ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3456.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3456/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) MUDr. O. V., a b) R. V., obou bytem v P. 4, U. 3365/57, zastoupených JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovaným: 1) V. B., a 2) S. B., oběma bytem v P. 5, U. B. 14, zastoupeným JUDr. Simonou Macáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Přechodní 1600/11, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 136/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 26 Co 28/2011-134, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. června 2010, č. j. 5 C 136/2009-102, určil, že žalobci jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů pozemku parc. č. 361/5 v k. ú. V., podle geometrického plánu č. 203-804/2007 vypracovaného geodetickou kanceláří Tesařík a Frank, geodetické práce, s. r. o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 361/2 v k. ú. V. Žalovaní jsou bezpodílovými spoluvlastníky sousedního pozemku parc. č. 1958 v k. ú. V. Hranice pozemků účastníků, evidované v katastru nemovitostí, se překrývají. Účastníci se při jednání katastrálního úřadu v M. dne 29. 3. 2006 dohodli (viz č. l. 8), že společná hranice mezi jejich pozemky povede středem překrytu odpovídajícímu hranici označené spojnicí od bodu 13 do bodu 16 v geometrickém plánu ze dne 3. 1. 2008 vypracovaném geodetickou kancelář Tesařík a Frank, geodetické práce, s. r. o. Zbývající jižní část mezi body 16 až 10, kde dochází k překrytu pozemku žalobců parc. č. 361/2 s pozemkem parc. č. 2015 (cesta), jenž není ve vlastnictví žalovaných, nebyla důvodem sporu mezi účastníky. Nově vytýčený pozemek parc. č. 361/5 tak odpovídá dohodě účastníků; proto soud jejich žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 26 Co 28/2011-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud z obsahu žaloby a z podání účastníků dovodil, že žalobci chtějí řešit problém spočívající v tom, že se dostupnými prostředky nepodařilo zjistit, kde se nachází vlastnická hranice mezi pozemky účastníků. Žalobou se pak snaží o to, aby soudním rozhodnutím byla hranice vytýčena. Soudní rozhodnutí vydané na podkladě takové žaloby by nemělo povahu deklaratorní, ale konstitutivní; takové rozhodnutí ohledně průběhu hranice však zákon nepřipouští. Na tomto závěru nic nemění, že žalobci žalobu formulovali jako žalobu na určení vlastnictví ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť rozhodující je obsah žaloby. Pozemek parc. č. 361/5 v žalobním petitu nedefinují ani tvrzenou vlastnickou hranicí, ani hranicí skutečné držby. Požadované určení hranice by tak nemělo oporu v žádném zákonném ustanovení občanského práva. Soud prvního stupně své rozhodnutí také o žádné zákonné ustanovení neopřel. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy žaloba byla formulována jako žaloba na určení vlastnického práva, přičemž v žalobě uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu, nezbylo, než žalobu zamítnout. Řešením vzniklé situace měla být dohoda účastníků o průběhu sporné hranice ve smyslu §19a odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb. ve spojení s §85 odst. 6 a 7 a bod 20 přílohy vyhlášky č. 26/2007 Sb.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobci namítají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, které je v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně a se skutkovým zjištěním. Vytýkají odvolacímu soudu, že určité důkazy zcela pominul. Poukazují na historii vztahu účastníků předcházející danému sporu, na to, že jeho počátek byl v roce 2003, kdy podali žádost na stavební úřad o stavební povolení na oplocení svého pozemku, a vzhledem k námitkám žalovaných bylo stavební řízení přerušeno a byli odkázáni na občanskoprávní řízení. Bezvýsledně se snažili řešit spor o průběh hranice v řízení před katastrálním úřadem. Po doporučení katastrálního úřadu v Mělníku do protokolu sepsaného dne 29. 3. 2006 před uvedeným úřadem uzavřeli účastníci dohodu o průběhu hranice, kterou stvrdili svými podpisy. Dohodou byla stanovena hranice středem překrytu a její vedení bylo vyznačeno v přiloženém grafickém podkladu od bodu č. 1 do bodu č. 2. Součástí dohody bylo i to, že nechají provést dle této dohody vytyčení hranice a vypracovat geometrický plán, kterým budou určeny nové výměry parcel s tím, že toto zajistí žalobce 1). Žalovaní následně dohodu zpochybnili a namítali, že nová hranice by přerušila napojení cesty parc. č. 1811 na cestu parc. č. 2015, která vede kolem pozemku žalovaných, a tím by přišli o jedinou přístupovou cestu. Toto jejich tvrzení není podle dovolatelů pravdivé.
Žalobci nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětem sporu je hranice mezi pozemky, neboť ohledně ní došlo k nesporné dohodě mezi účastníky o jejím průběhu podle geometrického plánu od bodu 13 do bodu 16. Podstatou sporu je určení vlastnictví k parc. č. 361/5. Žalobci nepožadují více než polovinu sporného území tak, jak bylo zakresleno v pozemkových mapách k. ú. D. V.. Žalovaní zpochybnili pouze průběh hranice mezi body 16 a 10. Žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že žaloba na určení nové hranice mezi sousedními pozemky v případě, že se původní hranice stala neurčitou a dostupnými prostředky nelze zjistit, kde se nachází, není žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř., a nelze jí vyhovět (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002). V žalobě opřeli žalobci uplatněný nárok o dohodu účastníků o určení průběhu hranice (a tudíž i o určení, kam až sahá vlastnické právo každého z účastníků), uzavřenou dne 29. března 2006 před katastrálním úřadem (č. l. 9 spisu). O tuto dohodu opřel své rozhodnutí i soud prvního stupně, aniž ji právně kvalifikoval. Odvolací soud však – jak nepřímo vyplývá z jeho rozhodnutí – tuto dohodu nepovažoval pro definitivní určení hranice, a tudíž pro vymezení vlastnictví účastníků, za relevantní; odkázal účastníky na řešení ve smyslu §19a odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb. ve spojení s §85 odst. 6 a 7 a bod 20 přílohy vyhlášky č. 26/2007 Sb. Neuvedl však, proč uvedená dohoda neměla právní následky. Přes tuto vadu není jeho rozhodnutí věcně nesprávné.
Vlastnické právo k pozemku vzniká, mění se nebo zaniká dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Toto právo se zapisuje do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud zákon nestanoví jinak (§2 odst. 1 a 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). Protože v řízení nevyšlo najevo ani nebylo tvrzeno, že by změna vlastnického práva, která měla být podle tvrzení žalobců založena dohodou z 29. 3. 2006, byla vložena do katastru nemovitostí, nemohla být tato dohoda posuzována podle ustanovení občanského zákoníku, která by úpravu vlastnictví (a tudíž i hranic mezi pozemky) umožňovala (ostatně zápis o této dohodě není nepochybně vkladu schopnou listinou). Nemůže jít ani o souhlasné prohlášení účastníků, na jehož základě by bylo možno určení sporné hranice provést, neboť zjevně nesplňuje podmínky stanovené právním předpisem – srov. §7 zákona č. 265/ 1992 Sb., ve spojení s §36 odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb., účinné ke dni 29. 3. 2006; zejména tu není uvedena (ani nemůže být, protože v té době, alespoň podle výsledku řízení, neexistovala) právní skutečnost, která vedla ke vzniku, změně nebo zániku práva. Jak bylo vysvětleno, touto skutečností nemohla být dohoda z téhož dne, která nesplňovala potřebné náležitosti.
Protože tu nebyla právní skutečnost, na jejímž základě by bylo možno hranici určit, bylo zamítnutí žaloby věcně správné; bylo by tudíž procesně neekonomické rušit rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že se účinky a kvalifikací uvedené dohody výslovně nezabýval. Lze dodat, že problém účastníků řeší §1028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu