ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2778.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2778/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobců: a) J. Š. , bytem v P., b) J. S. , bytem v P., c) J. Š. , bytem v P., všichni zastoupeni JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti žalované MIRABEX, s. r. o. , identifikační číslo osoby 25751972, se sídlem v Praze 10, U Továren 31, zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, o určení náhrady za věcné břemeno, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 174/2010, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2012, č. j. 58 Co 7/2012-48, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. srpna 2011, č. j. 38 C 174/2010-35, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku.
Soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení náhrady za věcné břemeno chůze a jízdy na pozemcích a dále na pozemku, všech v k. ú. H. P., zřízeného původně rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. července 2005, č. j. PÚ 89/91/3, za náhradu ve výši 59.090,- Kč ročně. Řízení zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro překážku věci pravomocně rozhodnuté odkazem na §159a odst. 5 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) s odůvodněním, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. března 2009, č. j. 6 C 265/2005-70, bylo mimo jiné výrokem pod bodem II. rozhodnuto o zřízení věcného břemene bez nároku na náhradu. Tento výrok nabyl právní moci dne 3. 7. 2009.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 25. ledna 2012, č. j. 58 Co 7/2012-48, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 265/2005 Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. března 2009, č. j. 6 C 265/2005-70, na návrh nynější žalované přezkoumal rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. července 2005, č. j. PÚ 89/91/3, kterým bylo rozhodnuto, že nynější žalobci jsou jako osoby oprávněné vlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků v k. ú. H. P. Soud odmítl žalobu s návrhem na nahrazení uvedeného rozhodnutí zněním, že žalovaní (nynější žalobci) nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných pozemků a ve výroku II. rozhodnutí nahradil tak, že se zřizuje věcné břemeno chůze a jízdy na pozemcích v k. ú. H. P. v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu ve prospěch budov bez č. p./č. e. ve vlastnictví žalované postavených na pozemcích v rozhodnutí označených, a zřizuje se věcné břemeno stavby na pozemcích v rozhodnutí uvedených ve prospěch budov bez č. p./č. e. ve vlastnictví nynější žalované, a to bez nároku na náhradu. Rozsudek v těchto výrocích nabyl právní moci 3. 7. 2009.
Odvolací soud dovodil, že jestliže ve výše uvedeném řízení bylo rozhodnuto o zřízení věcného břemene bez nároku na náhradu, domáhají se žalobci určení náhrady za totožné věcné břemeno mezi týmiž účastníky, o které již bylo pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti se odvolací soud zabýval tím, zda uvedené rozhodnutí je rozhodnutím „pro tentokrát“, zda se odepření náhrady nevztahovalo pouze k okamžiku rozhodnutí pozemkového úřadu. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Odvolací soud uzavřel, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. března 2009, č. j. 6 C 265/2005-70, nelze považovat za rozhodnutí vztahující se pouze k danému okamžiku. Projednání žaloby tedy brání překážka věci rozsouzené podle §159a odst. 5 o. s. ř. a soud prvního stupně postupoval správně, když řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) [správně §239 odst. 2 písm. a)] o. s. ř.
Žalobci se s právními závěry odvolacího soudu neztotožňují. Domáhali se náhrady za věcné břemeno zřízené žalovanému rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. července 2005, č. j. PÚ 89/91/3, původně za úplatu, a následně na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. března 2009, č. j. 6 C 265/2005-70, bez nároku na náhradu. Toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu se stávající judikaturou, podle které nelze při vydání nemovitostí oprávněným zřídit věcné břemeno za náhradu, neboť k datu vydání žalobci ještě nebyli vlastníky předmětných nemovitostí. Podle názoru žalobců se výrok rozsudku vztahoval pouze k datu vydání nemovitostí a nesměřoval do budoucna. Nelze z něj dovozovat, že žalobcům náhrada za věcné břemeno po nabytí vlastnictví k pozemkům nenáleží. Uvedené rozhodnutí tedy netvoří překážku věci rozhodnuté. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzené rozhodnutím soudu prvního stupně o zastavení řízení, není správné a je zcela formální. Žalobci poukazují na článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ze kterého nepochybně vyplývá, že mají právo na náhradu za zřízené věcné břemeno. Dále poukazují na znění §151n odst. 2 občanského zákoníku („obč. zák.“), podle kterého „věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele“, nikoliv před vlastnictvím. Tedy žaloba byla podána oprávněně. Vytýkají odvolacímu soudu i to, že pominul povinnost žalované nést přiměřené náklady na zachování a opravy věci stanovenou v §151n odst. 3 obč. zák. Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1131/2010 a sp. zn. 28 Cdo 1070/2010 a na plenární rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/97. Tato rozhodnutí však odvolací soud mylně vykládal a jejich obsah nesprávně přizpůsobil svému výkladu. Žalobci v dovolání dospívají k odlišnému výkladu uvedených rozhodnutí. V této konkrétní věci nepřejímali věcné břemeno od předchozího vlastníka, ale rozhodnutím pozemkového úřadu v restituční věci bylo spolu s vydáním pozemků zřízeno věcné břemeno pro předchozího vlastníka. Nedomáhají se náhrady za věcné břemeno, které by již na restituovaných nemovitostech dříve vázlo, ale naopak toto věcné břemeno bylo v okamžiku restituce zřizováno. Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/97 pak platí to, že nelze stanovit náhradu za věcné břemeno v rozhodnutí o vydání věci, ale nevylučuje se možnost následného určení náhrady za věcné břemeno. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (§159a odst. 5 o. s. ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) nastává tehdy, má-li být v dalším řízení projednávána stejná věc, o níž již v jiném řízení bylo pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 408/2009).
V dané věci bylo věcné břemeno zřízeno pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. března 2009, č. j. 6 C 265/2005-70, a to výslovně bez nároku na náhradu; v odůvodnění soud uvedl, proč takový nárok nepřiznal. Nárok na náhradu za zřízení věcného břemene tak byl nepochybně předmětem řízení před soudem a bylo o něm pravomocně rozhodnuto. Novému projednání a rozhodnutí této věci tak brání překážka věci rozsouzené, a to bez ohledu na to, zda rozhodnutí o nepřiznání náhrady bylo či nebylo věcně správné. Odvolací soud, ve snaze zvážit, zda nebylo možné poskytnout náhradu dodatečně, se zabýval – podle názoru dovolacího soudu nadbytečně – i věcným řešením sporu; dovolatelé nyní pro posouzení otázky,zda jde o rozhodnutou, věc též nadbytečně polemizují s touto věcnou argumentací.
Podle názoru žalobců se výrok rozsudku vztahoval pouze k datu vydání nemovitostí v restituci a nesměřoval do budoucna. Nelze z něj dovozovat, že žalobcům náhrada za věcné břemeno po nabytí vlastnictví k pozemkům nenáleží. Tento názor je ovšem zcela v rozporu s konstantní judikaturou. O náhradě za zřízení věcného břemene (např. práva cesty) je třeba rozhodnout již v tom rozhodnutí, kterým se právo zřizuje. Jestliže soud pravomocně rozhodl o tom, že se věcné břemeno zřizuje bezúplatně, je o věci rozhodnuto a nelze ji znovu projednávat, ani kdyby toto rozhodnutí nebylo správné; jinak by tomu mohlo být jen při změně právní úpravy, která by výslovně takový postup (prolomení účinků právní moci) umožnila. Žádná taková změna však přijata nebyla.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ani jiný dovolací důvod v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalované takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu