ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.927.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 927/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně D. V. , bytem v K. V. – O. V., zastoupené JUDr. Markétou Nešporovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 937/30, proti žalovaným 1) V. Z. , a 2) L. Z. , oběma bytem v K. V. – O. V., Revoluční 86, zastoupeným JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27, o vyklizení nemovitosti odstraněním plotu a obnovením dlažby, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 345/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2011, č. j. 14 Co 438/2011-175, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.331,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. Josefa Kašpara.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 13 C 345/2008-136, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost vyklidit pozemek žalobkyně parc. č. 267 zapsaný na LV č. 32 pro katastrální území Olšová Vrata, obec Karlovy Vary u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary, a to odstraněním svého plotu z tohoto pozemku a výrokem pod bodem II. uložil žalovaným 1) a 2) povinnost obnovit původní dlažbu, kterou odstranili z pozemku žalobkyně parc. č. 267 v prostoru mezi stávajícím plotem žalobkyně na tomto pozemku a hranicí sousedního pozemku parc. č. 270 v katastrálním území Olšová Vrata, a to vše ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 267 v k. ú. Olšová Vrata, který nabyla na základě dědického rozhodnutí z roku 1989 a darovací smlouvy z roku 1990. Jejími právními předchůdci a původními vlastníky předmětného pozemku byli rodiče žalobkyně K. a A. P., kteří vlastnictví k pozemku parc. č. 267 nabyli na základě rozhodnutí o přídělu v roce 1950. Vlastníky sousedního pozemku parc. č. 270 jsou žalovaní. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdci žalobkyně vlastnictví ke sporné části pozemku vydrželi. Žalobkyně jako vlastnice předmětné části pozemku má právo na ochranu svého vlastnického práva vůči žalovaným, kteří do něj neoprávněně zasáhli (§126 odst. 1 obč. zák.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 14 Co 438/2011-175, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o plnění nemožném, neboť plot ani místo po odstraněné dlažbě, kterou mají žalovaní obnovit, se na pozemku parc. č. 267 nenacházejí, ale jsou na pozemku parc. č. 270. Za situace, kdy žalobkyně ani po výzvě soudu neupravila znění žalobního petitu a setrvala na názoru, že vydržená část pozemku parc. č. 270 se sloučila k pozemku parc. č. 267, nebylo možné žalobě vyhovět, i kdyby žalobkyně vlastnictví ke sporné části pozemku vydržela. Vydržet vlastnické právo k části pozemku je možné, ale pokud má být tato část předmětem soudního rozhodnutí je nezbytné, aby šlo o pozemek geometricky a polohově určený, zobrazený v katastru nemovitostí a označený katastrálním číslem. Odvolací soud uvedl, že o obnovení dlažby neměl soud prvního stupně rozhodovat podle §126 odst. 1 obč. zák., ale měl nárok posoudit podle §442 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětnou část pozemku vydrželi již právní předchůdci žalobkyně - její rodiče K. a A. P. Z listinných důkazů, a to z rozhodnutí Státního notářství v Karlových Varech ze dne 30. března 1989 v dědické věci po K. P. a z darovací smlouvy ze dne 14. 2. 1990, vyplývá, že předmětná (vydržená) část pozemku parc. č. 270 nebyla převedena na žalobkyni. Žalobkyně tuto část pozemku sama vydržet nemohla, neboť nebyla oprávněnou držitelkou po dobu deseti let (§134 odst. 1 obč. zák.). Její vydržecí lhůta k ¼ počala b ěžet v roce 1989 a ohledně zbylých ¾ v roce 1990 a skončila roce 1998, kdy došlo k vytýčení hranice. Vzhledem k tomu, že předmětnou část pozemku již vydrželi její rodiče a vlastnictví k ní nebylo na žalobkyni převedeno, nemůže si již žalobkyně započíst do doby své oprávněné držby dobu, po kterou měli část pozemku v držbě její rodiče (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005). Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že se svou žalobou domáhala ochrany svých vlastnických práv k pozemku parc. č. 267. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobou dotčená část pozemku není jejím vlastnictvím, neboť vydržením nenabyla vlastnictví ona, ale její rodiče jako její právní předchůdci. Žalobkyně poukazuje na to, že i kdyby byl tento názor správný, nabyla by vlastnictví k pozemku jako zákonná dědička po svých rodičích podle §460 obč. zák. Tato skutečnost byla odvolacímu soudu známá. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že se plně ztotožňují se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Dovolání žalobkyně nepovažují za důvodné. Nenabyla vlastnictví k části pozemku parc. č. 270 v k. ú. Olšová Vrata. Své vlastnictví nemůže doložit žádným nabývacím titulem. Žalobkyně se domáhala odstranění plotu a obnovení dlažby na pozemku parc. č. 267 v k. ú. Olšová Vrata, přičemž provedeným dokazováním bylo prokázáno, že oplocení a místo po dlažbě se nachází na pozemku parc. č. 270 v k. ú. Olšová Vrata. Soud tedy ani z tohoto důvodu nemohl žalobě vyhovět, jednalo by se o plnění nemožné. Žalobkyně tuto vadu řízení ani po výzvě soudu neodstranila. Žalovaní navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 779). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu (rozsudek ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2021).
Dovolání žalobkyně nijak nepolemizuje se závěrem, že na parcele č. 267 se nenacházejí věci, jejichž odstranění se domáhá; tato skutečnost však byla prvním důvodem pro zamítnutí žaloby. Protože dovolací soud se tímto závěrem nemohl zabývat, neboť v dovolání nebyl zpochybněn (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 6. vydání, Praha C. H. Beck 2003, s. 1078; též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001), obstojí rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na to, zda dovolací výtka je důvodná. Proto se jí dovolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval. Jen na okraj se dodává, že právní názor dovolatelky, uplatněný v řízení, že totiž údajně vydržený pozemek „přirostl“ k sousední parcele, vychází z nedocenění rozdílu mezi pozemkem a parcelou (k tomu viz např. R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení za jeden úkon – sepis vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je pro každého ze žalovaných představována odměnou ve výši 800,- Kč stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 231,- Kč, celkem tedy pro každého ze žalovaných 1.331,- Kč. Lhůta a místo plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, jsou žalovaní oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu