ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4430.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4430/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D.a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobců: a) J. S. , a b) R. S., zastoupených Mgr. Pavlem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, proti žalovaným 1) D. S. , a 2) N. K. , zastoupené JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 446/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2010, č. j. 19 Co 702/2010-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované JUDr. Miloše Vondráčka.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 9 C 446/2008-128, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem pozemkům parc. č. 189/6, 189/11, 215/2, 216/2, 217 a 991/8 v k. ú. H. a parc. č. 710, 711/2 a 711/3 v k. ú. Č. (výrok I.), pozemky parc. č. 189/6, 215/2, 216/2, 217 a 991/8 v k. ú. H. a parc. č. 710, 711/2 a 711/3 v k. ú. Č. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců tak, že žalobce a) obdržel podíl o velikosti 3/8 vzhledem k celku a žalobci a) a b) obdrželi do společného jmění manželů podíl o velikosti 5/8 vzhledem k celku (výrok II.). Pozemek parc. č. 189/11 v k. ú. H. přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaným tak, že každá ze žalovaných obdržela podíl o velikosti id. ½ vzhledem k celku (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit každé z žalovaných společně a nerozdílně na vyrovnání jejich podílů částku 13.817,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a žalovaným uložil společnou povinnost zaplatit žalobcům na vyrovnání jejich podílů žalobci a) částku 12.141,36 Kč a oběma žalobcům společně částku 16.188,48 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 19 Co 702/2010-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ohledně částek, které jsou účastníci povinni navzájem si zaplatit na vypořádání podílů, a to tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na vypořádání jejich podílů každé z nich částku 16.005 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a každé z žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobci a) na vypořádání jeho podílu částku 6.070,68 Kč a oběma žalobcům do společného jmění manželů částku 8.094,24 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnili dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila, žalovaná 2) se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Podle §243c odst. 2 zákona č. 99//1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – srov. čl. II části druhé tohoto zákona - dále jen „o. s. ř.“, v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné. Žalobci sice vymezili právní otázky, žádná z nich však není otázkou zásadního právního významu.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 3680, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 4465]. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze „přihlédne“. Nejvyšší soud též konstatoval, že „soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 2058).“ „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.“ V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví.
V dané věci odvolací soud nepovažoval výši podílů za rozhodující pro úvahu o přikázání nemovitostí. Jestliže žalobcům přikázal všechny pozemky v k. ú. Č., které spolu souvisí, a většinu pozemků v k. ú. H., které tvoří souvislou řadu a bezprostředně přiléhají k nemovitostem žalobce, zatímco žalovaným přikázal pozemek v k. ú. H., situovaný mimo tuto souvislou řadu pozemků, vyšel především z účelného využití věci a za situace, kdy řádně odůvodnil, proč bylo účelné využití pozemku při posouzení věci rozhodující a zabýval se dostatečně i určitou disproporcionalitou při rozdělování nemovitostí co do jejich velikosti a vzal v úvahu i další kritéria, jako jsou hodnota jednotlivých pozemků, nemožnost reálného rozdělení pozemků a skutečnost, že žalované s vypořádáním podílového spoluvlastnictví souhlasily a projevily zájem o přikázání sporného pozemku do vlastnictví, nemůže být jeho úvaha o tom, že bude pozemek parc. č. 198/11 v k. ú. H. účelněji využíván žalovanými, zjevně nepřiměřená. Lze podotknout, že i z nízkých částek, které si mají účastníci vzájemně vyplatit na vyrovnání podílů je zřejmé, že z hodnotového hlediska bylo spoluvlastnictví vypořádáno přiměřeně.
K právním otázkám, které dovolatelé vymezují:
Poukazují-li na skutečnost, že při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se měl odvolací soud vypořádat s otázkou, kdo nemovitost (pozemek) dosud užíval, udržoval, opravoval a případně do ní investoval, dovolací soud uvádí, že pozemek je veden v katastru nemovitostí jako trvalý travní porost a tak je i využíván (což vyplynulo mimo jiné i z výpovědí účastníků). Nelze proto odvolacímu soudu vyčítat, že při posouzení hlediska účelného využití takové nemovitosti k této otázce nepřihlédl za situace, vzal-li v úvahu jiné, pro rozhodnutí důležitější okolnosti.
Rovněž považují-li dovolatelé za otázku zásadního právního významu, že se odvolací soud nezabýval otázkou reálného rozdělení pozemku, lze v prvé řadě uvést, že odvolací soud se otázkou reálného dělení zabýval. Sami dovolatelé reálné rozdělení pozemků nikdy nenavrhovali a ještě v odvolání tvrdili, že není možné. Jestliže námitku možnosti reálného rozdělení nemovitostí uplatnili až v dovolacím řízení, jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., k níž jako takové dovolací soud nemůže přihlížet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1172/2007, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 6049).
K otázce dovolatelů, zda je možné ideální spoluvlastnické podíly sčítat, dovolací soud uvádí, že např. již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 8968, Nejvyšší soud uvedl, že „v případě, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodnou a požádají, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly sčítat.“ Podíly tedy sčítat lze, v dané věci však, jak již bylo výše uvedeno, nebyla výše podílů rozhodujícím kritériem pro úvahu o přikázání nemovitostí. Hlavním kritériem bylo účelné využití věci, proto je otázka žalobců ohledně sčítání podílů irelevantní.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované 2) v dovolacím řízení vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady představuje odměna advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení 1.500,- Kč podle §3 odst. 1 bodu 2, §4 odst. 2 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty 378,- Kč (§137 odst. 1 o. s. ř. a §37 odst. 2 a §47 odst. 1 písm. a) zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 500/2012 Sb.). Náklady činí celkem 2.178,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) vychází z toho, že úspěšné žalované 1) náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobcům právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu