ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4527.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4527/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Planetou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 15, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 74/2006, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 351/2009-304, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 968,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
III. Dovolání žalobkyně se zamítá.
IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 28.390,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 7 C 74/2006-244, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k rozestavěnému rodinnému domu, nacházejícímu se na pozemku parc. č. st. 201, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území a obci Tuchoraz (dále jen ,,předmětná nemovitost“). Ve výroku II. soud prvního stupně přikázal předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalobkyně a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 788 945,- Kč. Ve výroku III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 120 492,50 Kč z titulu náhrady vynaložené investice do předmětné nemovitosti ze strany žalovaného. Dále ve výroku IV. zamítl vzájemný návrh v části, v níž žalovaný požadoval po žalobkyni zaplacení částky 910 170,- Kč, a ve výroku V. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 265 548,- Kč, a to rovněž z titulu náhrady investic vynaložených účastníky. Ve výrocích VI. a VII. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v roce 2000 započali účastníci řízení společně jako druh a družka se stavbou rodinného domu na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Rozešli se na přelomu let 2001 a 2002 v době, kdy byla postavena hrubá stavba, která byla na základě souhlasného prohlášení účastníků evidována v katastru nemovitostí. V současné době jsou účastníci řízení vedeni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci rozestavěné nemovitosti. Na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se účastníci nedohodli, žalobkyně se proto obrátila na soud a projevila zájem o přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví. V průběhu řízení se oba účastníci uplatnili požadavek na náhradu investic, které vynaložili na předmětnou nemovitost. Soud prvního stupně proto provedl vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu. Za situace, kdy reálné rozdělení nemovitosti nebylo možné a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku pod domem, přikázal soud prvního stupně nemovitost do jejího výlučného vlastnictví. Vzájemný návrh účastníků ohledně investic posoudil soud prvního stupně tak, že investice žalobkyně uznal v plné výši, zatímco investice žalovaného pouze zčásti. Za prokázané vzal investice žalovaného ze splacených úvěrů, avšak návrh ohledně vypořádání investic za vynaloženou práci jeho přátel na stavbě, dodávku stavebního materiálu a stavebního zařízení zamítl, a to s ohledem na žalobkyní vznesenou námitku promlčení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 31 Co 351/2009-304, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 265 500,- Kč žalovaným, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že se žalovaný odvolal pouze proti výrokům IV. až VII. rozsudku soudu prvního stupně, kterými soud prvního stupně rozhodoval o vzájemných návrzích účastníků ohledně investic vložených do předmětné nemovitosti a o nákladech řízení. Uvedl, že výroky I. a II. o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jakož i výrok III. o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na úhradě jeho investic částku ve výši 120 492,50 Kč nebyly odvoláním napadeny, a protože se v řešené věci jedná o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, kdy nároky účastníků ohledně investic byly uplatněny samostatně, nejsou podmíněny jejich uplatněním v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Proto mohou výroky o vypořádání investic samostatně nabýt právní moci bez ohledu na výsledek řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, k čemuž právě v řízení došlo. Odvolací soud dále uvedl, že vypořádání vynaložených investic přichází do úvahy pouze v případě, že věc v podílovém spoluvlastnictví již existuje a jeden ze spoluvlastníků do ní investoval nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. V dané věci však věc v podílovém spoluvlastnictví neexistovala, jednalo se o investice představující pořizovací náklady na výstavbu předmětné nemovitosti, jejichž hodnota se již promítla do obvyklé ceny nemovitosti a byla vypořádána v souvislosti se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví. Pokud se účastníci podíleli na financování pořizovacích nákladů nerovnoměrně, měla se tato skutečnost odrazit ve velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Z tohoto důvodu odvolací soud vypořádání uplatněných investic zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalovaný podal dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Jako důvod uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud, napadený rozsudek zrušil ve výrocích II. a III. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle dovolání žalobkyně opírajícího se o dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) občanského soudního řádu bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu navíc podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje především v tom, že byla soudem prvního stupně nesprávně poučena o tom, že se v řešené věci jedná o vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu. Proto podali oba účastníci vzájemné návrhy na vypořádání vložených investic a žalobkyně se proti rozhodnutí soudu prvního stupně neodvolala. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že pro vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu nebyly splněny podmínky, měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k novému rozhodnutí. Uvedla, že odvolací soud sice dospěl k závěru, že se v dané věci nejednalo o investice do společné věci, přesto však zamítl pouze „jeden z výroků“, jimiž o náhradě investic do společné věci bylo rozhodováno, zatímco druhý, který již nabyl právní moci, ponechal v platnosti. Tvrdí, že v tomto typu řízení je nutné rozhodnout komplexně o všech otázkách spojených se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, nárok na vypořádání investic je proto závislý na výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Není proto možné, aby odvolací soud ponechal v platnosti pouze některý z výroků soudu prvního stupně a jiný zamítl nebo změnil. Došlo tak k situaci, kdy ji odvolací soud zavázal k úhradě vyšší částky, než činí hodnota jedné poloviny nemovitosti za situace, kdy podíly obou účastníků měly být stejné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně dovolání žalovaného považovala za nepřípustné, neboť výroky o náhradě nákladů řízení nejsou způsobilými k přezkumu v rámci dovolacího řízení. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Žalovaný považoval dovolání žalobkyně za nedůvodné. Vyjádřil se k jednotlivými uplatněným dovolacím námitkám, které považoval za neopodstatněné a ve vyjádření prezentoval vlastní názory na skutečnosti významné pro rozhodnutí věci.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. ledna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 – dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalovaný dovoláním napadá výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení však není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že výroky I. a II. rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k rodinnému domu, výrokem III. soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost – z titulu vypořádání investic do věci v podílovém spoluvlastnictví – zaplatit žalovanému 120.492,50,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Ve výroku IV. zamítl vzájemný návrh v části, ve které se žalovaný po žalobkyni domáhal zaplacení částky 910 170,- Kč a ve výroku V. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 265.548,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného ve vztahu k věci samé odvolací soud – vzhledem k rozsahu, ve kterém žalovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl – potvrdil zamítavý výrok ohledně částky 910.170,- Kč a změnil výrok, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 265.548,- Kč tak, že i v tomto rozsahu žalobu zamítl. Zamítavé výroky odůvodnil závěrem, že v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu ohledně investic se účastníci domáhali zaplacení peněžitých částek, jež však nejsou investicemi do společné věci, které by mohly být vypořádány v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Dovolatelka nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v závěru odvolacího soudu, že oddělil právní moc jednotlivých výroků, jimiž bylo rozhodováno o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, což ve svém důsledku vedlo k „hrubému porušení rovnosti účastníků řízení“. Tento závěr odráží zjevně tu skutečnost, že odvolací soud se zabýval výroky, jimiž bylo rozhodováno o investicích, k odvolání žalovaného (výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně – kterými byla zamítnuta část vzájemného návrhu žalovaného a žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 265.548,- Kč) a nezabýval se přezkumem výroku III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému 120.492,50 Kč, protože tento výrok nebyl odvoláním žalovaného napaden. Jestliže pak v rámci odvolacího přezkumu odvolací soud mimo jiné změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 265.548,- Kč, a v tomto rozsahu žalobu žalobkyně zamítl, žalobkyni podle jejího přesvědčení poškodil, neboť ta je stále povinna zaplatit žalovanému 120.492,50 Kč.
Podle přesvědčení žalobkyně totiž v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemohou jednotlivé výroky nabýt samostatně právní moci, a pokud žalovaný odvoláním napadl výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, byl odvolací soud povinen přezkoumat všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. V takovém případě by pak odvolací soud musel dospět k závěru, že ani nárok žalovaného vůči žalobkyni není oprávněný, důsledkem čehož měla být změna i tohoto výroku ve smyslu zamítnutí žaloby.
Postup odvolacího soudu byl správný.
V rozsudku ze dne 15. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 766/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod pořadovým č. C 8953 dovolací soud vyložil, že výrok soudního rozhodnutí, jímž je v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodováno o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak. Svůj závěr opřel o argumentaci, podle které výrok soudního rozhodnutí, jímž je rozhodováno o investicích, není z hlediska nabytí právní moci závislý na výroku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak, neboť širší vypořádání spoluvlastnictví nemá výslovnou oporu v občanském zákoníku, která by podřazovala rozhodnutí o něm obecnému režimu výroků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Jedná se o nároky samostatné, jež mohou být uplatněny nezávisle i mimo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zvláště tam, kde jejich splatnost není vázána na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (proti rozsudku dovolacího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 17. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3399/10, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost). Uvedený názor o oddělitelnosti jednotlivých výroků potvrdil dovolací soud v rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4756/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9666, se závěrem, podle kterého jestliže dovolací soud shledá dovolání v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vzájemném návrhu na vypořádání investic vložených do vypořádávaného spoluvlastnictví přípustným a důvodným jen ve vztahu k nároku uplatněnému vzájemným návrhem, rozsudek odvolacího soudu v té části, kterou bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zrušit nemusí.
Uvedený závěr z hlediska oddělitelnosti právní moci jednotlivých výroků se týká nejenom vztahu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v užším smyslu na straně jedné a vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu na straně druhé (v daném případě výroky o investicích), ale také samostatnosti jednotlivých výroků, jimiž soud rozhoduje o samostatně uplatněných nárocích na vypořádání investic, případně jiných nároků spojených s věci v podílovém spoluvlastnictví.
Jestliže tedy žalovaný ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně napadl toliko výroky IV. a V. (a je zjevné, že výrok III. nenapadl z toho důvodu, že tímto výrokem mu soud prvního stupně přisoudil ve vztahu k žalobkyni částku 120 492,50,- Kč) a žalobkyně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala, postupoval odvolací soud správně, jestliže ve vztahu k věci samé nepřezkoumal výroky I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně; tyto výroky pak také samostatně nabyly právní moci.
Jestliže v této souvislosti žalobkyně v dovolání poukazuje na skutečnost, že „nepodání odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně bylo motivováno nesprávným poučením soudu“, není dovolacímu soudu zřejmé, jakou konkrétní výhradu tímto žalobkyně uplatňuje. Soud prvního stupně totiž účastníky v písemném vyhotovení rozsudku účastníky správně poučil o tom, že proti jeho rozsudku je odvolání přípustné, což také ostatně žalovaný reflektoval podáním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelka dále namítá, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v tom, že účastníci byli při jednání soudu prvního stupně dne 16. ledna 2008 poučeni o tom, že v dané věci jde o tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, na základě čehož podala žalobkyně i následně žalovaný návrh na vypořádání investic do rodinného domu. Jestliže pak odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky k uplatnění tohoto vypořádání v širším smyslu, měl podle přesvědčení dovolatelky rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit k dalšímu řízení.
Tato námitka není důvodná.
Z protokolu o jednání u soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 2008 vyplývá, že účastníci byli předsedkyní senátu poučeni o tom, že pokud trvají na tom, aby soud v rámci řízení rozhodl i o investicích, je třeba, aby „podali návrh, popř. vzájemný návrh, o kterých soud rozhodne samostatným výrokem rozsudku“. Na to zástupci účastníků shodně uvedli, že mají v úmyslu provést vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že pokud účastník řízení uplatňuje nárok na tzv. širší vypořádání, je namístě, aby jej soud poučil o náležitostech takového rozšiřujícího žalobního návrhu s tím, že o něm soud rozhoduje samostatným výrokem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 5084/2008, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 11, ročníku 2009, str. 423). Absence takového poučení představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1089/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Pokud se spoluvlastník domáhá zaplacení peněžité částky, je nutno vždy o nároku rozhodnout samostatným výrokem; je vyloučeno provést zohlednění finančních aspektů věci v rámci rozhodování o náhradě za spoluvlastnický podíl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3380). Jestliže by pak bylo soudem rozhodnuto o širším vypořádání bez řádného návrhu na takové vypořádání, jednalo by se o případ, kdy tu nebyl návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho podle zákona bylo třeba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3694). K těmto závěrům se Nejvyšší soud aktuálně souhrnně přihlásil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněném pod číslem 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně tedy postupoval správně, jestliže účastníky poučil o tom, za jakých podmínek lze v řízení projednat otázku investic, tj. provést vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu. Jím adresované poučení účastníkům vymezilo toliko procesní rámec, který je podmínkou pro to, aby se soud v řízení těmito nároky vůbec mohl zabývat. Takové poučení však v žádném směru nezakládá také hmotněprávní důvodnost účastníky uplatněného nároku. Jinými slovy řečeno, poučení o podmínkách projednatelnosti nároku na vypořádání investic do věci v podílovém spoluvlastnictví ještě neznamená, že tyto investice budou v řízení také shledány důvodnými. Otázka posouzení důvodnosti nároku se vztahuje až k hodnocení provedeného dokazování a nelze ji posuzovat při poučení o procesních podmínkách projednatelnosti účastníkem uvažovaného nároku.
Odvolací soud postupoval procesně správným způsobem při závěru, že nárok na vypořádání investic z hmotněprávního hlediska nebyl uplatněn důvodně, pokud o takovém nároku rozhodoval věcně a nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc k dalšímu řízení. Ve vztahu k výrokům I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně neměl odvolací soud ani oprávnění k jejich přezkumu, neboť tyto výroky nabyly – jak bylo vysvětleno výše – samostatně právní moci, neboť odvoláním nebyly napadeny a nestaly se předmětem přezkumu odvolacím soudem.
Shledal-li odvolací soud věcně správným napadený zamítavý výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, postupoval zcela v souladu s §219 o. s. ř., když tento výrok potvrdil. Ve vztahu k přísudečnému výroku obsaženému ve výroku V. rozsudku soudu prvního stupně postupoval v souladu s §220 odst. 1 o. s. ř., pokud uzavřel, že tento nárok není z věcného hlediska opodstatněn a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v této části zamítl. Žádná z podmínek pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení totiž ve smyslu ustanovení §219a o. s. ř. nebyla dána.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k odmítnutí dovolání žalovaného vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 500,- Kč [odměna určená podle §14 odst. 3, ve spojení s §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Odměna za zastupování je vyčíslena podle §14 odst. 3 a §15 vyhlášky (po snížení ve smyslu 50 % podle §18 odst. 1 uvedené vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 168,- Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně tak činí 968,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 968,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu k zamítnutí dovolání žalobkyně vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 27 790,- Kč [odměna určená podle §1 odst. 1 bodu 4, ve spojení s ustanovením §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č.64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Za základ předmětu dovolacího řízení pro určení výše odměny za zastupování vzal dovolací soud částku 120 492,50,- Kč, neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že procesním cílem žalobkyně je, aby nebyla povinna tuto částku žalovanému zaplatit.
Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení v dovolacím řízení a vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. a) k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného tak činí 28 390,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 28.390,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D., v. r.
předseda senátu