ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4355.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 4355/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka v právní věci žalobkyně DLOUHÁ ZLÍNSKÁ s. r. o. , se sídlem v Brně, Královo Pole, Malátova 4. identifikační číslo osoby 28291867, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8 C, proti žalovanému Z. J. , bytem ve Z., D. 507, zastoupenému JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 180, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 396/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. dubna 2011, č. j. 60 Co 61/2011-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. dubna 2011, č. j. 60 Co 61/2011-191, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2010, č.j. 11 C 396/2009-149, zrušil „Podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem – k budově čp. 507 na parcele č. st. 106 – zastavěná plocha a nádvoří a k parcele č. st. 106 o výměře 185 m2, vše zapsáno na Listě vlastnickém pro obec a katastrální území Z. u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj“ (výrok I.), přikázal uvedené nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému (z titulu vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví) částku 3.750.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám žalovaného (výrok III.), a navazujícími výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně se stala (v rozsahu jedné ideální poloviny) podílovou spoluvlastnicí nemovitostí ke dni 18. srpna 2009 na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela s příbuznými žalovaného. Dům byl postaven ve 40 letech, jedná se o čtyřpodlažní dům, ve kterém se nachází v prvním nadzemním podlaží nebytové prostory a v dalších nadzemních podlažích byty 2 + 1 s příslušenstvím, z nichž žalovaný užívá byt ve druhém nadzemním podlaží, přičemž žalovaný v tomto domě bydlí od jeho postavení. Soud provedl dokazování přísl. revizními zprávami a zjistil z nich, že pokud jde o elektroinstalaci a plynoinstalaci, spotřebiče nejsou schopny bezpečného a spolehlivého provozu. O tom, že technický stav objektu nemovitostí není v pořádku, svědčí protokoly o prohlídkách provedených stavebním úřadem ze dne 19. června 2009, jakož i rozhodnutí tohoto správního orgánu ze dne 21. září 2009, jímž se nařizuje zjednání nápravy do 30 dnů od doručení rozhodnutí, neboť předmětný dům je svým technickým stavem nebezpečný a ohrožuje zdraví a životy osob. Soud prvního stupně ovšem současně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „Toto rozhodnutí podepsala J. H. za stavební úřad, která v kontrastu s tímto rozhodnutím a následným udělením pokuty žalobci jako svědkyně uvedla u soudního jednání, že dům sám je o sobě v pořádku, že nehrozí zřícením a je nutno provést pouze drobné opravy.“ Podle soudu účastníci „jako společní hospodáři a spoluvlastníci domu nejsou schopni se ve věci dohodnout a je nesporné, že dům, který je postaven před téměř 70 lety nutně vyžaduje opravy.“ Soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že rozdělení domu není možné, a že okolnosti tvrzené žalovaným (že by chtěl dožít i se spoluvlastnickým podílem a že je vysokého věku) nemohou být důvodem pro zamítnutí této žaloby, byly splněny podmínky pro zrušení a vypořádání tohoto spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem způsobem, jak soud rozhodl výroky zreferovanými shora.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2011, č. j. 60 Co 61/2011-191, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i se závěrem, že předmětné nemovitosti nelze reálně rozdělit. Naopak nepřisvědčil závěru nalézacího soudu, pokud ten neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je třeba žalobu zamítnout. „Odvolací soud tyto spatřuje v první řadě v tom, že žalovaný za předchozího režimu o vlastnická práva k předmětných nemovitostí (předmětným nemovitostem) přišel a byla mu navrácena v rámci restitučních zákonů napravujících majetkové křivdy. Tyto důvody dále spatřuje v tom, že žalovaný je vysokého věku a v jednom z bytů domu bydlel od postavení domu s rodinou a po smrti rodičů, manželky a odstěhování dětí zůstává nadále bydlet a chce bydlet nadále nikoliv jako nájemce nebo uživatel bytu s právem doživotního bydlení, ale jako spoluvlastník domu, ke kterému ho poutá podstatná část jeho života a ve kterém chce jako spoluvlastník domu svůj život dožít. Odebrání tohoto práva by představovalo pro žalovaného další křivdu již těžko napravitelnou. Žalovaný je v dobré zdravotní kondici, je schopen řádně hájit svá práva a vyjadřovat své názory…Je zřejmé, že žalovaný na rozdíl od žalobce má zájem udržovat dům bez větší rekonstrukce a oprav při zachování původního rázu domu. Na druhé straně je zřejmé, že se potřebné rekonstrukci a opravám domu nebrání…Žalobce jako obchodní společnost má podmínky jako spoluvlastník provozovat dům společně se žalovaným, i když jen velmi obtížně se ziskem, což však nemůže jít k tíži žalovaného.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za procesní vadu, jež mohla přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci, pak považuje postup odvolacího soudu, který v rozporu s právem účastníka na předvídatelnost soudního rozhodnutí, nepoučil dovolatelku, že by věc bylo možné po právní stránce posoudit i jinak, tedy že ve věci mohou být dány důvody mimořádného zřetele hodné ve smyslu §142 (odst. 2) obč. zák. Dovolatelka pak nemohla doplnit své důkazní návrhy v této věci. Z dosud provedeného dokazování však vyplývá, že žalovaný, který podle názoru odvolacího soudu má právo nejenom dožít, ale zůstat do smrti vlastníkem těchto nemovitostí, se o nemovitost řádně nestaral, způsobil škodu jak sobě, tak i dovolatelce. Dovolatelka v další části svého dovolání odkazuje na závěry vyplývající z šetření stavebního úřadu. Pokud jde o nesprávné právní posouzení věci, dovolatelka namítá, že postup odvolacího soudu ohrožuje jistotu práva spoluvlastníka domoci se v případě nezbytné potřeby vypořádání podílového spoluvlastnictví. Opětovně zdůrazňuje, že nijak nebránila, nebrání ani nehodlá bránit žalovanému dožití v uvedeném domě, a to v dožití bezpečném, po provedení oprav této nemovitosti. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s .ř.“).
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné. Dovolání bylo přezkoumáno bez nařízení jednání (§243 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Poté dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné nikoliv prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž pro dovolatelkou druhý uplatněný důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
S přihlédnutím k obsahu spisu, postupu odvolacího soudu nelze oproti názoru dovolatelky uzavřít, že by rozhodnutí odvolacího soudu naplňovalo charakter tzv. nepředvídatelného rozhodnutí pro absenci postupu odvolacího soudu stran poučení žalobkyně o jeho právním názoru na věc. K problematice nepředvídatelnosti rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (jež je, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí, veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ve kterém vyslovil, že „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.“
V posuzovaném případě ovšem žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně navrhl, aby z důvodů hodných zvláštního zřetele byla žaloba zamítnuta, přičemž touto obranou žalovaného se již soud prvního stupně zabýval a neshledal ji (oproti odvolacímu soudu) za relevantní. Podle názoru Nejvyššího soudu za dané procesní situace nebylo proto povinností odvolacího soudu, aby seznámil účastníky se svým (oproti soudu prvního stupně) odlišným právním názorem (tj. že v úvahu přichází aplikace §142 odst. 2 obč. zák., tj. zamítnutí žaloby z důvodů zvláštního zřetele hodných). Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tedy v souzené věci naplněn nebyl.
Dovolatelka však v dovolání uplatnila také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který dovolací soud shledal relevantním, neboť rozhodnutí odvolací soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce aplikace §142 odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, popřípadě ji na skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle odvolacím soudem aplikovaného §142 odst. 2 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní – nekonkrétní) hypotézou („důvody zvláštního zřetele hodné“), tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§142 odst. 2 obč. zák.) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 202, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003). Jinak řečeno, úvahu o tom, zda byly dány mimořádné podmínky pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, může dovolací soud zpochybnit, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou.
V posuzované věci odvolací soud správně reflektoval vysoký věk žalovaného (rok narození 1918), skutečnost, že jde o jeho rodný dům, ve kterém nepřetržitě žije, a jehož vlastnické právo k němu mu bylo v tzv. rozhodném období odňato a bylo restituováno po roce 1989. Zcela však při rozhodování pominul skutečnosti, jež byly provedeným dokazováním zjištěny soudem prvního stupně stran stavebně technického stavu domu, postoje žalovaného k nezbytným opravám a závěrů z šetření a rozhodnutí předmětného stavebního úřadu. Pominuto a in eventum v rámci posuzování otázky aplikace §142 odst. 2 obč. zák. nebylo příp. od žalobkyně zjištěno, zda v uvedeném směru setrvává na tomto nijak právně nevynutitelném vyjádření o příp. zřízení práva bydlení pro žalovaného v předmětném domě, resp. bytě odpovídajícího věcnému břemeni, anebo zda je ochotna v tomto směru (ještě před rozhodnutím) učinit právně relevantní návrh (takto jí nastíněné) věcné smlouvy (aby žalovaný měl založen věcně právní vztah bydlení v jeho rodném domě). Pominuty byly i okolnosti týkající se problémů, které signalizovali nájemníci uvedených bytů předmětného domu. Jinými slovy řečeno, odvolací soud z množiny skutkových zjištění a okolností případu vygeneroval výseč, jež podle jeho názoru byla podřaditelná pod pravidlo chování obsažené v §142 odst. 2 obč. zák., přičemž při této aplikační úvaze pominul další okolnosti a zjištění, jež učinil soud prvního stupně. Tato na straně jedné vygenerovaná výseč (podle odvolacího soudu) zásadně významných skutkových okolností a na straně druhé – s ohledem na soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti, jež nebyly odvolacím soudem (který sám žádné dokazování v odvolacím řízení neprováděl) při rozhodování reflektovány – zjevné pominutí dalších okolností, jednak zatěžují rozhodnutí procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., současně však způsobují pochybení v procesu interpretace a aplikace ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. , neboť pominutí zhodnocení dalších (z obsahu spisu vyplývajících) okolností naznačuje defekt v aplikační úvaze odvolacího soudu, což (s jiným formulačním vyjádřením) v dovolání namítá dovolatelka (k tomu srov. Králík, M. Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha : C . H. Beck, 2008, s. 226).
Rozsudek odvolacího soudu tudíž není správný; Nejvyšší soud jej proto ve smyslu §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d ost. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2013
JUD. Pavel V r c h a
předseda senátu