ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.589.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 589/2012
sp. zn. 21 Cdo 2099/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce JUDr. Z. A. , proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o náhradu škody, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 55 Co 51/2009-34, za účasti „Městského soudu v Praze se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2“, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 51/2009 (u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 344/2006), o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2010, č. j. Nco 154/2010-88, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-117, ve znění usnesení ze dne 9. prosince 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-130, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. Nco 154/2010-88, se zastavuje .
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-117, ve znění usnesení ze dne 9. prosince 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-130, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2011, č. j. 55 Co 51/2009-105, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 24. 6. 2008, č. j. 12 C 344/2006-22, zamítl návrh žalobce „na prodloužení lhůty ke splnění povinnosti uložené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 12 C 344/2006-17, ze dne 14. 4. 2008“ (výrok I.), zastavil řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 22. 4. 2009, č. j. 55 Co 51/2009-34, usnesení obvodního soudu „ve výroku o zastavení řízení (II.) a ve výroku o nákladech řízení (III.)“ potvrdil, odvolání žalobce „do výroku o zamítnutí návrhu na prodloužení lhůty (I.)“ jako nepřípustné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. Zdůvodnil ji zejména tím, že odvolací soud svým rozhodnutím zamezil žalobci možnost doplnit odvolání proti usnesení obvodního soudu až po ukončení léčebného pobytu v zahraničí a že tím porušil jeho právo na spravedlivý proces. Za žalovaného v žalobě pro zmatečnost označil „Městský soud v Praze, Spálená 2, Praha 2“.
Městský soud v Praze – poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2009, Ncd 323/2009-22, rozhodl, že věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 51/2009 se nepřikazuje Krajskému soudu v Praze, a co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2010, č. j. Nco 154/2010-88, k námitce podjatosti vznesené žalobcem rozhodl, že soudci Městského soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 51/2009 - usnesením ze dne 11. 2. 2011, č. j. 55 Co 51/2009-105, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel z toho, že „v této věci svědčila procesní legitimace v řízeních u obou stupňů žalobci a žalovanému, kterým byla Česká republika zastoupená Ministerstvem spravedlnosti ČR, a to ohledně nároku na zaplacení 6.798.985 Kč s přísl.“ a že „v této podobě mělo být také žalováno, jednáno a rozhodováno v žalobě pro zmatečnost“. Žalobce však podal žalobu pro zmatečnost nikoli proti České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, ale proti Městskému soudu v Praze, který v původním nalézacím a přezkumném řízení u soudů obou stupňů pasivní procesní legitimací nedisponoval; tomuto soudu nesvědčila ani hmotněprávní legitimace. Vzhledem k nedostatku pasivní procesní i věcné legitimace na straně žalovaného žalobu pro zmatečnost zamítl. Za účastníky řízení označil - jak vyplývá ze záhlaví usnesení – JUDr. Z. A. jako žalobce a „Městský soud v Praze“ jako žalovaného; s takto označeným žalovaným také v řízení o zmatečnostní žalobě jednal.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-117, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-130, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně považoval za účastníky řízení JUDr. Z. A. jako žalobce a „Městský soud v Praze“ jako žalovaného, vycházel z toho, že Městský soud v Praze je organizační složkou státu, která nemá právní subjektivitu, protože není právnickou osobou (§3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb.); právnickou osobou je stát. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby je nepochybné, že žalobce jednoznačně a srozumitelně označil za žalovaného Městský soud v Praze, tedy organizační složku státu, dospěl k závěru, že takto označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.) a že jsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. Nco 154/2010- 88, a proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-117, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-130, podal žalobce dovolání.
V dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. Nco 154/2010- 88, žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení vrchního soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání, „resp. rozhodl tak, že námitce podjatosti Městského soudu v Praze se vyhovuje“.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-117, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-130, žalobce namítá, že usnesení soudů obou stupňů porušují jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když zákonnou úpravu lze aplikovat pouze tam, kde není v rozporu s přirozenoprávními principy ústavního a mezinárodního práva; namítá nikoliv nezákonný, ale především protiústavní postup soudů a dovolává se v dovolacím řízení „ústavně konformního spravedlivého procesu nezatíženého diskriminací porušováním ústavní povinnosti stanovené čl. 36 odst. 4 Listiny Českou republikou“. Připomíná „povinnost soudu ve smyslu ust. §5 o. s. ř. poučit žalobce jako účastníka řízení, jak při neexistenci článkem 36 odst. 4 Listiny stanovené podrobné zákonné úpravy se domoci čl. 4 Ústavy zaručené ochrany svých práv zaručených závazky ČR z mezinárodních smluv zaručujících dodržování zákazu nelidského zacházení“ a žádá dovolací soud, aby žalobce poučil, „jakým procesním postupem se ústavně nepřípustné diskriminaci soudní ochrany za porušování ústavní povinnosti Českou republikou má žalobce jinak bránit“. Namítá dále, že „dikce ust. §235a odst. 1 o. s. ř. upravující příslušnost soudu k projednání žaloby pro zmatečnost není jednoznačná“, že „ve vztahu k požadavku ústavně konformního spravedlivého procesu působí dikce ust. §235a odst. 1 o. s. ř. interpretační potíže i v případech, kdy se nejedná o otázku rozporu s přirozenoprávními principy ústavního a mezinárodního práva“, že „již samotné projednání žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí soudu soudem, který napadené rozhodnutí vydal, zpochybňuje ústavně zaručenou nestrannost soudu k projednání žaloby“, a to navíc „soudem podřízeným soudu, který žalobou napadené rozhodnutí vydal“, že „ze samotné logiky soudního řízení sporného vyplývá, že rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost by měl ten, kdo ho vydal, před nezávislým a nestranným soudem obhajovat a nikoliv o žalobě proti němu za nestranný soud rozhodovat“, a dovozuje, že „označit Ministerstvo spravedlnosti ČR za těchto okolností za žalovanou stranu je svojí podstatou rezignací žalobce na právo na zákonného nestranného soudce“. Podle názoru žalobce je otázkou zásadního právního významu, „zda v případech domáhání se soudní ochrany ze závazků České republiky z mezinárodních smluv na dodržování zákazu nelidského zacházení má v případě soudní ochrany práv prostřednictvím žaloby pro zmatečnost soud ústavně konformní povinnost aplikovat ust. §12 odst. 2 o. s. ř. a ust. §43 odst. 1 o. s. ř., popř. i jiná ustanovení, aby vyloučil jakoukoliv diskriminaci práva na rovnou soudní ochranu založenou ignorováním ústavní povinnosti podle čl. 36 odst. 4 Listiny Českou republikou“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby „v odůvodnění svého rozhodnutí zavázal soudy nižších stupňů závazným právním názorem k dalšímu ústavně konformnímu postupu, pokud dovolací soud sám nerozhodne o přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, a jím přikázaný soud závazným právním názorem nezaváže k dalšímu ústavně konformnímu postupu“. Dále navrhuje, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání žalobce podal žádost Soudnímu dvoru EU k rozhodnutí o výkladu „Smluv ve věci soudní ochrany institutu nezávislosti advokacie“, kterou k dovolání připojil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. Nco 154/2010-88, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Městského soudu v Praze nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 51/2009, Nejvyšší soud České republiky pro nedostatek funkční příslušnosti podle ustanovení §243c odst. 1, §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, které bylo uveřejněno pod č. 129 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 10. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-117, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2011, č. j. 11 Cmo 140/2011-130, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však řízení před soudy je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, č. j. 55 Co 51/2009-34, a řízení o žalobě pro zmatečnost zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení s odůvodněním, že žalobcem jednoznačně a srozumitelně označený žalovaný Městský soud v Praze je organizační složkou státu, že tedy takto označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), a proto jsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. Uvedený postup odvolacího soudu však není správný.
Řízení před soudy je totiž postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný (§90 o. s. ř.).
Účastníky řízení jsou také navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje (§94 odst. 2 o. s. ř.).
Žaloba pro zmatečnost (nebo žaloba na obnovu řízení) musí vedle obecných náležitostí uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo důvod zmatečnosti), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá (srov. §232 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, a důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo důvod zmatečnosti) mohou být měněny jen po dobu trvání lhůt k žalobě (§232 odst. 2 o. s. ř.).
Účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost (o žalobě na obnovu řízení) jsou - jak vyplývá z povahy této žaloby jakožto mimořádného opravného prostředku - ti, kdo byli účastníky původního řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, popřípadě jejich právní nástupci z důvodu universální nebo singulární sukcese (žalobu pro zmatečnost může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce, přičemž také ostatní účastníci řízení nemohou být osobami odlišnými od účastníků řízení, proti nimž žaloba pro zmatečnost směřuje, popřípadě jejich právních nástupců); uvedenému odpovídá, že zákon (srov. §232 odst. 1 o. s. ř.) ani nepožaduje, aby žaloba pro zmatečnost obsahovala označení účastníků řízení (srov. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, které bylo uveřejněno pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, nebo v obdobné věci v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, které bylo uveřejněno pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Definice účastníků je tedy u žaloby pro zmatečnost dána ustanovením §94 odst. 2 o. s. ř. V řízení o zmatečnostní žalobě si účastníci zachovávají stejné procesní postavení jako v původním řízení.
V původním řízení (v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, proti němuž žalobce podal žalobu pro zmatečnost) vystupoval jako žalovaný Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16. Bez ohledu na to, jak žalobce v žalobě pro zmatečnost označil účastníky řízení o této žalobě, z ustanovení §94 odst. 2 o. s. ř. je nepochybné, že v řízení o žalobě pro zmatečnost byl účastníkem kromě žalobce také žalovaný Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, a že s Městským soudem v Praze nemělo být jako s účastníkem tohoto řízení nakládáno (jednáno).
Soudy se však uvedeným vymezením účastenství v řízení o žalobě pro zmatečnost neřídily. Zatížily proto řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobcem podanou žalobu pro zmatečnost projednaly a rozhodly vůči někomu, kdo se nestal účastníkem řízení, a odepřely možnost jednat před soudem tomu, kdo byl účastníkem řízení. Dovolací soud k uvedené vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky zrušil také toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2013
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu