ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.739.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 739/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem v Šenově, Těšínská č. 1495, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Prokešovo náměstí č. 2020/6, IČO 26863154, Dolu Darkov v Karviné - Dolech čp. 2179, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 78/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. června 2011 č.j. 16 Co 188/2011-255, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná (její právní předchůdkyně OKD, a.s. člen koncernu KARBON INVEST, a.s.) na odškodnění nemoci z povolání nahradila ztrátu na výdělku, která mu vzniká od 1.9.2003; po částečném zpětvzetí žaloby (co do částky 115.403,- Kč s úroky z prodlení) a několikeré změně žaloby nakonec požadoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) za dobu od 1.9.2003 do 6.3.2004 a za dobu od 1.9.2007 do 30.4.2010 v celkové výši 297.409,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované (její právní předchůdkyně) pracoval od 4.4.1992 jako horník-razič a od 1.10.1994 byl z důvodu nemoci z povolání (oboustranného syndromu karpálního tunelu a artrózy metakarpálního kloubu palce pravé ruky z vibrací) převeden na jinou méně placenou práci důlního zámečníka. Žalovaná uznala svoji odpovědnost za nemoc z povolání a dobrovolně poskytovala žalobci náhradu za ztrátu na výdělku v odpovídající výši až do skončení pracovního poměru účastníků výpovědí z důvodu organizačních změn ke dni 31.8.2003. Od té doby byl žalobce veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, avšak žalovaná mu nadále poskytovala tzv. fixní rentu ve výši rozdílu mezi valorizovaným průměrným výdělkem před vznikem škody (který ke dni 1.9.2003 činil 22.875,- Kč) a „fixovaným posledně dosaženým výdělkem“ na práci důlního zámečníka před skončením pracovního poměru (který ke dni 1.9.2003 činil 15.207,- Kč), a od 1.9.2007 žalovaná výplatu náhrady za ztrátu na výdělku zcela zastavila. S tímto žalobce nesouhlasí a je toho názoru, že mu od 1.9.2003 náleží náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi (valorizovaným) průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem ve výši 11.000,- Kč, kterého by dosahoval – nebýt nemoci z povolání - jako traktorista u firmy MORAVAN a.s. Petřvald, okr. Nový Jičín, s připočtením částečného invalidního důchodu, který mu byl přiznán od 7.3.2004. Kromě toho má žalobce za to, že pouze z důvodu nemoci z povolání nemohl vykonávat práci provozního zámečníka u společnosti Vítkovice Heavy Machinery a.s. Po žalované proto požadoval, aby mu náhradě za ztrátu na výdělku (vyjma období od 7.3.2004 do 31.8.2007, kdy žalobci žádná ztráta na výdělku nevznikla) zaplatila odpovídající doplatek.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18.2.2011 č.j. 25 C 78/2003-233 řízení zastavil ohledně částky 115.403,- Kč s úroky z prodlení, připustil změnu žaloby, zamítl žalobu o 297.409,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a že „soud po právní moci rozsudku zaplatí ustanovenému zástupci žalobce hotové výdaje a odměnu za zastupování 96.362,- Kč z účtu Okresního soudu v Karviné“. Z výsledků znaleckého posudku MUDr. Marty Kotasové a revizního posudku znaleckého ústavu soud prvního stupně dovodil, že, „žalobce trpěl nemocí z povolání i k datu 31.8.2003, trpěl jí i nadále a trpí jí i v r. 2010“, avšak „v letech 2002-2004 u něj došlo k výraznému zhoršení hypertenze a vysokými hodnotami krevního tlaku“. I když pro práci horníka-raziče se jedná o „kontraindikaci povahy dočasné a terapeuticky ovlivnitelné, kdyby se byl žalobce soustavně léčil“, v daném případě, kdy však žalobce „přes lékařské doporučení léčbu odmítá“, „by ho toto obecné onemocnění vyřadilo samo o sobě z jakékoliv práce v dole, tedy i původní profese horníka-raziče, i kdyby předtím v r. 1994 neonemocněl nemocí z povolání“. Za tohoto stavu podle názoru soudu prvního stupně „u žalobce došlo v období r. 2002-2004 k podstatné změně poměrů ve smyslu §202 odst. 1 zák. práce“, která měla z následek zánik povinnosti žalované platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, neboť – jak vyplývá z obsahu revizního znaleckého posudku - žalobci nevznikla žádná ztráta na výdělku ani u jiného zaměstnavatele při výkonu jiné práce, z níž ho obecné onemocnění (hypertenze) nevylučuje.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.6.2011 č.j. 16 Co 188/2011-255 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích III., IV. a V. výroku“ (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby o 297.409,- Kč s úroky z prodlení a výrocích o nákladech řízení účastníků a státu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že „Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud vycházeje z obsahu znaleckých posudků zdůraznil, že „znalecký ústav sice konstatoval, že hlavní, důležitou a značnou příčinou trvalé nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce horníka a jeho částečné invalidity je nemoc z povolání“, „na druhou stranu ovšem znalecký ústav ve shodě se znalkyní MUDr. Kotasovou uvedl, že v roce 2002 došlo u žalobce ke zhoršení obecného onemocnění – hypertenze (byly zjištěny změny na očním pozadí a EKG změny)“. I když podle názoru znaleckého ústavu by uvedené obecné onemocnění „bylo důvodem jen dočasné pracovní neschopnosti k výkonu práce v dole, ovšem za předpokladu, že by se žalobce byl ochoten soustavně se léčit“. Protože jakoukoli léčbu hypertenze žalobce „přes lékařská doporučení odmítal a nadále odmítá“ (ve zdravotnické dokumentaci se opakovaně od roku 2002 nacházejí záznamy o tom, že žalobce byl poučen o nutnosti pravidelné medikace, které žalobce v jednom případě i podepsal), je zřejmé, že žalobce „nebyl ke dni 31.8.2003 a nadále není z tohoto důvodu schopen jakékoliv práce v podzemí dolu“, neboť „zjištěné hodnoty krevního tlaku by žalobce dle názoru znaleckého ústavu vyřadily samy o sobě z jakékoliv práce v dole, i kdyby neonemocněl nemocí z povolání“. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „nejpozději ke dni 31.8.2003 u žalobce došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §202 odst. 1 zák. práce, která měla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše výdělku před vznikem škody“, a že žalobce „současně neprokázal, že by byl způsobilý – kdyby netrpěl nemocí z povolání – konat jinou práci, z níž ho obecné onemocnění nevylučuje“. Protože za tohoto stavu v projednávané věci „není dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.9.2003 do 6.3.2004 a za dobu od 1.9.2007 do 30.4.2010“, odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že u žalobce tím, že onemocněl hypertenzí, došlo ke změně poměrů, která měla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, ačkoli podle revizního znaleckého posudku se v případě žalobce „jednalo o nekompenzovanou hypertenzi pouze dočasně“. Žalobce zdůraznil, že podle názoru znaleckého ústavu „při ochotě žalobce ke spolupráci s lékaři“ by tato „kontraindikace“ k práci v podzemí nebyla trvalé povahy, nýbrž „dobrá kompenzace krevního tlaku je při spolupráci žalobce možná a trvale dosažitelná“, a tudíž „vhodnou léčbou by se tlakové hodnoty upravily“. Za tohoto stavu, kdy „hypertenze není nemoc, která by znamenala trvalou zdravotní nezpůsobilost“, nýbrž se „jedná o nezpůsobilost dočasnou“, je podle názoru žalobce otázkou zásadního právního významu, „zda v takovém případě se jedná o takovou změnu poměrů, která zakládá možnost trvale zastavit náhradu škody“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, jaké důsledky pro další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu nemoci z povolání ve smyslu ustanovení §195 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (dále jen „zák. práce“) představuje skutečnost, že poškozený zaměstnanec později onemocní nemocí neprofesionálního charakteru, která sama o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k soustavné výdělečné činnosti. Výklad otázky, zda tato skutečnost představuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (zjištěnou nemocí z povolání) poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání ze dne 19.6.1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 28). Stejná východiska byla určující pro závěr, že změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat nejen v případě onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, ale i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody; byl-li by poškozený zaměstnanec za těchto změněných poměrů způsobilý - kdyby nebylo nemoci z povolání - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho obecné onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), ovšem nikoli do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by (prokazatelně) dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je totiž třeba mít na zřeteli, že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla následkem nemoci z povolání, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.2.1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35), a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla, i kdyby následků nemoci z povolání nebylo.
V posuzované věci soudy obou stupňů z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházely. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) důvodně akcentoval, že podle znaleckého posudku ze dne 18.8.2007 vypracovaného znalkyní z oboru zdravotnictví MUDr. Kotasovou ve spolupráci s konzultantkou z oboru kardiologie MUDr. Renatou Radeva a revizního znaleckého posudku ze dne 22.6.2010 vypracovaného kolektivem odborných lékařů Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně „došlo v roce 2002 u žalobce ke zhoršení obecného onemocnění – hypertenze (byly zjištěny změny na očním pozadí a EKG změny)“, které ho nadále „samo o sobě vyřadilo z jakékoliv práce v dole, i kdyby neonemocněl nemocí z povolání“. Toto obecné onemocnění sice - jak zdůrazňuje žalobce v dovolání - „bylo důvodem jen dočasné pracovní neschopnosti k výkonu práce v dole“, ovšem podle závěrů znalců pouze „za předpokladu, že by se žalobce byl ochoten soustavně se léčit“. Protože žalobce z vlastního rozhodnutí jakoukoli léčbu hypertenze „přes lékařská doporučení odmítal a nadále odmítá“, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že se žalobce „stal z důvodu (neléčené) hypertenze od roku 2002, resp. nejpozději ke dni 31.8.2003 dlouhodobě zdravotně nezpůsobilým k výkonu jakékoliv práce v dole“, tedy i práce horníka-raziče, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. Vzhledem k tomu, že žalobce podle názoru odvolacího soudu „současně neprokázal, že by byl způsobilý – kdyby netrpěl nemocí z povolání – konat jinou práci, z níž ho obecné onemocnění nevylučuje“ (podle závěrů znalců obecné onemocnění – hypertenze brání žalobci rovněž ve výkonu práce traktoristy, nemoc z povolání mu však nebrání ve výkonu práce provozního zámečníka), dospěl odvolací soud (a soud prvního stupně) ke správnému závěru, že „nejpozději ke dni 31.8.2003 u žalobce došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §202 odst. 1 zák. práce“ a že v důsledku této změny zanikla povinnost žalované hradit žalobci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity). Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2013
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu