ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2035.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2035/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. D. , a b) J. D., obou bytem v R. u J., zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci III – Jeřáb, 1. máje 535/50, proti žalovanému České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 202/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 30. srpna 2011, č. j. 35 Co 221/2011-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. 17 C 202/2009-96, určil, že manželé J. D. a J. D. jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemku parc. č. 333 – zahrady o výměře 908 m2 v k. ú. H. pod S., obec N. M. p. S., zapsaných na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště F. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č. j. 35 Co 221/2011-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Polemizují s jeho názorem, že nebyly splněny podmínky oprávněné držby pozemku, konkrétně objektivní dobrá víra držitelů.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je však zjevně bezdůvodné.
V dané věci šlo o spor o vydržení pozemku, jehož držby se žalobci chopili spolu se sousedním pozemkem, který koupili. Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, konstatoval: „Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem). V této věci však žalobci koupili pozemky o výměře 438 m2, k tomu se chopili držby dalšího pozemku o výměře 908 m2, jehož vydržení se nyní dovolávají. K tomu Nejvyšší soud konstatoval: „Pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000). Ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004), ovšem o tak výjimečné okolnosti, jaké byly zjištěny v uvedené věci, v nyní projednávaném sporu rozhodně nešlo.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci je zjevně bezdůvodné, dovolací soud je podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolatelů, přičemž žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu