ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.161.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 161/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) MUDr. K. K., b) Ing. A. K., zastoupených Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nezvalova 423/8, proti žalované B. H., zastoupené Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 37/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012, č. j. 20 Co 324/2012-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012, č. j. 20 Co 324/2012-157, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2012, č. j. 4 C 37/2011-112, výrokem pod bodem I. zrušil věcné břemeno spočívající v právu čerpání vody ze studny blíže specifikované v rozsudku. Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu v části, v níž žalobci žádali zrušení věcného břemene spočívajícího v právu jízdy přes dvůr nacházející se na parc. č. 2472/ a na parc. č. 2472/4 v k. ú. J. s právem mít vlastní klíč od domovních vrat uzavírajících vjezd do dvora u domu na pozemku parc. č. 2472/3 v k. ú. J. zřízené pro každého vlastníka pozemku parc. č. 2474 v k. ú. J. včetně členů rodiny a osob u něho zaměstnaných nebo bydlících nebo ho navštěvujících. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů domu na parc. č. 2472/3 a pozemků parc. č. 2472/3 a parc. č. 2472/4 v k. ú. J., zatížených věcným břemenem popsaným ve výroku rozsudku výše, zřízeným smlouvou o rozdělení spoluvlastnictví z 5. 2. 1934. Soud vzal za prokázané, že věcné břemeno spočívající v právu čerpání vody ze studny nebylo vykonáváno po dobu delší než 10 let před podáním žaloby, a je tedy promlčené. Proto toto věcné břemeno výrokem pod bodem I. zrušil. Žalobu však zamítl v části požadující zrušení věcného břemene jízdy po pozemcích žalobců parc. č. 2472/3 a parc. č. 2472/4 s právem vlastnit klíče od vrat uzavírajících vjezd do dvora žalobců. Dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že ze strany žalované nebylo toto právo v průběhu 10 let před podáním žaloby ani jednou vykonáno. Naopak žalovaná prokázala, že ať již sama nebo prostřednictvím dalších oprávněných osob toto právo v průběhu 10 let před podáním žaloby několikrát vykonala, a proto nemohlo dojít k jeho promlčení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a žalované pouze do nákladového výroku rozsudkem ze dne 11. září 2012, č. j. 20 Co 324/2012-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že rozhodl o zrušení věcného břemeno spočívajícího v právu jízdy přes dvůr nacházející se na parc. č. parc. č. 2472/3 a na parc. č. 2472/4 v k. ú. J. s právem mít vlastní klíč od domovních vrat uzavírajících vjezd do dvora u domu na pozemku parc. č. 2472/3 v k. ú. J., zřízeného pro každého vlastníka pozemku parc. č. 2474 v k. ú. J. včetně členů rodiny a osob u něho zaměstnaných nebo bydlících nebo ho navštěvujících. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení odvoláním, tedy rozsahu vyjádřeném výrokem pod bodem II., a dospěl k závěru, že rozhodnutí v této části není správné. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo jízdy přes pozemky žalobců bylo ze strany žalované v průběhu 10 let před podáním žaloby několikrát vykonáno. Nepřisvědčil názoru žalované, že k výkonu práva jízdy došlo tažením nebo tlačením vozíku přes pozemek žalobců. Zde se jedná o chůzi. Na takový případ nelze vtahovat pravidla o provozu pozemní komunikace již z toho důvodu, že právo je vykonáváno mimo pozemní komunikace. Poukázal na to, že je nutné rozlišovat mezi právem chůze a jízdy. Jde o dvě samostatná práva, která nelze směšovat ani zaměňovat. Chůzí nelze vykonávat právo jízdy a právo jízdy v sobě nezahrnuje právo chůze. Takto tato práva byla pojímána i v minulosti, čemuž nasvědčuje zažitá právní praxe, které odpovídá i smlouva o zřízení služebnosti z 5. 2. 1934. V konkrétních případech nemusí být vlastník pozemku obtěžován více právem jízdy oproti právu chůze, které je vykonáváno častěji, a naopak. Rozlišování těchto práv má i ekonomický (hospodářský) smysl, a to i v tomto konkrétním případě. Žalovaná se může dostat na svůj pozemek domem, ale nemůže k němu přijet, proto bylo sjednáno věcné břemeno spočívající jen v právu jízdy. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevykonávala v posledních 10 letech před podáním žaloby právo jízdy po pozemku žalobců, došlo k promlčení tohoto práva [§109 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů („obč. zák“.)]. Promlčení prává z věcného břemene odvolací soud posoudil jako takovou změnu poměrů, která zakládá důvod pro zrušení věcného břemene soudem ve smyslu §151p odst. 3 obč. zák. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 346/2006).
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, jak je ve výroku uvedeno. Žalované nepřiznal právo na přiměřenou náhradu, neboť věcné břemeno zaniklo tím, že ho žalovaná dlouhodobě nevykonávala a tento stav nezpůsobili žalobci, ale sama žalovaná, která tak dala najevo, že věcné břemeno pro ni nemá žádnou cenu a v podstatě se tohoto práva vzdala. V současné době panující pozemek neužívá a v domě nebydlí. Proto soud nepovažoval za spravedlivé, aby žalobci museli za zrušené věcné břemeno platit náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná nesouhlasí s posouzením věci odvolacím soudem a s jeho právním zdůvodněním. Předně má za to, že na danou věc lze použít ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., konkrétně §2 písm. j), vzhledem k tomu, že jiné zákonné vymezení chůze nebo jízdy pomocí ručního vozíku neexistuje, a to i přes skutečnost, že jízdy pomocí ručního vozíku nebyly vykonávané na pozemních komunikacích, ale na pozemku žalobců. Podle tohoto ustanovení je chodcem i osoba, která tlačí nebo táhne vozík o celkové šířce nepřevyšující 600 mm. V řízení bylo prokázáno, že oprávněné osoby z věcného břemene (příbuzní žalované) v posledních několika letech opakovaně projeli přes pozemek žalobců s ručním vozíkem, ve kterém převáželi roští a větve z pozemku žalované do přívěsného vozíku připojeného za osobní automobil. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl dokazování ke zjištění, o jaký vozík šlo. Ve výpovědi svědka M. B. je uvedeno, že vozík byl asi 70 cm široký, tedy nesplňoval již parametry ručního vozíku, jehož použití lze ještě považovat za chůzi. V této souvislosti odkazuje žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, podle kterého se právem průjezdu rozumí právo průjezdu motorovými, případně jinými vozidly. Žalovaná má za to, že vykonala právo průjezdu a nikoliv právo průchodu. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, podle kterého právo jízdy v sobě nutně nezahrnuje právo chůze. Je opačného názoru. Vychází-li se z argumentu a maiori ad minus, pak lze dospět jen k tomu závěru, že je-li právně přípustné zatěžovat pozemek jízdou, tedy pohybem valivého typu s neustálým kontaktem se zemí, tím spíše je přípustné zatížení pozemku pohybem nekontinuálním spočívajícím v pouze občasném frekvencí daném kontaktu se zemí, jakým je chůze. Žalovaná je přesvědčená, že právní předchůdci při sjednávání předmětného věcného břemene spočívajícího v právu jízdy zamýšleli, že v jeho rámci se bude přes zatížený pozemek jezdit na kole, motocyklu, ručně tahat či tlačit různé vozíky a jiná vozidla, nebo projet s koněm taženým menším povozem. Většina těchto pohybů v sobě zahrnuje i chůzi. Žalovaná též poukazuje na vymezení služebností v obecném zákoníku občanském a výklad k §493. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Právní otázkou, která z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, je, zda právo jízdy, sjednané za platnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811, může zahrnovat i právo přepravovat náklad vozidlem taženým či tlačeným lidskou silou (zde ručním vozíkem).
Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat (§151n odst. 1, věta první obč. zák.). Právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno (§109 obč. zák.).
Pokud pozemková služebnost vznikla v době platnosti OZO z roku 1811 a současně nebylo prokázáno, že by tato služebnost, resp. na ni navazující právo odpovídající věcnému břemeni, zanikly, pak jako věcné břemeno stále existuje a svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1994).
Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na posouzení obsahu a rozsahu služebnosti jízdy, sjednané v roce 1934, nelze vztáhnout ustanovení zákona o č. 13/1997 Sb., pozemních komunikacích, a to již proto, tu nejde o užívání veřejné komunikace; ostatně služebnost (věcné břemeno) byla zřízena v době, kdy tu uvedený zákon nebyl, a strany nemohly počítat s tím, jak bude vymezovat své pojmy.
Předmětem dovolacího přezkumu je výklad obsahu „služebnosti jízdy“, sjednané v době platnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811 (OZO); jde konkrétně o to, zda tato služebnost mohla zahrnout právo používat k přepravě nákladů přes služebného pozemek ruční vozík (poháněný jen lidskou silou).
Odvolací soud uvedl, že ten, kdo po pozemku tlačí nějakou káru, vozík apod. po pozemku podle běžného uvažování nejede, ale jde; právo jízdy též podle jeho názoru nezahrnuje právo chůze. Proto učinil závěr, že přejíždění s ručním vozíkem není výkonem práva odpovídajícího věcnému břemeni jízdy. Dovolací soud však zaujal jiný názor.
V dané věci byla služebnost jízdy zřízena v době platnosti OZO; ten však „služebnost jízdy“ výslovně neupravoval. Účastníci smlouvy tak použili pojem, jaký zákon neznal; je tedy třeba tento pojem vyložit. To učinil i odvolací soud, když uvedl, že ten, kdo po pozemku tlačí nějakou káru, vozík apod. po pozemku podle běžného uvažování nejede, ale jde. Je však třeba zvážit, že byl užit ve 30. letech minulého století, kdy mohl být vykládán jinak. Tomu nasvědčuje i dobová judikatura a literatura. Tak v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. května 1923, sp. zn. Rv I 61/23, Vážný 2653, a ze dne 22. března 1930, sp. zn. Rv I 873/29, Vážný 9762, šlo o „služebnost jízdy trakařem “. Také komentář k OZO ( Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 864) uvádí, že služebnost vozové cesty (která nejspíš odpovídá „služebnosti jízdy“) zahrnuje i právo „ jezditi trakařem i vláčeti těžká břemena“. Ostatně pokud jde o dopravu nákladů ručním vozíkem, zejména větším, v běžné řeči se užívá i sloveso „jeti“ (např. přijel s vozíkem, jede s vozíkem).
Je třeba též přihlédnout k hospodářskému významu práva jízdy. Je-li jeho účelem umožnit přepravu nákladů po sousedním pozemku, pak do něj lze zahrnout i přepravu pomocí vozidel poháněných výlučně lidskou silou; to je i ruční vozík. S hlediska účelu služebnosti není rozhodné, zda náklad je přepravován prostředkem s vlastním pohonem, řízeným člověkem, nebo vozidlem poháněným jen lidskou silou. Odvolací soud sice správně konstatoval, že právo chůze může podle okolností obtěžovat povinného více, než právo jízdy, to však neznamená, že by právo chůze bylo totožné s právem jezdit přes pozemek s vozíkem. Účelem práva „jízdy“ vozíkem je totiž v zásadě (nebylo-li sjednáno jinak) přeprava nákladů; takové právo nezahrnuje oprávnění přes cizí pozemek jen přecházet např. ke zkrácení cesty, anebo s „nákladem“, který není běžně třeba přepravovat vozíkem (běžný nákup potravin v tašce). Nelze dát vyčerpávající návod na řešení jakékoliv situace spojené s výkonem tzv. „cestní“ služebnosti, rozhodnou vždy okolnosti konkrétního případu.
Lze tedy dospět k závěru, že právo přepravovat náklad vozidlem taženým či tlačeným jen lidskou silou (zde ručním vozíkem) může tvořit obsah služebnosti jízdy. Pokud odvolací soud měl bez dalšího za to, že právo jízdy nelze vykonávat (jakýmkoliv) ručním vozíkem, a závěr o promlčení věcného břemene o tento závěr opřel, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu