ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3925.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3925/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Praze 6, Radčina 18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 78/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. února 2011, č. j. 15 Co 575/2010-331, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011, č. j. 15 Co 575/20140-331, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. srpna 2010, č. j. 12 C 78/2010-310, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. května 2011, č. j. 12 C 78/2003-339, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. srpna 2010, č. j. 12 C 78/2003-310, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 1.231.036,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků, uzavřené 24. 4. 1992, zaniklo rozvodem ke dni 22. dubna 2000. Tím zaniklo i jejich společné jmění manželů (dále „SJM“), které nebylo vypořádáno dohodou. Proto podle §149 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) SJM vypořádal.
Předmětem vypořádání byla hodnota členského podílu v Lidovém bytovém družstvu Praha 10. Od roku 1989 byl žalovaný členem družstva a v roce 1991 se stal uživatelem bytu 1+1 ve 4. patře v domě č. p. 972 v Praze 10. Stavební úřad v roce 1994 povolil dostavbu tohoto bytu (podkrovní vestavba nad stávajícím bytem 1+1). Rozhodnutím z 22. 4. 1997 byl kolaudován byt 3+1 nacházející se ve čtvrtém patře a podkroví (půdní vestavba byla spojena kruhovým schodištěm s původním bytem). Nájemní smlouvu uzavřel žalovaný s družstvem 7. 11. 1997. Účastníci se tak stali společnými nájemci tohoto nově vzniklého bytu a společnými členy družstva. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2003, č. j. 22 C 337/2000-88, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 30. dubna 2004, č. j. 22 Co 117/2004-108, který nabyl právní moci 7. 6. 2004, bylo právo společného nájmu účastníků k tomuto bytu zrušeno a jediným nájemcem jako člen družstva byl určen žalovaný. Soud prvního stupně vypořádal hodnotu členského podílu v družstvu odpovídající obvyklé ceně v době rozhodování, avšak podle stavu bytu ke dni 7. 6. 2004 (kdy zaniklo společné členství účastníků v družstvu). Byl vázán právním názorem vysloveným odvolacím soudem v usnesení ze dne 3. března 2009, č. j. 15 Co 26/2009-244, kterým bylo zrušen jeho prvý rozsudek v této věci ze dne 29. července 2007, č. j. 12 C 78/2003-214. Ze znaleckého posudku Ing. Radomíra Voříška také zjistil, že obvyklá cena členského podílu spojená s užíváním bytu 3+1 k 7. 6. 2004 činila 3.663.500,-Kč a obvyklá cena členského podílu spojeného s užíváním bytu 1+1 ke dni 22. dubna 1997 (den vydání kolaudačního rozhodnutí) podle stavu bytu ke dni 14. listopadu 1994 (den vydání stavebního povolení na dostavbu bytu) činila 1.279.000,- Kč.
Do aktiv společného jmění zahrnul soud prvního stupně rovněž částku 137.900,- Kč, kterou žalovaný získal po rozvodu manželství prodejem automobilů Opel Vectra a Renault 19, pořízených za trvání manželství. Žalovaný neprokázal, že automobily pořídil z peněz získaných prodejem vozů Fiat 127 a Peugeot J15, mimo jiné i proto, že ani nebyl evidován jako vlastník těchto vozidel.
Dále soud prvního stupně uvedl, že hodnota majetku v SJM činila 3.663.500,- Kč (členský podíl) a 137.900,- Kč, získaných prodejem automobilů, celkem 3.801.400,- Kč. S přihlédnutím k vnosu žalovaného, který je dán cenou členského podílu 1.279.000,- Kč, tak připadá na každého z účastníků majetek ve výši 1.261.200,- Kč.
Ke dni zániku SJM však dlužili účastníci České spořitelně, a. s., 29.1202,- Kč, J. D. 23.000,- Kč a M. Č. 8.225,- Kč (původní dluh 100.000,- Kč s úroky 9.760,- Kč), celkem 60.327,- Kč. Tyto dluhy žalovaný uhradil. Po odečtení poloviny zaplacených dluhů 30.163,50 Kč od částky 1.231.200,- Kč (polovina aktiv) soud prvního stupně žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu 1.231.036,50 Kč.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. února 2011, č. j. 15 Co 575/2010-331, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, že žalovanému lze sice přisvědčit, že byl veden jako vlastník automobilu Peugeot J15, ale vůz byl prodán v roce 1993, kdy podle evidence přestal být jeho držitelem. Jestliže automobil Opel Vectra koupil až v roce 1996, musel by prokázat, že peníze z prodeje měl někde deponovány, což se nestalo. Jestliže neprokázal, že automobil Opel Vectra byl zakoupen z jeho výlučných prostředků, nemění se nic na zjištění soudu prvního stupně, že do aktiv SJM je třeba zařadit i částku 137.900,- Kč, získanou prodejem společných vozů Opel Vectra a Renault 16 po rozvodu manželství účastníků. Odvolací soud uzavřel, že v dalším jsou skutkové a právní závěry soudu prvního stupně správné.
Soud prvního stupně pak ještě usnesením ze dne 2. května 2011, č. j. 12 C 78/2003-339, určil výši nákladů, které ke každý z účastníků povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částkou 12. 270,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Tvrdí, že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že skutkové zjištění, ze kterého soud vyšel, nemá oporu v provedeném dokazování a že nesprávné právní posouzení mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje v tom, že nebyl řádně předvolán k jednání soudu prvního stupně na den 27. 7. 2010. Ve spise je sice založena doručenka zásilky adresované zástupci žalovaného, na které je uvedeno, že zásilka obsahuje i předvolání k jednání, ale obsahovala jen znalecký posudek. K němu se také zástupce žalované obratem vyjádřil. Pokud soud prvního stupně odročil jednání na 5. 8. 2010, měl o tom zástupce žalovaného rovněž vyrozumět, což neučinil. Za otázku zásadního významu považuje „výklad způsobu doručení obsílky, je-li vyznačena na obálce jako číselný vzor a přesto v obsahu obálky chybí.“ Další vada spočívá v tom, že v průběhu řízení předložil znalecké posudky Z. S., který „ohodnotil jak byt 1+1 k datu 7. 6. 2004, tak i byt 3+1 k témuž datu.“ Tyto posudky však soud nevzal vůbec v úvahu a ani se s nimi nevypořádal.
Žalovaný nesouhlasí se závěrem, že kolaudací došlo k zániku původního bytu 1+1, ale trvá na tom, že kolaudačním rozhodnutím bylo jen schváleno rozšíření tohoto bytu. Pak při určení jeho vnosu měl soud vycházet z ceny členského podílu k bytu 1+1 rovněž k datu 7. 6. 2004. Původní byt 1+1 v nezměněné podobě zůstal součástí rozšířeného bytu. Za otázku zásadního významu považuje „výklad zhodnocení podílu rozšířením bytu“. Dále uvádí, že byl nájemcem bytu ještě před uzavřením manželství a „byt by podle občanského zákoníku neměl být součástí SJM. Nebo by měla být od hodnoty bytu 3+1 odečtena hodnota 1+l, avšak ke stejnému datu.“ Rovněž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle rozsudku tohoto soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, je třeba při oceňování členského podílu v rámci SJM vyjít ze stavu bytu i obvyklé ceny tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Nesprávný je také závěr, že matka žalovaného M. Č. neposkytla účastníkům půjčky v celkové částce 406.435,- Kč. Podle žalovaného soud prvního stupně manipuloval se skutečnostmi. Tak uvedl, že svědkyně K. N. vypověděla, že vídala účastníky, jak si přijížděli k M. Č. pro peníze a žalobkyně zůstávala v autě se synem účastníků. Sama M. Č. však uvedla, že půjčky poskytovala do března 1998, syn účastníků se však narodil až v květnu 1998, tedy dva měsíce po poskytnutí poslední půjčky. Soud prvního stupně však přehlédl, že syn M. se narodil již 2. 5. 1997. Také výpověď R. K. hodnotí soud tak, že „vyjímá věty ze souvislosti.“ Půjčky byly poskytovány „postupně a postupně podle možnosti bylo spláceno. Nejednalo se o jednotlivě přesně ohraničené půjčky. Jednotlivé položky navyšovaly dluh a ten byl postupně umořován.“. V rozporu se svým hodnocením však soud prvního stupně uznal půjčku od M. Č. 101.135,- Kč. Přehlédl také, že žalobkyně a její zástupce ohledně půjček měnili tvrzení, jak dále rozvádí.
Při úvaze o půjčkách na automobily Opel Vectra a Renault 19 pominul, že obě auta byla havarovaná a „peníze nad rámec kupní ceny byly použity na opravu těchto aut.“ Dále uvádí argumenty o vlastnících automobilů Fiat 127 a Peugeot J5 a zdůrazňuje, že prodal svůj automobil Peugeot J5 za trvání manželství v roce 1993.
Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný se v úvodu dovolání nevypořádal s otázkou jeho přípustnosti. Dovolání je nesrozumitelné a neprojednatelné. Není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) nebo c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Po obsahové stránce dovolání polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, kterému vytýká procesní chyby, jeho závěry ohledně bytu a jeho ceny, půjček (dluhů) a automobilů. S jeho námitkami se soudy obou stupňů vypořádaly a vycházely také z judikatury Nejvyššího soudu. Žalobkyně podle obsahu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2002 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou řádně zastoupenou osobou (účastníkem řízení), zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8042).
Soudy obou stupňů shodně vypořádaly částku 137.900,- Kč, kterou žalovaný získal prodejem automobilů po rozvodu manželství, a dluh účastníků vůči M. Č. v zůstatku 8.225,- Kč. Proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu by tak mohlo být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Žalovaný, který napadá vypořádání aktiva 137.900,- Kč a půjčky ve výši 8.225,- Kč (a nikoli podle něj správně 406.435,- Kč), podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nesprávnost vypořádání dovozuje z nesprávných skutkových zjištění odvolacího soudu. Uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nezakládá (viz §237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud dodává, že ohledně dluhu vůči M. Č. není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud, který zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, vypořádání dluhu považoval za nepřezkoumatelné. Nevyslovil tedy právní názor, kterým by byl soud prvního stupně vázán.
Odvolací soud však v citovaném rozhodnutí zavázal soud prvního stupně, aby při ocenění hodnoty členského podílu v družstvu pro účely vypořádání SJM, kterou získal žalovaný, vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, tj. z hodnoty členského podílu ke dni rozhodování podle stavu bytu ke dni zániku společného členství účastníků v družstvu. Dovolání je tak pro řešení této otázky podle §237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. přípustné.
Jak se uvádí v dovolání, změnila se judikatura Nejvyššího soudu při oceňování hodnoty členského podílu v bytovém družstvu při vypořádání SJM. V rozsudku ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 47/2011, velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva - je třeba vyjít ze stavu družstevního bytu i obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu. Předchozí judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004), podle které je třeba v případě ocenění členského podílu v bytovém družstvu vycházet z toho, jaká byla hodnota vypořádávaného členského podílu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM, kdyby byl ve stavu, v jakém byl v době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu, tak není nadále použitelná. Protože odvolací soud (který rozhodoval v době publikace rozsudku velkého senátu, a proto k němu patrně nemohl přihlédnout) vyšel z jiného právního názoru, je ve věci dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V této souvislosti dovolací soud podotýká, že bez významu je úvaha žalovaného, že hodnota členského podílu neměla být vůbec vypořádána, neboť se stal členem družstva a uživatelem bytu (původního 1+1) ještě před uzavřením manželství. Soud již pravomocně rozhodl o zrušení společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu 3+1 s tím, byt bude nadále užívat jako člen družstva. Tímto pravomocným rozsudkem jsou účastníci a soud vázáni (§159a odst. 2 a 4 o. s. ř. – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 1594/2011). Proto nebylo možno učinit závěr, že členský podíl v družstvu po rozšíření bytu do SJM nepatřil.
K námitkám ohledně způsobu započtení vnosu dovolatele – původního jednopokojového bytu, se uvádí: Jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a společného jmění zčásti z prostředků patřících jenom jednomu z manželů, náleží rovněž do společného jmění. Při jeho vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vyložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno ze společného majetku to, co takto vynaložil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003, Právní rozhledy 2005, č. 4). To, co každý z manželů vynaložil na společný majetek ze svého, má mu být uhrazeno ze společného majetku druhým manželem, avšak jen ve výši odpovídající poměru velikosti podílů, jichž se každému z nich dostává z bezpodílového spoluvlastnictví (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 57/1970). Soudní praxe zastává názor, že je-li v době vypořádání hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout, a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nehradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota takové věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů nepřihlíželo. Do majetkového společenství manželů totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty by se vycházelo i při stanovení jejich podílů na společném majetku (Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 233 a násl.). Od těchto pravidel se odvolací soud neodchýlil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvod zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí včetně souvisícího rozhodnutí o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu se Nejvyšší soud nezabýval namítanou vadou řízení, kterou měla být žalovanému odňata možnost před tímto soudem prvního stupně jednat; nápravu případného pochybení lze provést v dalším řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu