ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1054.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1054/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci VIII – Dolní Hanychov, České mládeže 135/151, proti žalovanému Pěkný – Unimex s.r.o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 16, identifikační číslo 45 27 10 38, zastoupenému JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, o ochranu práv z průmyslového vzoru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 52/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, č. j. 3 Cmo 410/2009-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.900,- Kč včetně DPH, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Karla Čermáka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 7. 2009, č. j. 15 Cm 52/2007-117, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se uvádění jeho výrobků na trh v plastových lahvích určitého vzhledu, pokud výrobcem lahví tohoto vzhledu je jiný subjekt, než žalobce; soud prvního stupně dále zamítl vzájemnou žalobu na určení, že žalovaný je spoluvlastníkem průmyslového vzoru č. 33866 (lahev) a poté rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, č. j. 3 Cmo 410/2009-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V podrobnostech poté odvolací soudu v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně, pokud zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel uvádění svých výrobků na trh v plastových lahvích žalobcem označeného vzhledu, bude-li výrobcem lahví tohoto vzhledu jiný subjekt, měl k dispozici dostatek důkazů a z nich vyvodil odpovídající skutková zjištění a na tato zjištění odvolací soud odkázal.
Taktéž pokládá za správný i právní závěr soudu prvního stupně, že vlastníkem průmyslového vzoru č. 33866 je žalobce. Výrobek používaný žalovaným – PET lahvička na dochucovadla – však nezasahuje do práv žalobce z uvedeného průmyslového vzoru, neboť u informovaného uživatele vyvolává odlišný celkový dojem. Odvolací soud k tomu dodal, že „základní otázka dojmu informovaného uživatele z kolidujícího výrobku a zapsaného průmyslového vzoru je otázkou právní a nikoli skutkovou“, a proto nelze k jejímu řešení zadat znalecký posudek.
Odvolací soud, pokud jde o odvolání žalovaného proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (vzájemný návrh na určení spoluvlastnictví předmětného průmyslového vzoru č. 33866), konstatoval, že skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, který i v této části žalobu zamítl, nelze vytknout pochybení. Žalovaný neprokázal, že se jeho pracovníci podíleli na finálním vzhledu předmětného průmyslového vzoru v prvcích způsobilých k ochraně, tj. těch, které nejsou předurčeny technicky. Žalovaný zadával žalobci především technické parametry s ohledem na výrobní potřeby, podle nichž byl finální výrobek upravován.
Odvolací soud proto i v tomto rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Dovoláním ze dne 6. 12. 2010 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo podáno z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že odvoláním napadl výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zdržet se uvádění jeho výrobků na trh v plastových lahvích jím označeného vzhledu, pokud výrobcem takových lahví bude jiný subjekt než žalobce, a výrok III. o náhradě nákladů řízení, a dále citoval část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zabývající se věcí samou.
Dovolatel dále odkázal na ustanovení §19 a §10 odst. 1 zákona č. 2007/2000 Sb., o průmyslových vzorech, z nichž vyplývá ochrana vlastníka průmyslového vzoru a rozsah ochrany, pod nějž spadá každý průmyslový vzor, který nevyvolá u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně velmi stručně uvedl, zanedbatelné odlišnosti obou lahviček a rozdíl v odstínu barvy a z toho nesprávně dovodil, že se „celkový dojem obou výrobků jeví jako odlišný“. Dovolatel je toho názoru, že není správné srovnávané objekty „rozpitvat“ na řadu podružných elementů a vycházet z elementů neshodných. O celkovém dojmu rozhodují elementy shodné, nikoli rozdílné, shodných elementů si rozhodnutí nevšímají. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce Vážný č. 12.392, ve kterém se uvádí „Zda v zákaznických kruzích platí způsob obalů žalující strany pro tuto za příznačný, jest skutkovým zjištěním. Soudce zjišťuje, zda kruhy zákaznické pokládají určitý způsob zevnějšího označení podniků nebo zboží, kterým je rozeznávají od zboží podniků jiných. Tu nerozhoduje názor soudce, nýbrž názor zákaznictva, který nutno vyšetřiti. To se může státi jak výslechem svědků tak i znalců.“ Dovolatel se proto neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že otázka, jaký celkový odlišný dojem vyvolává kolidující výrobek u informovaného uživatele, je otázkou právní, kterou si soud posoudí sám, a nikoli otázkou skutkovou a řešení této otázky pokládá za zásadního právního významu.
Dovolatel vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a vše vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 7. 2. 20011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že se odvolací soud musel zaměřit, vzhledem k tomu, že předmětný průmyslový vzor se týká lahvičky, která musí mít ze své podstaty určitý charakteristický tvar, na rozdílné prvky srovnávaných objektů. Právě rozdílné prvky jsou rozhodující pro individuální povahu předmětného promyslového vzoru a jeho způsobilost k zápisu.
Žalovaný dále uvedl, že není pravdivé tvrzení dovolatele, že odvolací soud v rozsudku popsal rozdíly předmětných lahviček pouze povrchně. Odlišnosti lahviček byly podrobně rozebrány a soud mj. vycházel z ohledání provedeného při ústním jednání. V rozhodnutí byly též uvedeny fotografie obou lahviček, z nichž jsou rozdíly patrné.
Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením žalobce, že otázka zaměnitelnosti je otázkou skutkovou nikoli právní. Na rozdíl od žalobce uvádí, že judikatura prvorepublikových soudů vycházela z toho, že „otázka zaměnitelnosti jest otázkou právní“ jak to vyplývá např. z R I 75/32 Vážného sbírky 11539, popř. Rv II 550/35 č. Vážného sbírky 14620. Stejně tak se vyslovil Vrchní soud v Praze (viz usnesení sp. zn. 3 Cmo 240/2004), popř. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3199/2007. Z toho pak vyplývá, že posouzení zaměnitelnosti se nedokazuje, ale je věcí právního posouzení.
Žalovaný dále uvedl, že posouzení otázky, zda zaměnitelnost je otázkou právní či skutkovou bylo již dovolacím soudem vyřešeno, a podle toho soudy obou stupňů postupovaly. Vzhledem k tomu žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že se zřetelem k čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je nutné dovolání projednat a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř.) se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
V daném případě, směřuje-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť soud prvního stupně nebyl vázán při svém rozhodování právním názorem odvolacího soudu, protože se jednalo o jeho první rozhodnutí ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, není-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z toho vyplývá, že jediným způsobilým dovolacím důvodem schopným založit přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a případné námitky směřující proti vadám řízení či nedostatkům ve skutkových zjištěních nejsou pro posuzování této přípustnosti dovolání relevantní.
V posuzovaném případě se dovolatel především neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že otázku, jaký celkový odlišný dojem vyvolává kolidující výrobek u informovaného uživatele, si posoudí sám, tedy, že se jedná o otázku právní, nikoli skutkovou a řešení této otázky pokládá za zásadního právního významu.
Podle §10 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzoru je rozsah ochrany dán vyobrazením průmyslového vzoru tak, jak je zapsán v rejstříku (§38) s výjimkou znaků, které jsou předurčeny technickou funkcí průmyslového vzoru, nebo znaků, které musí být nutně reprodukovány v přesném tvaru a rozměrech, aby mohl výrobek, v němž je průmyslový vzor ztělesněn nebo na kterém je aplikován, být mechanicky spojen s jiným výrokem nebo umístěn do jiného výrobku, kolem něj nebo proti němu tak, aby oba výrobky mohly plnit svou funkci. Do rozsahu ochrany vyplývající ze zápisu průmyslového vzoru spadá každý průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný celkový dojem.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007 při posuzování zaměnitelnosti určitého označení s označením chráněným jako ochranná známka vycházel z toho, že jde o otázku právního hodnocení, což lze vztáhnout i na posuzovaný případ.
Z ustanovení §10 odst. 1, poslední věty zákona č. 237/2000 Sb., je zřejmé, že zjištěný skutkový stav je nutné podřadit pod tuto normu a posoudit, zda je odůvodněn závěr, že průmyslový vzor vyvolává či nikoliv u informovaného uživatele odlišný celkový dojem. Z toho též plyne, že jde o otázku právní, nikoli skutkovou, a proto k řešení této otázky nelze zadat zpracování znaleckého posudku.
Při posuzování shodnosti průmyslových vzorů a toho, zda dochází k porušování práv z průmyslového vzoru, je s ohledem na ustanovení §10 odst. 1 poslední věty zákona č. 207/2000 Sb., důležitý celkový dojem podobnosti předmětných průmyslových vzorů a nejde tedy o to, zda lze zjistit rozdíly v podrobnostech. Odlišný celkový dojem je nutné poměřovat očima informovaného uživatele, nikoli např. běžného spotřebitele. U informovaného uživatele se předpokládá, že je schopen si všimnout určitých rozdílů posuzovaných průmyslových vzorů, které u něho vyvolají odlišný celkový dojem.
V posuzovaném případě lze v zásadě souhlasit s dovolatelem, že není namístě „rozpitvat srovnávané objekty na řadu podružných elementů“, ale nelze přisvědčit tomu, že by pro celkový dojem nebyly tyto rozdílné, stejně jako shodné prvky, pro posouzení celkového dojmu z hlediska posuzovatele, kterým je informovaný uživatel, určující.
Odvolací soud při aplikaci ust. §10 odst. 1 posl. věta zák. č. 207/2000 Sb., v němž je hypotéza právní normy neurčitá (nevyvolá u informovaného uživatele odlišný celkový dojem), z okolností daného případu (zejména srovnáním obou výrobků) dovodil, že výrobek žalovaného nezasahuje do práv žalobce, neboť u informovaného uživatele vyvolává odlišný celkový dojem a tomuto závěru nelze ničeho vytknout.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť neshledal právní otázku vymezenou dovolatelem za právně významnou. Vzhledem k tomu podle ustanovení §234b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání odmítl. Stejné platí i v případě dovoláním napadeného výroku o nákladech řízení, neboť přípustnost dovolání proti němu nevyplývá z ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 4.900,- Kč, včetně DPH (§6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu