ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3492.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3492/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. S. , zastoupené JUDr. Karlem Frimmelem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 710/57, proti žalovanému Agrospolu Hrádek plus, družstvu se sídlem v Hrádku č. 5, IČO 255 92 530, zastoupenému JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky č. 899/18, o 194.460,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 40/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2012 č.j. 49 Co 215/2010-130, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.905,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Pavla Kolacii, advokáta se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky č. 899/18.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 27.2.2006 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil na náhradě škody za pracovní úraz částku 194.460,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala od 28.5.2001 do 25.1.2005 jako dělník dřevovýroby, a že dne 7.4.2004 utrpěla pracovní úraz, když jí při čištění okružní pily „byl rotujícím kotoučem pily zraněn první a druhý prst pravé ruky“. Vycházejíc z posudků o bolestném a o ztížení společenského uplatnění vystavených dne 5.9.2005, klinikou plastické a estetické chirurgie Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, požadovala po žalovaném za celkových 880 bodů částku 105.600,- Kč a na nákladech spojených s léčením částku 2.132,- Kč. V průběhu řízení byl dne 19.3.2007 vypracován „Ústavní znalecký posudek“, jímž bylo hodnoceno bolestné 300 body a ztížení společenského uplatnění 1300 body; žalobkyně proto žalobu změnila a požadovala celkem částku 194.460,- Kč, včetně částky 2.460,- Kč za účelně vynaložené náklady spojené s léčením.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 20.9.2007 č.j. 11 C 40/2006-60 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 35.975,- Kč. Dospěl k závěru, že žalovaný „odpovídá v plné míře za škodu způsobenou pracovním úrazem“, neboť žalobkyně pracovala „po delší dobu a bez jakékoliv kontroly zaměstnavatele způsobem neslučitelným s pravidly bezpečnosti práce“. Soud prvního stupně zároveň nepovažoval za důvodnou vznesenou námitku promlčení. Poukázal na to, že „lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody (§263 odst. 3 zák. práce) činí 2 roky, počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let“. Došlo-li k úrazu dne 7.4.2004, byla-li žaloba podána dne 27.2.2006, a „léčba byla kontrolním vyšetřením ukončena nejdříve dne 14.3.2007“, bylo podle názoru soudu prvního stupně „žalováno kvalifikovaně na plnění z důvodu odškodnění pracovního úrazu“, a žalobkyně „nemusela nutně uvádět žalovanou částku, neboť tato se vyjevila ze znaleckého posudku jinak, než z úředního bodového ohodnocení“. Soud prvního stupně „tedy korekci bodového ohodnocení nepovažoval za zvláštní nárok a nárok byl dle názoru soudu uplatněn řádně a včas“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30.11.2009 č.j. 49 Co 112/2008-82 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu jsou skutkové závěry soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť zejména z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit, k jakým skutkovým závěrům ohledně porušení bezpečnostních předpisů žalobkyní dospěl a „na základě kterých důkazů soud učinil skutková zjištění“ o školení o bezpečnosti práce, či o nedodržování povinností žalovaným. Nepřezkoumatelný „pro nedostatek důvodů“ je podle názoru odvolacího soudu rovněž závěr soudu prvního stupně o neopodstatněnosti námitky promlčení uplatněné žalovaným.
Okresní soud ve Znojmě poté rozsudkem ze dne 23.3.2010 č.j. 11 C 40/2006-93 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 142.128,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“ JUDr. Karla Frimmela. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za škodu způsobenou pracovním úrazem žalobkyně odpovídá zaměstnavatel (žalovaný), neboť nebylo prokázáno zaviněné porušení právních předpisů žalobkyní, „naopak bylo prokázáno, že porušování několika bezpečnostních norem bylo ze strany žalovaného tolerováno a takto byl udržován protiprávní vztah“. K otázce promlčení uvedl, že, došlo-li k úrazu dne 7.4.2004, byla-li žaloby podána dne 27.6.2006 a „léčba byla kontrolním vyšetřením ukončena nejdříve dne 14.3.2007“, „neproběhla promlčecí doba, která začala běžet dnem, kdy mohlo být právo vykonáno (ukončení léčení) dle §100 občanského zákoníku, neproběhla ani objektivní tříletá, ani subjektivní dvouletá promlčecí doba, jak ji má na mysli ustanovení §106 občanského zákoníku, od počátku byla žalována celá podstata“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.5.2012 č.j. 49 Co 215/2010-130 ve znění usnesení ze dne 19.6.2012 č.j. 49 Co 215/2010-135 rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 107.732,- Kč, potvrdil, v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 86.728,- Kč jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.697,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Frimmela, že je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení 498,60 Kč, a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 401,40 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni pracovním úrazem ze dne 7.4.2004 v celém rozsahu, na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že „co do dodatečně uplatněné částky (tj. do 86.728,- Kč) je nárok promlčen“. K ustálení zdravotního stavu žalobkyně tak, že již nebylo možno předpokládat jeho další zhoršování a pokračování v léčení, došlo v lednu 2005, dvouletá promlčecí doba pro uplatnění nároku uplynula v lednu 2007, a jestliže část nároku ve výši 86.728,- Kč žalobkyně uplatnila „až svým procesním úkonem u jednání dne 1.10.2007“, je v této části nárok již promlčen. Podle názoru odvolacího soudu „na tom nic nemění okolnost, že k rozšíření žaloby došlo na základě znaleckého posudku provedeného až v průběhu řízení před soudem I. stupně, neboť počátek běhu promlčecí doby se neodvíjí od poznatku poškozeného o odborném posouzení výše nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího zamítavého výroku) podala žalobkyně dovolání. Má za to, že skutečnost, kdy se poškozený dozví o škodě ve smyslu ustanovení §106 občanského zákoníku, je třeba vykládat tak, že „je to požadavek, aby poškozený věděl o druhu škody a o jejím rozsahu, tedy i o její výši, a to tak určitě, aby mohl svoje právo uplatnit u soudu“. Dovozuje, že, „pokud by názor odvolacího soudu byl přípustný, znamenalo by to obecně, že by poškozené subjekty mohly být kráceny na svých právech“. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že právní názor dovolatelky se „neopírá o žádnou logickou argumentaci, judikaturu či doktrínu“. Zdůraznil, že s ohledem na ustanovení §263 odst. 3 zák. č. 65/1965 Sb. okamžik, kdy žalobkyně nabyla znalost skutkových okolností, z nichž lze zjistit vznik škody a orientačně rozsah škody, v dané věci „nastal v lednu 2005, tudíž subjektivní promlčecí lhůta uplynula v lednu 2007“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř. věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobkyně utrpěla dne 7.4.2004 pracovní úraz, kdy při čištění odpadu za chodu okružní pily došlo k poranění palce a ukazováku pravé ruky. Posudkem ze dne 5.9.2005 vystaveným Klinikou plastické a estetické chirurgie FN u sv. Anny v Brně bylo hodnoceno bolestné 180 body, ztížení společenského uplatnění 700 body; částky odpovídající tomuto bodovému hodnocení ve výši 105.000,- Kč spolu s částkou 2.132,- Kč za náklady spojené s léčením žalobkyně uplatnila u soudu dne 27.2.2006. Znaleckým posudkem ze dne 19.3.2007 pořízeným v průběhu tohoto řízení znalecký ústav – Úrazová nemocnice v Brně hodnotil bolestné 300 body a ztížení společenského uplatnění 1300 body; žalobkyně vycházejíc z částek odpovídajících tomuto bodovému ohodnocení ve výši 192.000,- Kč a z náhrady nákladů spojených s léčením v celkové výši 2.460,- Kč, uplatnila u jednání dne 20.9.2007 rozdíl mezi těmito a dříve uplatněnými částkami ve výši 86.728,- Kč. Ohledně nově uplatněné částky 86.728,- Kč vznesl žalovaný námitku promlčení. K ustálení zdravotního stavu žalobkyně „do té míry, že již nebyly předpokládány další komplikace a korekční operace, došlo ukončením její pracovní neschopnosti v lednu 2005“ (k ukončení pracovní neschopnosti došlo dne 19.1.2005).
Za tohoto skutkového stavu řešily soudy (mimo jiné) právní otázku, kdy počíná běh subjektivní promlčecí lhůty v případě uplatněného nároku na náhradu škody způsobenou pracovním úrazem. V posuzovaném případě se zdravotní stav žalobkyně po pracovním úrazu, který utrpěla dne 7.4.2004, ustálil v lednu 2005, tedy ještě za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen – „zák. práce“).
Podle ustanovení §261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§194 a §195) nebo jiné škody na zdraví (§187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.
Podle ustanovení §262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém smyslu výjimku nárok na náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta. U tohoto typu odpovědnostních vztahů, který je předmětem řízení i v posuzované věci, je proto bez významu, kdy objektivně došlo ke škodní události (k poškození zdraví úrazem, nebo k onemocnění), směrodatný je zde subjektivně určený počátek, neboť počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě. Subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán nejen v zájmu zvýšené ochrany poškozeného, odůvodněn je rovněž (a především) povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem až v době, kdy by objektivní promlčecí lhůta počítaná od škodní události (jestliže by byla stanovena) již dávno skončila. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že při posouzení promlčení je třeba mít na zřeteli, že celkový nárok na náhradu škody na zdraví se skládá z několika dílčích nároků (srov. §193 odst. 1 zák. práce), které jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74 k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56, 57). Tak kupříkladu účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce (též ve smyslu ustanovení §369 odst. 1 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) vznikají tehdy, jakmile jsou vynaloženy; z hlediska promlčení nároku se poškozený o těchto nákladech dovídá postupně, jakmile je vynaloží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1981 sp. zn. 6 Cz14/81, uveřejněný ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 26). Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že při úvaze o důvodnosti vznesené námitky promlčení posuzoval uplatněnou částku 86.728,- Kč jako jediný nárok, a že neuvážil, že se vlastně jedná o součet nově uplatněných částí tří nároků: částky 328,- Kč za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, částky 14.400,- Kč za bolestné a částky 72.000,- za ztížení společenského uplatnění.
Dílčími nároky, z nichž se skládá celkový nárok na náhradu škody na zdraví způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání, jsou i nárok na náhradu za bolest a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (srov. §193 zák. práce). Z hlediska naplnění předpokladů vzniku těchto nároků dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru, že ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a kdy je tedy možné přistoupit k jeho bodovému ohodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 36, ročník 2001). O škodě spočívající v bolestném a ve ztížení společenského uplatnění se tedy poškozený zpravidla dozví v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit. Poškozenému přitom může vzniknout z původní škodné události (pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu i další (nový) nárok na náhradu škody (na náhradu za ztížení společenského uplatnění), který je třeba z hlediska promlčení posuzovat samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí dobou a rozdílným začátkem jejího běhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.7.1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 159, ročník 1998, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.7.1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1986).
Názor žalobkyně, že subjektivní vědomost poškozeného vyjádřenou slovním spojením „dozví o škodě“ je třeba v daném případě vykládat tak, že je to požadavek, aby poškozený „věděl o škodě a o jejím rozsahu, tedy i o její výši, a to tak určitě, aby mohl svoje právo uplatnit u soudu“, nelze sdílet. O škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený zpravidla dozví v době, kdy se po léčení jeho zdravotní stav natolik ustálil, že bylo patrné, zda a v jakém rozsahu ke ztížení jeho uplatnění v životě a ve společnosti došlo, a kdy lze tedy na základě skutkových okolností, které má poškozený k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení. Tento okamžik zpravidla nemusí být totožný s dobou (datem) vyhotovení lékařského posudku, ve kterém bylo ztížení společenského uplatnění poškozeného bodově ohodnoceno, jestliže již dříve bylo možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený do té míry, že bylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu ke ztížení společenského uplatnění došlo (srov. kupř. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005 sp. zn. 21 Cdo 2877/2004). Z tohoto důvodu nelze považovat za významnou skutečnost, na kterou žalobkyně míří v dovolání, že ztížení společenského uplatnění bylo možné uplatnit – přestože totéž ztížení společenského uplatnění bylo hodnoceno již posudkem FN u sv. Anny ze dne 5.9.2005 - až na základě (příznivějšího) hodnocení provedeného znaleckým posudkem Úrazové nemocnice v Brně, neboť, jak vyplývá z uvedeného znaleckého posudku a z výpovědi „hlavního zpracovatele“ tohoto posudku MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc., je zřejmé, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně, a tudíž i k možnosti domáhat se nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, došlo ukončením její pracovní neschopnosti v lednu 2005. Z uvedených důvodů lze také sdílet závěr odvolacího soudu, že „počátek běhu promlčecí lhůty se neodvíjí od poznatků poškozeného o odborném posouzení výše nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému nahradila náklady potřebné k uplatňování práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že okolnosti případu v projednávané věci odůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Tyto náklady, které vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 4.580,- Kč a v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč [srov. §7 odst. 1 bod 5., §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů].
Protože advokát JUDr. Pavel Kolacia osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1025,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.905,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.) do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2013
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu