ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4126.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4126/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. Š. – N., DiS. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Jugoslávská č. 12, proti žalované JATKY TISMICE, s. r. o. se sídlem v Českém Brodu, Tismicích č. 14, IČO 25068571, zastoupené JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká č. 15, o 60.000,- Kč s úrokem z prodlení a o vzájemné žalobě žalované o 74.204,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 115/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. května 2011, č. j. 23 Co 133/2011, 137/2011– 264, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že „doplňující rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009-116, se potvrzuje“, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 60.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 30.000,- Kč od 1. 3. 2009 do zaplacení a z částky 30.000,- Kč od 1. 4. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů. Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle pracovní smlouvy mezi ní a žalovanou ze dne 13. 3. 2006, ve znění dodatku ze dne 20. 10. 2008, jí za výkon práce náleží od 1. 11. 2008 hrubá mzda ve výši 30.000,- Kč. Žalovaná jí však dosud nevyplatila mzdu za měsíc leden a únor 2009.
Vzájemnou žalobou se žalovaná domáhala, aby jí žalobkyně zaplatila 74.204,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se žalobkyně na její účet bezdůvodně obohatila o 54.966,- Kč, neboť jí byla vyplacena „domněle hrubá mzda“ za listopad a prosinec 2008, a tím, že žalované vznikla „s tímto přímo související“ škoda ve výši 19.238,- Kč odvedením příslušného pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na zdravotní pojištění.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 – 107, doplněným rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 – 116, žalované uložil zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč s 9,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 3. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 1. 2010 do 15. 3. 2010 a dále až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, s 9,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 1. 2010 do 15. 3. 2010 a dále od 16. 3. 2010 až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobkyně zaplatila částku 74.204,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23.969,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. N. Vyšel z toho, že žalovaná nevyplatila žalobkyni mzdu, která jí byla garantována na základě dodatku pracovní smlouvy ze dne 20. 10. 2008, ani mzdu, která byla stanovena původně platovým výměrem ze dne 13. 3. 2006 ve výši 10.000,- Kč hrubého. Vzhledem k tomu, že platový výměr, který tvoří součást pracovní smlouvy, i dodatek k pracovní smlouvě, který měnil původní platový výměr, je jednostranným právním úkonem zaměstnavatele, tj. žalované, a byl jím stanoven plat žalobkyně, stačí pro jeho platnost, že je podepsán pouze zaměstnavatelem. Okolnost, zda bývalý jednatel žalované Ing. V. Š. porušil v rámci své jednatelské činnosti nějakou povinnost, „je věcí, kterou musí žalovaná řešit s ním, ale nejprve musí splnit povinnosti, vyplývající z uzavřených smluv se zaměstnanci“; ve sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o doplatek mzdy se nelze touto otázkou zabývat. Nelze ani zjišťovat, jaká byla finanční situace žalované, nebo jaké byly její závazky vůči dalším subjektům. Rozhodující je, že byl platně uzavřen pracovní poměr s žalobkyní, ze kterého vyplývá pro žalobkyni nárok na mzdu, stanovenou podle příslušného dodatku k pracovní smlouvě. Vzhledem k tomu, že žalobě o zaplacení mzdy za měsíc leden a únor 2009 v plném rozsahu vyhověl, neboť dodatek k pracovní smlouvě ze dne 13. 3. 2008 považoval za platný, „nezbylo soudu“, než vzájemný návrh žalované, týkající se přeplatku mzdy žalobkyně za období říjen a listopad 2008, jako nedůvodný zamítnout.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2011, č. j. 23 Co 133/2011, 137/2011 – 264, rozsudek soudu prvního stupně „ze dne 15. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 – 107, ve výroku I.“ (ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč s úroky z prodlení) změnil tak, že žalobu „v rozsahu 40.000,- Kč s úrokem z prodlení“ zamítl, a „v částce 20.000,- Kč s úrokem z prodlení“ jej potvrdil; „doplňující rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 – 116“, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 15.116,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 14.746,-Kč „do rukou právního zástupce žalobkyně“ a že „soudu 1. stupně se ukládá rozhodnout o nákladech řízení státu“. Vyšel z toho, že, rozhodl-li jednatel žalované (v té době Ing. V. Š.) o navýšení mezd zaměstnanců žalované, tento krok žalovanou zavazuje bez ohledu na to, zda se tím cítí poškozena či nikoliv. Byla-li na základě takového rozhodnutí jednatele žalované žalobkyni za listopad a prosinec 2008 vyplacena mzda ve výši tomuto rozhodnutí odpovídající, nejednalo se o žádnou z forem bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku. Z obdobných důvodů nelze ani povinné odvody žalované na sociální a zdravotní pojištění žalobkyně za měsíce listopad a prosinec 2008, vypočtené ze zvýšené mzdy, považovat za škodu, kterou by žalobkyně způsobila žalované zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce. Naproti tomu při posuzování nároku žalobkyně na mzdu za leden a únor 2009, která žalobkyni nebyla žalovanou vyplacena vůbec, je podle odvolacího soudu namístě vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž žalobkyni nárok na měsíční mzdu ve výši 30.000,- Kč vznikl. Na rozdíl od žalovanou uplatňovaných nároků na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody se lze v souvislosti s domáháním se existujících nároků zabývat i otázkou dobrých mravů ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je dcerou tehdejšího jednatele žalované Ing. V. Š., který ve stejné době rozhodl o „bezprecedentním navýšení mzdy“ nejen žalobkyni, ale i dalším jeho rodině blízkým osobám (nevlastní dceři P. B. a jejímu příteli O. A.) rovněž zaměstnaným u žalované, zatímco mzdy dalších několika desítek zaměstnanců žalované žádných výraznějších změn nedoznaly, k tomu, že se tak stalo v období, kdy ekonomická situace žalované „nebyla nijak skvělá“, a navíc v době, kdy se schylovalo k tomu, že bude Ing. V. Š. na nejbližší valné hromadě z funkce jednatele žalované odvolán, a k tomu, že pracovní nasazení žalobkyně při zajišťování expedice bio uzenin lze však jen těžko poměřovat s trojnásobným zvýšením měsíční mzdy, uzavřel, že je dostatek důvodů ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce nepřiznat žalobkyni mzdu a náhradu mzdy za dovolenou za leden a únor 2009 v rozsahu převyšujícím výši mzdy žalobkyně, která platila do konce října 2008 (10.000,- Kč), neboť nárokování výplaty vyšší mzdy (náhrady mzdy) odporuje dobrým mravům.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, proti jeho „výroku II.“ (proti výroku, jímž byl „doplňující rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 – 116“, potvrzen) žalovaná především poukazuje na „nevyváženost v aplikaci ustanovení §14 odst. 1 zák. práce odvolacím soudem, a to na povinnost výplaty mzdy žalovanou žalobkyni“. Zatímco za měsíce leden až únor 2009 na straně jedné je výplata navýšené mzdy dle názoru odvolacího soudu nemravná resp. nezákonná, tak na straně druhé výplatu stejným způsobem navýšené mzdy při stejném titulu za měsíce listopad a prosinec 2008 je dle názoru odvolacího soudu v souladu se zákonem. „Trvá na tom“, že žalobkyni byla platně stanovena mzda pouze původním mzdovým výměrem z 13. 3. 2006 ve výši 10.000,- Kč hrubého a „pokud to odvolací soud shledal za prokázané s ohledem na aplikaci ust. §14 odst. 1 zákoníku práce, měl dle názoru žalované povinnost takto uvažovat komplexně o celém relevantním období od listopadu 2008 do února 2009“. Namítá dále, že „v tzv. dodatku ke smlouvě“ je uveden zcela určitý důvod zvýšení mzdy žalobkyni od listopadu 2008 – „zvýšení pracovní náplně“. V řízení však bylo prokázáno, a odvolací soud toto konstatoval v napadeném rozsudku, že „pracovní nasazení žalobkyně lze však jen těžko poměřovat s trojnásobným zvýšením měsíční mzdy a že nešlo o odměnu za předpokládané mimořádné pracovní výkony, jako o snahu končícího jednatele (Ing. V. Š.) zajistit svým blízkým na úkor žalované na poslední chvíli ještě nějaké nadstandardní výhody. Z dokazování pak vyplývá, že pracovní výkonnost žalobkyně výrazně poklesla“; k žádnému zvýšení pracovní náplně žalobkyně tedy nedošlo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo jako nepřípustné odmítnuto. Připomněla, že otázkou dobrých mravů ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce se lze zabývat pouze v souvislosti s dovoláváním se existujících nároků a nikoliv žalovanou uplatňovaných nároků na vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody, jakož i to, že mzdový výměr, kterým byla žalobkyni mzda zvýšena, je jednostranným právním úkonem zaměstnavatele, protože mzda žalobkyně nebyla sjednána v pracovní smlouvě, nebylo třeba uzavírat dodatek k pracovní smlouvě a bylo možné, aby zaměstnavatel změnil výši mzdy svým jednostranným úkonem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (otázka bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích nebyla v judikatuře soudů ve všech souvislostech dosud vyřešena), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná se domáhá vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody, jež měly vzniknout vyplacením mzdy žalobkyni za listopad a prosinec 2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13. 9. 2009, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 320/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustanovení §324 zák. práce bezdůvodné obohacení se řídí §451, 454, §455 odst. 1, §456 až 459 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká „nevyváženost v aplikaci ustanovení §14 odst. 1 zák. práce“, spočívající v tom, že, „zatímco za měsíce leden až únor 2009 na straně jedné je výplata navýšené mzdy dle názoru odvolacího soudu nemravná, resp. nezákonná, tak na straně druhé výplatu stejným způsobem navýšené mzdy při stejném titulu za měsíce listopad a prosinec 2008 je dle názoru odvolacího soudu v souladu se zákonem“.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobkyně se domáhá plnění z pracovní smlouvy a rozhodnutí zaměstnavatele o výši mzdy, a žalovaná se protinávrhem domáhá vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody, jež měly vzniknout vyplacením mzdy žalobkyni za listopad a prosinec 2008, že tedy jde o dva zcela rozdílné nároky, jejichž posouzení se odvíjí také od zcela jiných ustanovení právních předpisů, a že soudní praxe je ve výkladu otázky výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2464/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 185, ročník 2005).
Závěr, podle něhož, „byla-li na základě rozhodnutí jednatele žalované žalobkyni za listopad a prosinec 2008 vyplacena mzda ve výši tomuto rozhodnutí odpovídající, nejednalo se o žádnou z forem bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku“, však správný není.
Jak vyplývá z ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodným obohacením je také majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je dcerou tehdejšího jednatele žalované Ing. V. Š., který ve stejné době rozhodl o „bezprecedentním navýšení mzdy“ nejen žalobkyni, ale i dalším jeho rodině blízkým osobám (nevlastní dceři P. B. a jejímu příteli O. A.) rovněž zaměstnaným u žalované, zatímco mzdy dalších několika desítek zaměstnanců žalované žádných výraznějších změn nedoznaly, k tomu, že se tak stalo v období, kdy ekonomická situace žalované „nebyla nijak skvělá“, a navíc v době, kdy se schylovalo k tomu, že bude Ing. V. Š. na nejbližší valné hromadě z funkce jednatele žalované odvolán, a k tomu, že pracovní nasazení žalobkyně při zajišťování expedice bio uzenin lze jen těžko poměřovat s trojnásobným zvýšením měsíční mzdy, „je dostatek důvodů“ proto nepřiznat žalobkyni mzdu a náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce (tyto závěry odvolacího soudu nebyly dovoláním napadeny). Jinak řečeno odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že „bezprecedentní navýšení mzdy“ nejen žalobkyni, ale i dalším rodině tehdejšího jednatele žalované blízkým osobám, bylo výkonem práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy.
O tom, že majetkový prospěch je získán z „nepoctivého zdroje“ mimo jiné také tehdy, půjde-li o jednání nedosahující intenzity trestné činnosti nebo z různých důvodů trestně nepostižitelné, které je v rozporu s dobrými mravy, neboť takový výkon práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů je zákonem zakázán, nebylo v rozhodovací praxi soudů pochyb [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR k žalobám o vydání neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod číslem 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975]. Shora uvedený závěr odvolacího soudu, že, „byla-li na základě rozhodnutí jednatele žalované žalobkyni za listopad a prosinec 2008 vyplacena mzda ve výši tomuto rozhodnutí odpovídající, nejednalo se o žádnou z forem bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku“, je tak v rozporu s jeho dalším závěrem, že „bezprecedentní navýšení mzdy“ žalobkyni bylo výkonem práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Platí-li totiž, že navýšení mzdy žalobkyni bylo v rozporu s dobrými mravy, pak plnění takto získané je plněním z „nepoctivého zdroje“ ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 občanského zákoníku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 20. února 2013
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu