ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.77.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 77/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. P., bytem v P. 10, B. 24, b) Ing. F. P., bytem v P. 7, N. K. 11 a c) MUDr. L. P., bytem v P. 9, V. 7, všech zastoupených JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 50/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 11 Co 513/2009-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 14 C 50/2002-200, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 348 v katastrálním území T., obci Hlavní město Praha. Dále pod bodem II. a III. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 11 Co 513/2009-225, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tedy ve výroku I., a ve výroku III. o nákladech řízení státu potvrdil, změnil pouze výrok II. v tom smyslu, že žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a hmotným právem. Podle jejich názoru bylo namístě postupovat podle věty druhé §130 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), že v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná. V dané věci se jednalo o držbu nepřerušenou, trvající zhruba 80 let, soud měl proto dospět k závěru, že se jedná o držbu oprávněnou. Tvrdí, že soudy při posuzování §130 odst. 1 obč. zák. postupovaly „obráceně, když trvaly na tom, aby žalobci svou dobrou víru prokazovali, ač je zde vyvratitelná domněnka existence dobré víry, a tato dobrá víra podle názoru žalobců vyvrácena nebyla“. Uvedli, že původní vlastnice (paní S. a K.) koupily pozemek ke stavbě rodinného domu, který nechaly postavit včetně oplocení jejich sousedem, stavitelem S. Ten je na nesoulad hranic s oplocením nikdy neupozornil, proto jim nelze vytýkat neopatrnost a lehkomyslnost. Navíc obec (žalovaný) své vlastnické právo nevykonávala a trpěla, aby její věc držela třetí osoba. Podle dovolatelů bylo prokázáno, že se jejich právní předchůdkyně ujaly věci tak, jak jim byla odevzdána odborníkem – stavebníkem, že rozdíl ve výměrách pozemků činí pouhých 6 % a že na původní pozemek byly umístěny urny původních vlastnic pozemku. V řízení nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o tom, že by se někdy původní držitelky a jejich právní nástupci seznámili se skutečnostmi, které musely objektivně vyvolat pochybnost o tom, že jim věc po právu patří. Nutná vědomost o neoprávněnosti držby nevyplývá ani ze znaleckého posudku Ing. P., z něhož vycházel odvolací soud. Dovolatelé rovněž vytýkají odvolacímu soudu, že se naprosto nevypořádal s tím, zda byly či nebyly splněny podmínky vydržení podle obecného zákoníku občanského z roku 1811.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě odvolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelé předně vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně chybnou aplikaci ustanovení §130 odst. 1 obč. zák.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
V citovaném ustanovení §130 odst. 1 obč. zák. se stanoví, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. To ovšem neznamená, že by zákon stanovil vyvratitelnou domněnku, že každá držba je oprávněná, a že tedy existenci neoprávněné držby musí dokázat ten, kdo na ni poukazuje. Tak by tomu bylo jen v případě, že by zákon neobsahoval slova „v pochybnostech se má za to“. Z toho vyplývá, že žalobce, který se dovolává ochrany oprávněné držby, musí (mimo jiné) tvrdit okolnosti, z nichž bude vyplývat dobrá víra. V tomto směru má i povinnost dokazovat uvedené okolnosti a snáší nepříznivé následky nesplnění této povinnosti. Teprve pokud na základě provedeného dokazování vznikne stav, ve kterém není jisté, zda o oprávněnou držbu šlo, učiní soud kladný závěr o držbě oprávněné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 445/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5235 a závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR Cpj 51/84 z 29. 12. 1984, publikovaného pod R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudy obou stupňů proto postupovaly v otázce břemene tvrzení i břemene důkazního ohledně existence dobré víry v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Jestliže svými námitkami dovolatelé zpochybňují právní závěr soudu odvolacího, že nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporná část pozemku patří, dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610).
Soud odvolací závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel z toho, že žalobci museli mít objektivní pochybnosti o vlastnictví sporného pozemku vzhledem k okolnostem týkajícím se právního důvodu nabytí vlastnického práva. To zejména vzhledem k závěrům znaleckého posudku Ing. J. P. o tom, že si žalobci pozemek přisvojili přesto, že je podle katastru nemovitostí ve vlastnictví žalovaného, a že pozemek je jasně označen v polohopisném plánu ze dne 28. 4.1922, o kterém měli žalobci vědomost.
Tím, že žalobci namítají, že ze znaleckého posudku nevyplývají závěry přijaté odvolacím soudem o vědomosti žalobců o neoprávněné držbě, nerozporují právní hodnocení věci odvolacím soudem, ale správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jak již dovolací soud uvedl, dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek a rozhodnutí odvolacího soudu lze napadnout jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.
V dané věci bylo předmětem řízení vlastnické právo žalobců. Při jeho určení nelze vyjít z toho, že předchůdci žalobců sami již pozemek vydrželi. V takovém případě by bylo nutno domáhat se určení, že předchůdci žalobců byli ke dni smrti vlastníky pozemku, a poté provést dodatečné vypořádání pozůstalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3130). Proto se dovolací soud v dovolání namítanou otázkou vydržení vlastnictví předchůdci žalobců nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému nevznikly takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu