ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1152.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1152/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. T. R., b) H. R., obou bytem v B., V. 1923/123, zastoupených Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská 38, proti žalované obci Vratislávka, se sídlem úřadu Vratislávka 15, Křižanov, identifikační číslo osoby identifikační číslo osoby 00599930, zastoupené JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem se sídlem v Brně, Rašínova 2, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 94/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 54 Co 875/2010-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Miloše Jedličky.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 11 C 94/2008-126, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že mají ve společném jmění manželů část pozemku parc. č. 746 v k. ú. a obci V. vyznačenou na vytyčovacím náčrtu č. 87-2/2007 vypracovaném Ing. Z. S., seznamem souřadnic a výkresem geometrického zaměření situace ZPMZ 87 z 12. 2. 2007, a to body ze seznamu souřadnic uvedenými ve výroku rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 54 Co 875/2010-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodnutí změnil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé zpochybňují zjištění, že nebyli objektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1176). Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068).
Úvaha o tom, že požadavek žalobce v roce 1972, aby mu tehdejší místní národní výbor prodal sporný pozemek, vylučoval jeho objektivní dobrou víru, že je vlastníkem pozemku (resp. že měl mít o vlastnictví pochybnost), není zjevně nepřiměřená. Na tom nic nemění ani okolnosti, za kterých žalující strana začala pozemek užívat; ty ve sporu o určení vlastnictví nabytého tvrzeným vydržením nemohou mít význam, a vyklizení pozemku není předmětem řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou učiněnou vyhláškou č. 64/2012 Sb., částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 1.113,- Kč, celkem tedy 6.413,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu