávní nároky úpadce vůči jeho zaměstnancům vzniklé do účinnosti smlouvy uzavřené podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání patří do konkursní podstaty (§6 zákona o konkursu a vyrovnání), že pracovněprávní nároky zaměstnance vůči úpadci jako jeho zaměstnavateli vzniklé do účinnosti smlouvy uzavřené podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání smějí být uspokojeny jen z konkursní podstaty (buď v průběhu konkursního řízení nebo až podle rozvrhového usnesení) a že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nemůže dojít jen na základě smlouvy (ujednání) zaměstnavatelských subjektů, ale jen v případech (a za podmínek) stanovených zákonem, soudy dospěly ke správnému závěru, že ujednání žalovaných obsažené ve smlouvě ze dne 12.6.2001 (uzavřené podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání), podle kterého přecházejí na žalovaného 2) "všechny závazky vzniklé po datu prohlášení konkursu" související s prodávanou částí podniku (včetně pracovněprávních nároků), je v rozporu se zákonem (výše uvedenými kogentními zákonnými ustanoveními) a že je proto neplatné [§39 občanského zákoníku, §242 odst. 1 písm. a) zák. práce 2002].
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce 2002 dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy; tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 2002 přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 2002, jsou podle ustálené judikatury soudů zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 2002 může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a v bodě V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel, který požaduje snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce 2002, musí v řízení tvrdit skutečnosti, jejichž prokázání je důvodem k tomu, aby zaměstnanci požadovanou náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. V projednávané věci však žalovaná 1) žádné takové skutečnosti - jak správně uvedly soudy - netvrdila. Navrhovala-li za řízení před soudem prvního stupně, aby učinil dotazy na Úřad sociálního zabezpečení, Úřad práce, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, popřípadě aby provedl výslech žalobce, nešlo o důkazy, kterými by prokazovala svá tvrzení, ale o prostředek, pomocí kterého chtěla (hodlala) objasnit poměry žalobce po okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 a tímto způsobem získané poznatky (případně) využít k procesní obraně proti požadavkům žalobce na náhradu mzdy. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že k tomuto účelu důkazy (důkazní prostředky) neslouží a nemohou být soudem použity; důkazy (důkazní prostředky) v občanském soudním řízení slouží (jen a pouze) k prokázání tvrzení, která jsou mezi účastníky řízení sporná.
Z důvodu posouzení právních otázek, jaká práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí z úpadce na nabyvatele při zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží podniku, jednou smlouvou podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání, a v čem spočívá povinnost tvrzení a povinnost důkazní zaměstnavatele, který požádal podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, aby soud náhradu mzdy poskytovanou zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu přesahující dobu šesti měsíců přiměřeně snížil, popřípadě vůbec nepřiznal, tedy rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam.
Ostatní (výše označené) právní otázky byly soudy zčásti rozhodnuty s ustálenou judikaturou soudů, zčásti dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny. Protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované 1) není důvodné a že dovolání žalovaného 2) je zčásti opodstatněné.
Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že smlouva ze dne 12.6.2001 "o prodeji části podniku (uzavřená dle §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v platném znění a §476 a násl. Obchodního zákoníku, zák. č. 513/1991 Sb., v platném znění)" nabyla účinnosti dnem 18.7.2001. S tímto závěrem, který vycházel z výkladu obsahu této smlouvy, předávacího protokolu ze dne 16.6.2001 a dodatku č. 1 k předávacímu protokolu ze dne 18.7.2001 podle ustanovení §266 obchodního zákoníku, nelze souhlasit.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (a samozřejmě tedy také smlouvy uzavřené podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 12.6.2001 "nabývá účinnosti ke dni podpisu předávacího protokolu" (srov. Čl. VI, 6.3. této smlouvy). Předávací protokol "o předání a převzetí věcí zahrnutých do prodeje Hotelu Palace Praha" byl podepsán dne 16.6.2001 s tím, že žalovaná 1) ukončila provozování Hotelu Palace Praha dnem 15.6.2001 a že žalovaný 2) přebírá dnem 16.6.2001 v protokolu uvedené "majetkové hodnoty". Dne 18.7.2001 byl žalovanými podepsán Dodatek č. 1 k předávacímu protokolu "o předání a převzetí věcí zahrnutých do prodeje Hotelu Palace Praha"; v tomto dodatku se uvádí, že žalovaná 1) ukončila provozování Hotelu Palace Praha dne 15.6.2001 a že žalovaný 2) přebírá dnem 16.6.2001 další v dodatku pojmenované hodnoty, a jsou v něm obsažena "další ujednání", týkající se vztahů mezi žalovanými ohledně Hotelu Palace Praha.
Projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obchodního zákoníku). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle úmyslu jednající strany, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen, přičemž výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obchodního zákoníku). Při uvedeném výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§266 odst. 3 obchodního zákoníku). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst. 4 obchodního zákoníku).
Při výkladu projevu vůle podle ustanovení §266 obchodního zákoníku v obchodních závazkových vztazích je - jak vyplývá z výše uvedeného - v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně (straně, které byl projev vůle určen) znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí. V případě, že byl použit výraz připouštějící různý výklad, je třeba projev vůle vykládat v neprospěch (k tíži) té smluvní strany, která takový výraz jako první v jednání použila.
Při objasnění toho, ke kterému dni byla sjednána účinnost smlouvy žalovaných ze dne 12.6.2001, je třeba v první řadě přihlédnout k tomu, že tímto dnem byl sjednán - jak je nepochybné z Čl. VI, 6.3. smlouvy - "den podpisu předávacího protokolu". Předávací protokol byl žalovanými podepsán dne 16.6.2001 a o tom, že tímto dnem se smlouva pro prodeji části podniku úpadce Hotel Palace Praha stala účinnou, svědčí nepochybně to, že žalovaná 1) ukončila provozování Hotelu Palace Praha dnem 15.6.2001 a že žalovaný 2) přebírá v protokolu uvedené "majetkové hodnoty" dnem 16.6.2001. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že žalovaní podepsali dne 18.7.2001 Dodatek č. 1 k předávacímu protokolu "o předání a převzetí věcí zahrnutých do prodeje Hotelu Palace Praha"; vzhledem k tomu, že - jak se v dodatku výslovně uvádí - žalovaná 1) ukončila provozování Hotelu Palace Praha dnem 15.6.2001 a žalovaný 2) přebral koupené "majetkové hodnoty" dnem 16.6.2001, je zřejmé, že účelem dodatku bylo vyřešit mezi žalovanými jen některé (další) otázky související s předáváním a přebíráním koupeného majetku, aniž by tím bylo zpochybněno, že smlouva ze dne 12.6.2001 nabyla v souladu se svým Čl. VI, 6.3 účinnosti již dnem 16.6.2001, kdy byl podepsán předávací protokol. Závěr soudů, podle kterého smlouva ze dne 12.6.2001 "o prodeji části podniku (uzavřená dle §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v platném znění a §476 a násl. Obchodního zákoníku, zák. č. 513/1991 Sb., v platném znění)" nabyla účinnosti dnem 18.7.2001, je tedy v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v ustanovení §266 obchodního zákoníku.
Žalovaná 1) okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce 2002 dopisem ze dne 31.5.2001, který byl žalobci doručen dne 4.6.2001; dnem 4.6.2001 tedy měl podle něho zaniknout pracovní poměr (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Žalobce s tímto rozvázáním pracovního poměru nesouhlasil, dopisem ze dne 15.6.2001, doručeným dne 18.6.2001, sdělil žalované 1), že trvá "na dalším pokračování svého pracovního poměru", a dne 30.7.2001 podal u soudu prvního stupně žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru proti žalované 1). Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co 376/2004-114, rozhodl vůči žalované 1), že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné; rozsudek nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 20.1.2005.
Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) prodala část podniku úpadce, v němž žalobce (před okamžitým zrušením pracovního poměru) pracoval (odštěpný závod Hotel Palace Praha) smlouvou uzavřenou podle ustanovení §27a zákona o konkursu a vyrovnání účinnou ode dne 16.6.2001, přešla na žalovaného 2) práva a povinnosti úpadce z pracovního poměru vůči žalobci s výjimkou nároků vzniklých do 15.6.2001 (včetně) a žalovaný 2) se tím stal – s přihlédnutím k tomu, že do účinnosti smlouvy ze dne 12.6.2001 žalobci neuplynula lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce 2002 a že do té doby ani neoznámil žalované 1), že trvá na dalším zaměstnávání - osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech se žalobcem u nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 až 64 zák. práce 2002; to by platilo i tehdy, kdyby žalobce o přechodu práv a povinností podle smlouvy žalovaných ze dne 12.6.2001 (v době podání žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) nevěděl a kdyby proto nepodal proti žalovanému 2) včas žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popř. neprovedl jiné úkony potřebné k uplatnění jeho práv u zaměstnavatele. Před přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů jsou dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel povinni informovat o tom příslušný odborový orgán nebo radu zaměstnanců anebo, nepůsobí-li u něj příslušný odborový orgán a ani rada zaměstnanců, zaměstnance, kteří budou převodem přímo dotčeni, a projednat s nimi za účelem dosažení shody datum nebo navrhované datum převodu, důvody převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu a připravovaná opatření ve vztahu k zaměstnanosti (srov. §250 odst. 1 a 2 zák. práce 2002); v případě, že dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel tyto povinnosti nesplní a že ani jinak nezajistí, aby se příslušný odborový orgán, rada zaměstnanců nebo jednotliví zaměstnanci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděli, odpovídají tím zaměstnancům za škodu, která by jim v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§187 odst. 2 zák. práce 2002), na věcnou legitimaci zaměstnavatele ve sporu o nárocích z pracovněprávních vztahů zaměstnanců dotčených přechodem práv a povinností k přejímajícímu zaměstnavateli to však nemá (a nemůže mít) žádný vliv.
Z uvedených závěrů v projednávané věci ovšem nebylo možné plně vycházet. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 125/2001 totiž bylo rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co 376/2004-114, pravomocně určeno , že okamžité zrušení pracovního poměru, dané žalobci dopisem ze dne 31.5.2001, je neplatné vůči žalované 1). Přestože v té době byl v tomto sporu (s ohledem na přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě smlouvy žalovaných ze dne 12.6.2001 ke dni 16.6.2001) pasivně věcně legitimován žalovaný 2), uvedenými rozhodnutími nezměnitelně a ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu závazně jednak byla určena (vyslovena) neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru obsaženého v dopise ze dne 31.5.2001, jednak bylo stanoveno to, že osobou legitimovanou k uspokojení nároků žalobce z neplatného rozvázání pracovního poměru je jako zaměstnavatel žalovaná 1). Protože ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu brání tomu, aby v tomto řízení byly uvedené okolnosti posouzeny (znovu a) jinak, je třeba při rozhodování o nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od 18.6.2001 do 19.1.2005 podle ustanovení §61 zák. práce 2002 vycházet z uvedených pravomocných (nezměnitelných a závazných) soudních rozhodnutí (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 4780/2008, který byl uveřejněn pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Soudy tedy dospěly v souladu se zákonem k závěru, že žalobce má nárok náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce 2002 za dobu od 18.6.2001 do 19.1.2005 a že je mu povinna ji poskytnout žalovaná 1) [z konkursní podstaty úpadce].
Při rozhodování o náhradě mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce 2005 za dobu od 20.1.2005 do 31.10.2006 muselo být (mimo jiné) přihlédnuto k tomu, že by žalovaný 2) mohl být pokládán za zaměstnavatele, který by byl povinen přidělovat žalobci po pravomocném určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 (ode dne 20.1.2005) práci podle pracovní smlouvy, jen kdyby byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 vůči němu a kdyby mu žalobce (po účinnosti smlouvy ze dne 12.6.2001) oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, jinak je třeba pokládat [ve vztahu k žalovanému 2)] okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 za platný právní úkon, popřípadě pracovní poměr za rozvázaný fikcí dohody podle ustanovení §61 odst. 3 písm. b) zák. práce 2002.
Podle ustanovení §159 občanského soudního řádu je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, v právní moci.
Právní moc rozsudku má nejen stránku formální, která vyjadřuje stav skončení občanského soudního řízení způsobem uvedeným v ustanovení §159 občanského soudního řádu. U právní moci rozsudku se rozeznává též její materiální stránka; materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku s jeho nezměnitelnost. Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky řízení, v němž byl vyhlášen, a pro jejich právní nástupce a v případech stanovených zákonem je závazný kromě účastníků řízení (jejich právních nástupců) také pro další osoby anebo pro každého (srov. §159a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu); v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§159a odst. 4 občanského soudního řádu). Nezměnitelnost pravomocného rozsudku se projevuje jako překážka věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě další osoby znovu projednávána a rozhodována (srov. §159a odst. 5 občanského soudního řádu).
Vzhledem k tomu, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co 376/2004-114, byl vydán v řízení, jehož účastníkem nebyl žalovaný 2) [a po právní moci tohoto rozsudku se ani nestal právním nástupcem žalované 1)], je - protože nejde o rozsudek uvedený v ustanovení §159a odst. 2 nebo 3 občanského soudního řádu - nepochybné, že není pro žalovaného 2) závazný a že vůči žalovanému 2) nebylo nezměnitelně stanoveno, že by okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 31.5.2001 bylo neplatným právním úkonem. Platí proto, že - ve vztahu k žalovanému 2), na něhož přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce k úpadci na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 12.6.2001 - byl žalobcův pracovní poměr rozvázán platně a že tedy žalobce nemůže mít vůči žalovanému 2) nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce 2005.
Za zaměstnavatele žalobce, který by byl povinen mu přidělovat ode dne 20.1.2005 práci podle pracovní smlouvy, nelze považovat ani úpadce. Účinky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2004 č.j. 27 C 125/2001-76, potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.12.2004 č.j. 14 Co 376/2004-114, uvedené v ustanovení §159a odst.5 občanského soudního řádu brání tomu, aby byla osoba zaměstnavatele žalobce posouzena jinak jen při rozhodování o nároku žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce 2002, popřípadě o jiném žalobcově nároku z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 až 64 zák. práce 2002. Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce 2005 nespočívá v neplatném rozvázání pracovního poměru, ale v tom, že zaměstnavatel nepřiděluje svému zaměstnanci v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce 2005 práci podle pracovní smlouvy a že tím vznikla překážka v práci na straně zaměstnavatele z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v ustanovení §129 zák. práce 2005; protože práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu úpadce k žalobci přešla na základě smlouvy ze dne 12.6.2005 na žalovaného 2), nemá žalobce nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce 2005 ani vůči žalované 1).
Uvedené ovšem nelze (bez dalšího) vykládat tak, že by žalobce nemohl mít na náhradu požadovanou za dobu od 20.1.2005 do 31.10.2006 nárok z jiného právního důvodu. Spočívá-li totiž příčina toho, proč žalobce není (se nestal) - navzdory přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na základě smlouvy ze dne 12.6.2001 - zaměstnancem žalovaného 2), v tom, že žalovaná 1), která jako správkyně konkursní podstaty úpadce vykonávala jeho práva a povinnosti zaměstnavatele (jako dosavadní zaměstnavatel žalobce), nebo žalovaný 2) [jako přejímající zaměstnavatel žalobce] v rozporu s ustanovením §250 zák. práce 2002 neinformovali příslušný odborový orgán nebo radu zaměstnanců anebo, popřípadě, nepůsobily-li u úpadce příslušný odborový orgán a ani rada zaměstnanců, zaměstnance, kteří byli převodem přímo dotčeni, o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného 2), a že ani jinak nezajistili, aby se příslušný odborový orgán, rada zaměstnanců nebo jednotliví zaměstnanci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděli, odpovídají žalobci (a případně dalším zaměstnancům) za škodu, která by mu v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§187 odst. 2 zák. práce 2002); více škůdců odpovídá za škodu společně s tím, že plněním jednoho z nich na náhradu škody zaniká v rozsahu takového plnění povinnost druhého. Odvolací soud - veden chybným právním názorem - se však věcí z pohledu tohoto jiného možného právního posouzení věci nezabýval; jeho závěr o tom, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci 1.411.884,- Kč s úroky z prodlení, proto (zatím) nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska dovolání žalované 1) je rozsudek odvolacího soudu v jím napadené části správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému 2) uloženo zaplatit žalobci 1.411.884,- Kč s úroky z prodlení, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v této části, jakož i v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení dalších 1.449.394,- Kč s úroky z prodlení [dotčené dovoláním žalovaného 2) ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.], a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí (ve výroku, jímž bylo uloženo žalovanému 2), aby zaplatil žalobci 1.411.884,- Kč s úroky z prodlení, a jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení dalších 1.449.394,- Kč s úroky z prodlení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu