ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1192.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1192/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce P. K., zast. Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 193/20, proti žalovanému Seznamu.cz, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 608/2, IČ 26 16 86 85, zast. Mgr. Márií Čuhelovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 9, o zaplacení 148.920,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 62/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, č. j. 3 Cmo 23/2010-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč vč. DPH do 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného Mgr. Márii Čuhelové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně v rozsudku ze dne 18. 8. 2009, č. j. 31 Cm 62/2008-69, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 148.920,- Kč., která představovala odškodnění žalobce jako obchodního zástupce podle §669 odst. 1 obch. zák. po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2010, č. j. 3 Cmo 23/2010-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění v potřebném rozsahu a na tato skutková zjištění odkázal a zároveň se ztotožnil s jeho závěrem, že podmínky vzniku nároku podle §669 odst. 1 písm. a), b) obch. zák. nejsou dány.
Odvolací soud v podrobnostech v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce tvrdil splnění dvou zákonných podmínek dle §669 odst. 1 písm. a) a b) obch. zák., a to že „žalobce získal žalovanému nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a žalovaný má dosud podstatné výhody, vyplývající z obchodů s nimi“ a že „placení požadovaného odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou zástupce ztrácí, tyto okolnosti zahrnují též použití (nepoužité) konkurenční doložky“.
Žalobce přes poučení neprokázal, že v důsledku jeho činnosti obchodního zástupce podstatnou měrou rozvinul obchody žalovaného a odvolací soud dále považuje za prokázané, že případné uhrazení odškodnění by bylo v rozporu s požadavkem spravedlnosti. Stejně tak komunitární úprava – čl. 17 směrnice Rady 86/653 EHS ze dne 18. 12. 1986, o koordinaci právní úpravy členských států, týkající se nezávislých obchodních zástupců – zdůrazňuje, že „zaplacení odškodnění musí se jevit jako spravedlivé s ohledem na všechny okolnosti, kam patří zejména ušlé provize zástupce, ale i omezení dle konkurenčních doložek, pokud je členské státy do právní úpravy vzniku nároku zařadí“.
Odvolací soud dále konstatoval, že výše ušlých provizí oproti mzdě, kterou získal za trvání pracovního poměru u děčínské společnosti žalovaného, byla několikanásobně nižší. V tomto navazujícím pracovním poměru žalobce využíval své dosavadní zkušenosti z činnosti obchodního zástupce, vykonával činnost obdobnou činnosti obchodního zástupce, po ukončení činnosti obchodního zástupce nebyl omezován konkurenční doložkou. Z toho vyplývá, jde-li funkcí odškodnění nahradit obchodnímu zástupci ztracené provize po ukončení obchodního zastoupení a zajistit mu hmotné zabezpečení po dobu nutnou pro přípravu nového podnikání či pracovního poměru, příp. rekvalifikace, že tyto okolnosti u žalobce v souvislosti s ukončením činnosti obchodního zástupce nenastaly, a proto nebyla shledána podmínka spravedlnosti zaplacení odškodnění za splněnou.
Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu zamítl, a proto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 14. 1. 2011 žalobce napadl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že náplní smlouvy o obchodním zastoupení bylo sjednávání reklamních produktů, zejména prodej firemních zápisů, sponzorských odkazů, reklamy SKLIK, sjednávání uzavírání smluv s realitními kancelářemi na odkazech SREALITY, inzerce ve prospěch realitních kanceláří, bannerové kampaně. Žalobci po přechodu na hlavní pracovní poměr narostla administrativa, došlo ke snížení počtu poradců, plán obratu zůstal ve stejné výši, odměňovací systém byl postaven na splnění čtvrtletního plánu obratu, plán pro dovolatele byl nejvyšší, dále byla dovolateli odebrána možnost nabízet a prodávat další produkty, např. SREALITY, popř. mu byly odebrány některé firmy, které přivedl a vložil do katalogu atd.
Dovolatel k otázce, zda má žalovaný dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů jím uzavřených uvedl, že „žalovaný by měl předložit, zda uzavřené smlouvy nadále trvají, a to u těch klientů, kteří jsou uvedeni v provizních uzávěrkách, jež byly předkládány“.
Dovolatel je toho názoru, že zaplacení odškodnění v požadované výši je spravedlivé, a to s ohledem na počet sjednaných obchodů ve prospěch žalovaného a k tomu odkazuje na předložené provizní uzávěrky a k tomuto tvrzení byl navrhnut důkaz výslechem svědků, např. P. J., ohledně důvodů přechodu na hlavní pracovní poměr a k „vyplývajícím výhodám a nevýhodám s ohledem na spravedlnost vzneseného návrhu“. Žalovaný též podal návrh na výslech svědků, a to M. H. a J. Č. Návrh na výslech uvedených svědků, popř. na provedení důkazu seznamem zákazníků byl soudem zamítnut.
Dovolatel je s ohledem na svá tvrzení a tvrzení žalované toho názoru, že „ve věci nebylo dostatečně zjištěno, zda je možné vznesený nárok opřít o tvrzené skutečnosti, když soud odmítl důkazy, jež podle mínění obou stran měl být provedeny právě pro zjištění aspektu spravedlnosti“. Vzhledem k tomu dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V podání ze dne 14. 2. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření uvedl, že považuje dovolání za bezdůvodné a navrhuje jeho zamítnutí. Žalovaný se domnívá, že dovolání směřuje toliko vůči skutkovým závěrům obou soudů a tak nejsou splněny podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro založení přípustností dovolání a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1637/2005.
Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že se žalovaný domáhá přehodnocení „spravedlnosti výplaty odškodnění po ukončení smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným a bezprostředním navázáním pracovního poměru u 100% dceřinné společnosti žalovaného. Na základě listinných důkazů soudy zjistily, že výše ušlých provizí žalobce, které požaduje odčinit vyplacením odškodnění, je několikanásobně menší než následně vyplacená mzda uvedenou společností. Po změně obchodního modelu prodeje reklamních produktů Seznam.cz žalovaný zaměstnal své předešlé obchodní zástupce u své dceřinné společnosti Seznam.cz obchod, s. r. o. Soudy proto výplatu odškodnění zhodnotily jako v rozporu s ust. §669 odst. 1 písm. b) obch. zák., přičemž rovněž shledaly, že nebyla splněna ani podmínka uvedená v ust. §669 odst. 1 písm. a) obch. zák.
Žalovaný ve vyjádření dále uvedl, že soudy neprovedly výslech svědků jím navržených (H., Č.), nicméně po provedení listinných důkazů na jejich výslechu již netrval. Taktéž předložení důkazu ohledně trvání smluv u klientů, uvedených v provizních uzávěrkách, nemůže jít k tíži žalovaného z hlediska neunesení důkazního břemene, přičemž „zákon neumožňuje domáhat se toho prostřednictvím dovolání“.
Závěrem žalovaný uvedl, že žalobce v dovolání nenapadl žádný právní závěr odvolacího soudu, poukazuje toliko na skutkové okolnosti a zhodnocení provedených důkazů soudy. V dovolání též nesprávně navrhuje důkazy a uplatňuje tvrzení, která mohl uplatnit v předcházejícím řízení před soudy. V průběhu řízení byl žalobce soudy poučen a vyzván k doplnění důkazů k prokázání svých tvrzení, avšak toto důkazní břemeno neunesl. Soudy proto správně zhodnotily, že nebyly naplněny podmínky stanovené v §669 obch. zák. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolání bylo „zamítnuto“ jako bezdůvodné a přiznány mu náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), jak to vyplývá z čl. II. bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovení zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se na prvním místě musel zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání může být v daném případě přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatel odkazuje, poněvadž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a tento případ tu není dán] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní je u otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel neformuloval otázku, s níž by spojoval po právní stránce zásadní význam a nelze dovodit, že by tuto otázku bylo možné dovodit z obsahu dovolání.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel především popsal náplň činnosti obchodního zástupce vyplývající pro něho ze smlouvy z 25. 10. 2004 o obchodním zastoupení a poté z pracovního poměru navázaného u dceřinné společnosti žalovaného po ukončení činnosti obchodního zástupce u žalovaného.
V otázce, zda má žalovaný doposud podstatné výhody vyplývající z obchodů s novými či dosavadními zákazníky žalobce pouze uvedl, že žalovaný měl doložit, zda uzavřené smlouvy nadále trvají u klientů, kteří jsou uvedeni v provizních uzávěrkách. Podobně i v otázce, zda placení odškodnění je spravedlivé žalobce odkazoval na neprovedení výslechu svědka P. J., popř. svědků, jejichž výslech navrhoval žalovaný.
Dovolací soud k tomu poznamenává, že v řízení před soudem prvního stupně byl žalobce dvakrát písemně vyzván k doplnění tvrzení a návrhů, byl poučen ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyván k doplnění tvrzení mj. ohledně toho, v jakém rozsahu získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky, zda má žalovaný doposud podstatné výhody vyplývající z obchodu s nimi. Dále byl vyzván k doplnění tvrzení, a důkazů o tom, že placení odškodnění je spravedlivé, zejména z hlediska ztráty provize, vyplývající z obchodů uskutečněných se zákazníky získanými žalobcem a jak konkrétně žalobce dospěl k částce představující odškodnění (148.920,- Kč). Žalobce soudu doplnil listinné důkazy, které soud shledal nedostatečným k prokázání uplatněného nároku.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod se odchýlit ani v dané věci, podle něhož lze na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto nelze přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části sporu v provedeném dokazování).
V posuzovaném případě je zřejmé, že dovolatel svými námitkami obsahově vymezenými v dovolání brojí proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, popř. proti nedostatkům při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů (viz např. že „nebylo dostatečně zjištěno, zda je možné vznesený nárok opřít o tvrzené skutečnosti, když soud odmítl důkazy“).
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolateli se námitkami uplatněnými v dovolání nepodařilo prokázat, že jsou splněny podmínky pro založení přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému 12.463,- Kč vč. DPH (§3 odst. 1, bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu