ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.452.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 452/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. H. , b) Z. B., zastoupeného soudem ustanoveným opatrovníkem Ladislavem Korfem, narozeným 14. října 1936, bytem v Liberci, Pavlovická 506/6, a c) V. H. , všech zastoupených JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Liberci, Svojsíkova 7, proti žalovanému Statutárnímu městu Liberec se sídlem v Liberci, náměstí Dr. E. Beneše 1, IČ: 262978, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 47/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. března 2010, č. j. 35 Co 811/2005-163, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 15 C 47/2002-68, určil, „že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku st. parc. č. 2077/3 zastavěné plochy a nádvoří – společného dvoru v kat. území, obci a okresu Liberec I-Staré Město, a to J. H. jednou polovinou a J. Š. a V. H. každý jednou čtvrtinou“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek parc. č. 2077/3, dříve parc. č. 1640, byl od roku 1937 ve vlastnictví Ing. A. B., stejně tak jako dům č. p. 506/1 a pozemky parcelních čísel 1949, nyní 2077/1, 1952, nyní 2077/2, 1650/10, nyní 2076/2, a 1635/3, nyní 2076/1. Označené nemovitosti Ing. B. užíval jako celek a takto také byly evidovány v pozemkové knize ve vložce č. 1733. Po konfiskaci těchto nemovitostí byly nemovitosti, kromě pozemku parc. č. 1640, v roce 1950 předány na základě přídělu právním předchůdcům žalobců manželům B. Pozemek parc. č. 1640 byl v roce 1958 rozdělen a na části pozemku dnes označeném jako parc. č. 2080/1 byly postaveny dva obytné domy. Při hranici mezi pozemky parcelních čísel 2077/3 a 2080/1 bylo právním předchůdcům žalobců povoleno postavit plot a pozemek parc. č. 2077/3 nadále užívat jako dvůr a zahradu. Předmětný pozemek tvoří s domem a ostatními stavbami nedílnou součást a je po něm jediný přístup k přilehlé prádelně a kůlně žalobců. Nemovitosti žalobců jsou v současné době vedeny v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 896. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnictví ke spornému pozemku vydržením. Nesouhlasil s námitkou žalovaného, že právní předchůdci žalobců nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří, neboť podle přídělové listiny jim nikdy přidělen nebyl a nikdy jim nepatřil, ani s námitkou, že žalobci mohli vědět, že pozemek nikdy nebyl součástí převodů nebo dědictví. Podle názoru soudu žalobci nemuseli znát přesná čísla parcel, která se později měnila, včetně jejich výměr. Rozhodující je, že pozemek drželi v dobré víře, „a pokud se nepřesvědčili, zda v usnesení o dědictví či kupních smlouvách předmětná parcela chybí, jedná se o omluvitelný omyl“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. března 2010, č. j. 35 Co 811/2005-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 1884/2008, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. července 2006, č. j. 35 Co 811/2005-111. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval možností oprávněné držby předmětného pozemku právními nástupci manželů B. podle §132a odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), ve znění po novele provedené zák. č. 131/1982 Sb. z titulu dědění či smluv, na jejichž základě nabývali pozemky (podíly na nich) sousedící s předmětným pozemkem s možností jeho vydržení do podílového spoluvlastnictví v době po 31. 12. 1991, tj. již za účinnosti zák. č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník.
Odvolací soud ve svém novém rozhodnutí ve věci vyšel ze svých předchozích závěrů, že po konfiskaci majetku do té doby ve vlastnictví Ing. A. E. B. a jeho následném přidělení manželům B., pozemek parc. č. 1640 z vložky č. 1733 odepsán nebyl a zůstal zapsán jako vlastnictví Československého státu. Označená parcela, jejíž část je nyní st. parc. č. 2077/3, J. a M. B. přidělena nebyla. Právní předchůdci žalobců manželé B. se tedy po převzetí přídělu nestali držiteli předmětného pozemku řádnými, poctivými a pravými ve smyslu příslušných ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811, poněvadž z rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze 17. 1. 1950, č. j. R 5-359-506-Li, museli seznat, že existuje pozemek, kterého se příděl výslovně netýká, a tudíž se logicky museli zajímat o to, který to je. Neměli-li dobrou víru v době převzetí přídělu, nemohli ji bez dalšího nabýt ani později. S tímto právním názorem souhlasil i dovolací soud ve shora označeném rozsudku ze dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 1884/2008.
Odvolací soud se dále zabýval možností vydržení sporného pozemku právními nástupci manželů B. Zopakoval dokazování a zjistil, že nemovitosti získané na základě přídělu manželi B. nabyl po smrti M. B. její manžel J. B., a po jeho smrti dne 15. 10. 1971 nabyly nemovitosti M. H., J. Š. [původní žalobkyně b)], V. T. a K. S., každá v rozsahu jedné čtvrtiny. Do jeho práv a povinností vstoupily v okamžiku, kdy neexistovala zákonná úprava nabytí vlastnického práva vydržením. Od 1. 4. 1983 nabyl účinnosti zákon č. 131/1982 Sb., kterým byl změněn a doplněn občanský zákoník, a kterým byl do oblasti občanského práva zaveden institut vydržení. Podle něj účinky vydržení při splnění dalších zákonných podmínek mohly nastat nejdříve 1. 4. 1984. Pokud jde o zápočet doby, po kterou měl věc nepřetržitě v držbě právní předchůdce, šlo tuto dobu započítat jen tehdy, byl-li právní předchůdce držitelem oprávněným, což J. B. nebyl. K 1. 4. 1984 byly konfiskované nemovitosti ve vlastnictví M. H., J. Š., M. H. a V. H. [žalobce c)]. Titulem, od kterého se mohlo odvíjet přesvědčení, že jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 2077/3 (tehdy 1640), bylo u M. H. a J. Š. dědictví po otci J. B., u M. H. kupní smlouva ze dne 21. 11. 1977, kdy získal spoluvlastnický podíl na nemovitostech od V. T. a u V. H., kupní smlouva ze dne 25. 6. 1975, kdy nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitostech od K. S. Dva posledně jmenovaní si mohli za předpokladu, že byly splněny všechny zákonné podmínky, započíst dobu, po kterou měly nemovitosti v držbě jejich právní předchůdkyně V. T. a K. S. Po smrti M. H. nabyl čtvrtinu označených nemovitostí její manžel V. H., Pro něj tedy titulem, od kterého mohl odvíjet přesvědčení, že je spoluvlastníkem pozemku parc. č. 2077/3, bylo dědictví po M. H., a to opět za předpokladu, že jeho právní předchůdkyně spoluvlastnický podíl k nemovitosti již k 1. 4. 1984 vydržela. Žaloba byla podána 4. 2. 2002. Odvolací soud dospěl k závěru, že již z dědického spisu po J. B., otci dědiček M. H., J. Š., V. T. a K. S., jehož součástí byl znalecký posudek, zcela jasně vyplývá, že výměra pozemků, které zůstavitel vlastnil, nebyla větší než 799 m2, navíc spis obsahoval odkaz na dědický spis po jejich matce M. B. z roku 1970, obsahující znalecký posudek, z něhož je patrné, že výměra pozemků činí 799 m2. Dědičky se tak mohly při běžné opatrnosti, kterou po nich lze požadovat, za situace kdy v domě bydlely a polohu nemovitostí znaly a měly možnost seznámit se s obsahem dědických spisů, přesvědčit o tom, že výměra jimi nabytých pozemků v dědickém řízení odpovídá skutečné výměře. Pokud by tak učinily, zjistily by, že nemohly nabýt další pozemek, jehož výměra činí více než 600 m2. K následným převodům od V. T. na M. H. v roce 1977 a od K. S. na V. H., v roce 1975 odvolací soud uvedl, že i tito nabyvatelé stav nemovitostí znali, neboť v domě bydleli, a z listu vlastnictví č. 896, který byl součástí spisů při převodu nemovitostí, i ze znaleckého posudku jim muselo bylo zřejmé, že i po provedeném přečíslování pozemků, kdy jejich výměra činila 823 m2, nezískali navíc i další pozemek o rozloze zhruba 600 m2, a proto nemohli být při zachování běžné opatrnosti v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. V dobré víře nemohl být ani V. H., který získal podíl na nemovitostech v dědickém řízení v roce 1996 po M. H., neboť znalec při ocenění nemovitostí pro dědické řízení ve znaleckém posudku výslovně uvedl, že pozemky s větší částí nádvoří a zahradou za nádvořím směrem ke Krajinské ulici nejsou předmětem ocenění, neboť jsou ve vlastnictví obce. Žalobci stejně jako jejich právní předchůdci postrádali dobrou víru jako předpoklad oprávněné držby, a proto nemohli sporný pozemek vydržet. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dále zřejmé, že žalobce a) J. H. získal spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku na základě darovacích smluv ze dne 1. 7. 2003 (tedy po podání žaloby) od V. H., [bývalý žalobce a)] a M. H. [bývalý žalobce d)] a žalobce b) Z. B. se stal právním nástupcem J. Š. [původní žalobkyně b)], zemřelé dne 4. 7. 2009, na základě usnesení odvolacího soudu ze dne 26. listopadu 2006, č.j. 35 Co 811/2005-153.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a domnívají se, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obsahem dovolání je tvrzení, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, dospěl-li k závěru, že žalobci i jejich právní předchůdci nebyli v dobré víře, neboť při běžné opatrnosti měli možnost zjistit, že výměra všech jejich pozemků činí 799 m2 a nemohli se proto domnívat, že vlastní navíc i další pozemek, jehož výměra činí přes 600 m2. Dovolatelé se domnívají, že pro popření dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců použil odvolací soud jako argument pouze nepoměr výměr mezi skutečně a domněle vlastněnými pozemky, aniž by vzal v úvahu i jiné okolnosti svědčící pro přiznání jejich dobré víry. Uvedli, že okolnosti zjištěné v řízení nasvědčují tomu, že u žalobců, resp. jejich právních předchůdců, kteří vlastnili sousední stavby a pozemky a drželi i předmětný pozemek minimálně po dobu deseti let před 1. 1. 1992, šlo o omluvitelný omyl. V minulosti došlo k přečíslování parcel, v souvislosti se stavbou obytných domů na části původní parcely 1640 k oddělení „tohoto pozemku a k výzvě k oplocení předmětných pozemků“, zapsaný vlastník se nijak o „svůj majetek“ nestaral a „vlastnické právo nevykonával po celou dobu tj. minimálně 40 let“, ke stavbám a pozemkům ve vlastnictví odvolatelů není jiný přístup než přes předmětný pozemek, který tvoří uzavřený dvůr. Pochybnosti o jeho vlastnictví vznikly teprve v roce 1996. Dovolatelé tvrdí, že se odvolací soud dostatečně nezabýval znaleckým posudkem znalce M., který nemovitosti oceňoval pro dědická řízení v roce 1970 a 1971 a vymezil je jako „pozemky obdélníkového tvaru tvoří souvislou plochu rovinného charakteru s vlastnickými hranicemi vymezenými do Pavlovické ulice vlastním oplocením a na ostatních stranách buď vlastními dvorními objekty nebo objekty a oplocením patřícím sousedním nemovitostem“. K tomu uvedli, že „pozemek obdélníkového tvaru není obdélník s vykousnutým dvorem ve tvaru L sahajícím do poloviny obdélníku“. Pozemek byl od roku 1960 oplocen a tuto hranici do roku 1996 nikdo nezpochybnil. Žalobci jej užívali jako vlastní, a jak oni, tak ani jejich právní předchůdci neměli potřebu přeměřovat výměru jimi užívaných pozemků. Se zřetelem ke všem okolnostem mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku a jsou přesvědčeni, že již k 1. 1. 1992 sporný pozemek vydrželi. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé zpochybňují právní závěr soudu odvolacího, že žalobci stejně jako jejich právní předchůdci postrádali dobrou víru jako předpoklad oprávněné držby, a nemohli proto předmětnou nemovitost nabýt vydržením.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610).
Odvolací soud závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že žalobci a jejich právní předchůdci museli „v rámci běžné opatrnosti“ seznat, že nenabyli „další pozemek, jehož výměra byla více než 600 m2“, když celková rozloha skutečně nabytých pozemků „odpovídala výměře 799 m2“. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ze dne 9. 3. 2000, uveřejněném pod C 631 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, že “pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě”. Tyto závěry lze obdobně vztáhnout i na posouzení dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců, kteří shora označenými nabývacími tituly nabývali vlastnictví (ve formě spoluvlastnických podílů) na pozemcích o celkové výměře 799 m2 (po provedeném přečíslování 823 m2), a museli mít proto důvodné pochybnosti, o tom, že by jim mohl patřit další samostatný pozemek s téměř srovnatelnou rozlohou. Tedy již poměr plochy v nabývacích titulech označených pozemků a dalšího pozemku žalobci fakticky drženého, musel vzbudit pochybnosti o tom, že by takový pozemek žalobcům patřil. Vzhledem k uvedenému poměru nabytých a skutečně držených pozemků nemá pro posouzení oprávněnosti držby význam, že sporný pozemek zapsaný vlastník neužíval a že ho právní předchůdci žalobců v roce 1960 oplotili.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu