ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2566.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2566/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobkyně M. R. , zastoupené JUDr. Radkem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 49, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, Karlovo nám. 18, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 321/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č. j. 30 Co 469/2010-86, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2010, č. j. 30 Co 469/2010-86, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 30 C 321/2009-62, určil, že vlastníkem pozemku p. č. 146 v katastrálním území (dále již „k. ú.“) Ch., je žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že žalobkyně s uvedeným pozemkem nakládala jako s vlastním přibližně od konce roku 1981 po výstavbě oplocení (provedeném Stavebním bytovým družstvem Kolektiv) mezi pozemkem p. č. 148/2 (v témže k. ú.) ve vlastnictví žalobkyně od září 1980 a pozemkem patřícím k bytovému domu tehdy ve vlastnictví státu. Pozemek p. č. 146 tvořil společně s pozemkem p. č. 148/2 jeden celek; později byl (na základě zpracovaného geometrického plánu) oddělen od pozemku p. č. 148/2 a označen jako zahrada o výměře 32 m2. Žalobkyně byla v dobré víře o tom, že jí pozemek p. č. 146 v k. ú. Ch. patří, a to od doby, kdy se stala vlastnicí pozemku p. č. 148/2, do doby sdělení žalovaného (o tom, že užívá část pozemku v jeho vlastnictví) v dubnu 2006. Pozemek ve vlastnictví žalobkyně p. č. 148/2 byl ohraničen oplocením, jehož výstavbu provedla třetí osoba a - jak bylo sděleno žalobkyni – podle platných geometrických plánů. Pozemek p. č. 146 má výměru 32 m2 a pozemek p. č. 148/2 má výměru 133 m2, takže při uvedené výměře pozemků nelze při zhodnocení objektivních skutečností zpochybnit dobrou víru žalobkyně k vlastnictví pozemku p. č. 146. Tuto dobrou víru nezpochybnil ani dopis žalobkyně žalovanému ze dne 16. listopadu 2006, neboť tento dopis byl reakcí na sdělení žalovaného z dubna 2006 o tom, že žalobkyně není vlastnicí části pozemku p. č. 146, a nevyvrací skutečnost, že žalobkyně byla od září 1980 do dubna 2006 v dobré víře, že je vlastnicí pozemku p. č. 146.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p. č. 146 v k. ú. Ch., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění (písemného vyhotovení rozsudku) uvedl, že v rámci odvolacího přezkumu zopakoval dokazování a provedl další dokazování, a poté shledal odvolání žalovaného důvodným. Odvolací soud zásadně významné skutkové zjištění učinil mj. z protokolu o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 (z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. prosince 2010 v této věci vyplývá, že se mělo jednat o věc probíhající pod sp. zn. 42 C 320/2009) ze dne 20. července 2010, in concreto, že „vlastníci rodinných domů před výstavbou oplocení bytovým družstvem začátkem 80 let věděli o tom, že si zaplotili větší část pozemků, než která jim vlastnicky patřila.“ Odvolací dále z dopisu ze dne 9. září 1981 učinil další skutkové zjištění, že „žalobkyně se nejpozději z tohoto dopisu dozvěděla o tom, že původní oplocení její zahrady neodpovídá hranici jejího pozemku č. 148/2, ale že zasahuje na sousední pozemek jiného vlastníka, tj. na pozemek 146.“ V návaznosti na to pak uvedl, že „I kdyby měla žalobkyně do té doby za to, že dosavadní provizorní oplocení je umístěno na hranici jejího pozemku č. 148/2 se sousedním pozemkem (jiného vlastníka) č. 146, byla tímto dopisem zásadně zpochybněna dobrá víra žalobkyně, že dosavadní provizorní oplocení odpovídá skutečné hranici pozemků. Jestliže za této situace žalobkyně bez dalšího vycházela z toho, že nové oplocení vybudované na jiném místě třetím subjektem (Stavebním bytovým družstevm Kolektiv), je vybudováno právě na hranici jejího pozemku č. 148/2, a pozemku jiného vlastníka č. 146, neprojevila ani běžnou (normální) míru opatrnosti, kterou bylo na ní lze požadovat.“ Odvolací soud dále uvedl, že „V žalobě je také rozporně, resp. nedostatečně tvrzeno, že od roku 1980 užívala žalobkyně pozemky ve stejném rozsahu, jak je užívá nyní »s výjimkou pozemku nyní označeného p. č. 146 o výměře 32 m2«, který byl užíván jako součást pozemku parc. č. 148/2. Z tohoto tvrzení je zřejmé, že užívání pozemku č. 146 žalobkyní se lišilo v roce 1980 a v současné době, avšak v čem tento rozdíl spočíval, není zřetelně uvedeno. Měl-li rozdíl spočívat v tom (jak lze snad vyložit žalobní tvrzení), že pozemek č. 146 o výměře 34 m2 v roce 1980 neexistoval jako samostatný pozemek, ale byl nedílnou součástí pozemku č. 148/2, pak uvedené tvrzení v řízení prokázáno nebylo, když naopak bylo zjištěno, že pozemek č. 146 o výměře 32 m2 sice neexistoval v roce 1980 jako samostatný pozemek, ale byl nedílnou součástí původního pozemku č. 146 o výměře 65 m2, jehož vlastníkem žalobkyně nikdy nebyla. Ohledně shora uvedených nedostatečných či rozporných tvrzení byl odvolací soud připraven žalobkyni vyzvat k doplnění či upřesnění při jednání dne 7. 12. 2010. Žalobkyně ani její právní zástupce se však bez omluvy k odvolacímu jednání nedostavili, proto jim nemohlo být poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska jeho obsahu) řádné dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, pokud rozhodl bez účasti dovolatelky i jejího advokáta, kteří neměli doručeno (předvolání) k jednání na den 7. prosince 2010. Zdůrazňuje, že předmětný pozemek užívala fakticky a v dobré víře po (z hlediska vydržení) zákonem stanovenou dobu a že jakékoliv další rozhodnutí či výklad je v rozporu se zákonným ustanovením o vydržení. V tomto případě „jde o řízení občana proti státu a stát jako takový, který má chránit práva občanů (,) se nemůže obracet vůči nim.“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) „rozsudek soudu I. stupně zrušil v celém rozsahu“ (zjevně – s ohledem na obsah dovolání – míněn rozsudek odvolacího soudu).
Žalovaný ve svém písemném vyjádření, které učinil rovněž prostřednictvím svého advokáta, odmítl (ve stručnosti shrnuto) dovolací argumentaci dovolatelky. Předně zdůraznil, že v podaném dovolání není uvedeno, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodů dovolání. K meritu věci žalovaný uvedl, že odvolací soud se vypořádal se všemi skutečnostmi a správně dospěl k závěru, že dovolatelka nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí patří pozemek p. č. 146 v cit. k. ú. Žalovanému pak není zřejmé, z jakého důvodu dovolatelka usuzuje, že odvolací soud porušil zásadu ústnosti řízení tím, že rozhodl bez její účasti a účasti jejího advokáta. Dovolatelce i jejímu advokátu bylo předvolání k odvolacímu jednání „platně doručeno“. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby dovolání dovolatelky bylo odmítnuto a žalovanému přiznány náklady řízení.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že napadený rozsudek je třeba (z níže rozvedeného důvodu) zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Neshledal tedy, že by dovolání dovolatelky nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti, když z jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že směřuje proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu a je v něm uveden a tvrzenými okolnostmi rozveden dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010 (uvedený rozsudek je k dispozici veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), zaujal právní názor, že odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Dále Nejvyšší soud v citovaném rozsudku zdůraznil, že jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který - v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
Jak vyplývá z obsahu spisu a odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku napadeného rozsudku, takovým způsobem odvolací soud v posuzované věci nepostupoval. Ačkoliv soud prvního stupně závěr o skutkovém stavu postavil mj. i na skutkových zjištěních, které učinil z výslechů svědků Ing. V. V., S. S. a J. T., odvolací soud tyto důkazy v odvolacím řízení nezopakoval, ani v odůvodnění rozsudku nevyložil, z jakého důvodu takto postupoval, ačkoliv se jednalo o verifikaci přijatého závěru soudu prvního stupně, že dovolatelka byla v dobré víře, že je vlastnicí předmětného pozemku. Takto soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění odvolací soud vytěsnil skutkovým zjištěním, které mj. čerpal z protokolu o jednání před týmž soudem v jiné (shora již uvedené) právní věci, a to z výpovědi žalobce S. Z. Kromě toho sama pochybnost odvolacího soudu o vpředu rovněž již vyložené (částečné) rozpornosti žalobních tvrzení měla vést odvolací soud k postupu, jímž by dovolatelce takovou skutečnost procesně korektním způsobem signalizoval, jistěže s poučením o procesním důsledku, který nastane, pokud vytýkaná část (podle odvolacího soudu) nesrozumitelné žalobní narace nebyla učiněným podáním dovolatelky dána do souladu s požadavky řádné žaloby (§42 odst. 4, §79 odst. 1 o. s. ř.). Je třeba mít na paměti, že řádně podaná žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy (neboť ta předurčuje výčet žalobních tvrzení), kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému) žalobnímu návrhu (petitu). Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není úplný, nebo je neurčitý či nesrozumitelný (i přes použití výkladových mechanismů), je zapotřebí, aby soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní nedostatek žaloby právně relevantním způsobem signalizoval žalobci.
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací řízení je zatíženo (shora popsanou) jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu