ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.295.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 295/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. V. S. , bytem v P., zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalované obci Krásná Hora nad Vltavou, se sídlem v Krásné Hoře nad Vltavou 90, IČO: 242535, zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 235/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2010, č. j. 28 Co 218/2010-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované JUDr. Zorky Černohorské, advokátky se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 7 C 235/2008-124, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí části pozemku o celkové výměře 63 m2, který byl zakreslen a zaměřen v zaměření skutečného stavu vjezdu z 2. 12. 2009, vypracovaném Ing. L. K., a který byl na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. ze dne 5. prosince 2006, č. j. OR-694/2000-211/5, ve znění rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 2. dubna 2007, č. j. ZKI-O-10/50/2007/Nov, odňat od stavební parcely č. 21, nacházející se v k. ú. V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví č. 185. Dále rozhodl o nákladech řízení.
V předcházejícím řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. dubna 2009, č. j. 7 C 235/2008-62, zamítl žalobu žalobkyně z důvodu, že žalobkyně nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí předmětný pozemek náleží, neboť při prodeji nemovitosti nebyl oplocen s nemovitostmi žalobkyně. Krajský soud v Praze jako soud odvolací následně tento rozsudek usnesením ze dne 17. srpna 2009, č. j. 7 C 235/2008-87, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby žalobkyni vyzval k opravě žaloby (neurčitost žalobního petitu), spočívající v neurčitém označení části pozemku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. června 2010, č. j. 28 Co 218/2010-154, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku dobré víry držitelky předmětného pozemku se zřetelem ke všem okolnostem a následného vydržení vlastnického práva v rozporu s „dosavadní ustálenou judikaturou“ Nejvyššího soudu. Uvedla, že neměla po dobu 15 let nejmenší pochybnosti o tom, že jí sporný pozemek nepatří v důsledku toho, že je hranice pozemku špatně zakreslena v katastrální mapě. Proto po celou dobu, tedy od 3. 6. 1991 do 1. 9. 2006, kdy jí bylo doručeno oznámení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj o opravě chyby v katastrálním operátu, užívala pozemek včetně sporného pozemku nepřetržitě v dobré víře jako vlastník, a k 3. 6. 2001 nabyla vlastnické právo k němu vydržením. Úvaha odvolacího soudu ohledně dobré víry žalobkyně byla zjevně nepřiměřená. Není pravdou, že při nabývání nemovitosti nesplnila žalobkyně požadavek náležité opatrnosti. Při uzavírání kupní smlouvy v roce 1991 měla k dispozici snímek katastrální mapy před opravou chyby, a s ohledem na zanedbatelnou výměru sporného pozemku vůči celkové výměře pozemku převáděného, jeho tvaru a umístění, neměla pochybnosti o tom, že jí sporný pozemek patří. Osobní přesvědčení svědků vypovídajících před soudy o tom, že považovali sporný pozemek za obecní majetek, nemohlo zapříčinit důvodné pochybnosti žalobkyně o oprávněnosti její držby, zvláště za situace, kdy za obecní pozemek považovali i pozemek parc. ve vlastnictví jiné fyzické osoby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Svými námitkami dovolatelka zpochybňuje právní závěr soudu odvolacího i soudu prvního stupně, že nebyla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí sporná část pozemku patří.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610).
Soud odvolací závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že sporná část pozemku nebyla součástí souboru nemovitostí, které žalobkyně koupila, že není v terénu přesně identifikovatelná a nebyla oplocena, respektive „připlocena“ k ostatním žalobkyní koupeným nemovitostem, že šlo „na první pohled“ o cestu, která vedla nejen k nemovitostem žalobkyně, ale i k nemovitostem dalších sousedů, a že tvar, umístění a způsob užívání pozemku nesvědčí o oprávněné držbě žalobkyně. Zjevně nepřiměřená není ani úvaha odvolacího soudu o tom, že lze sice souhlasit s tím, že poměr mezi rozlohou sporného pozemku (63 m2) a rozlohou koupeného pozemku (1063 m2) by obecně nemusel vzbudit pochybnost, že držitel užívá část pozemku cizího, v projednávané věci však s ohledem na charakter pozemku a jeho využití nemá pro posouzení oprávněnosti držby poměr výměry předmětného pozemku a pozemku koupeného význam.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení spojené s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka žalované osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.060,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu