ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.120.2013.1
Cdo 120/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně K. B., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Ječná 1, 120 00 Praha 2, proti žalovaným 1) M. M., 2) Agentura MM Praha s. r. o., se sídlem Sportovní 122, 252 03 Řitka, IČ 27145123, oba zastoupeni Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Vápencová 569/13, 14700 Praha 4 - Podolí, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 112/2007, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č.j. 3 Cmo 355/2008-244, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. května 2008, č. j. 45 Cm 112/2007-130, ve znění opravného usnesení ze dne 19. srpna 2008, č. j. 45 Cm 112/2007-162, žalobu ve vztahu k druhé žalované v celém rozsahu zamítl (výrok I.), prvnímu žalovanému uložil povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady uveřejnění této omluvy, a to na rozhlasové stanici Frekvence 1, v deníku Blesk a v internetovém deníku iDNES (www.idnes.cz): „ Omlouvám se paní K. B. za to, že jsem se dne 29. 12. 2006 v pořadu Křížový výslech na Frekvenci 1, bez toho, aniž bych ji kdy slyšel zpívat, vyjádřil tak, že zpěv paní K. B. není kvalitní, a omlouvám se i za svá nevhodná přirovnání pronesená v tomto směru. Dále se omlouvám taktéž za to, že jsem v uvedeném pořadu nepravdivě prohlásil, že paní K. B. potopila muzikál uváděný na Slovensku. M. M.“ (výrok II.), a dále žalobu v části, v níž se žalobkyně po prvním žalovaném domáhala zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč, zamítl (výrok III.) a rozhodlo náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.).
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně podniká jako výkonná umělkyně, herečka, zpěvačka a moderátorka, a že druhá žalovaná podniká v agenturní činnosti v oblasti kultury a umění, zastupování zpěváků, přičemž je výhradním zástupcem H. V. Žalobkyně a druhá žalovaná podnikají tedy ve stejném, resp. příbuzném předmětu podnikání, jsou vzájemnými konkurenty a vztah mezi nimi je vztahem soutěžním. Soud má za prokázané, že první žalovaný je laickou i odbornou veřejností vnímán jako osoba neodmyslitelně spjatá s H. V., a to nejen jako její manžel, ale především i jako její manažer, tj. osoba, která ji v umělecké branži zastupuje. Také mezi žalobkyní a prvním žalovaným se tedy jedná o vztah soutěžní.
Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 29. 12. 2006 byl první žalovaný hostem v rozhlasovém pořadu „Křížový výslech“ na stanici rádia Frekvence 1. V tomto pořadu na dotaz moderátora „Mimochodem, co soudíte o tom, že K. B. má nahradit H. V. v muzikálu H. D.? Je to stejná kategorie?“ Uvedl: „A tak to se vůbec nedá srovnat. To je jako když budete srovnávat M. a T. To je nesrovnatelný“. Na dotaz moderátora „Umí zpívat ta B.?“ uvedl první žalovaný: „Já jsem ji nikdy zpívat neslyšel, takže to nedokážu posoudit a abych se přiznal, ani po tom netoužím“, dále na dotaz „Když zpívá K. B. písničky H. V., máte z toho radost?“ uvedl: „Já jsem neslyšel, znova říkám, že jsem ji neslyšel nikdy zpívat. A pochybuji, že by ta kvalita se tam projevila.“ Mezi účastníky byla sporná reakce prvního žalovaného týkající se tzv. „potopení muzikálu“, když žalobkyně tvrdila, že tento výrok první žalovaný aktivně pronesl a první žalovaný pak tvrdil, že šlo pouze o jeho přitakání na otázku moderátora. K této otázce má soud za prokázané z reprodukce rozhlasového pořadu „Křížový výslech“ na stanici rádia Frekvence I ze dne 29. 12. 2006, že první žalovaný k otázce účinkování žalobkyně v muzikálu H. D., uváděném na Nové scéně v B., uvedl: ,,I když se K. B. stavěla, že přijde muzikál zachránit, opak se bohužel stal pravdou ...“ , na reakci moderátora pořadu, který řekl „... vlastně ho potopila“ první žalovaný zopakoval: „vlastně ho potopila tímhle způsobem“.
Soud prvního stupně uvedl, že podle článku 17 Listiny základních práva svobod (dále jen Listiny) má sice každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu, tato svoboda však není a v demokratické společnosti ani nemůže být neomezená, ale každý si naopak musí být vědom toho, že tato svoboda neznamená, že si může bez jakéhokoli postihu říkat, co se mu zlíbí. Soud prvního stupně má v daném případě za prokázané, že inkriminované výroky prvního žalovaného byly učiněny v hospodářské soutěži a že se jimi první žalovaný dopustil jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, zde žalobkyni.
Soud prvního stupně uzavřel, že první žalovaný svými výroky na adresu žalobkyně naplnil generální klauzuli nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a rovněž i skutkovou podstatu podle §50 obch. zák. (zlehčování), proto tedy žalobkyni ve vztahu k prvnímu žalovanému vyhověl a přiznal jí právo na uveřejnění omluvy. K nároku žalobkyně na přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 500 tis. Kč soud prvního stupně uvedl, že v daném případě má za to, že k nápravě újmy, která žalobkyni jednáním prvního žalovaného vznikla, postačí nepeněžitá forma, tj. omluva, neboť se nejednalo o zásah takové intenzity, který by žalobkyni výrazně poškodil, či pro ni znamenal nějakou finanční újmu, kterou by bylo nutné odčinit peněžní částkou, proto tento nárok žalobkyně zamítl. Soud prvního stupně uvedl, že po provedeném dokazování má za zjištěné, že v pořadu „Křížový výslech“ vystupoval první žalovaný jako producent, manažer a manžel H. V., a nikoli jako jednatel či společník druhé žalované, že druhá žalovaná v tomto pořadu nebyla vůbec zmíněna a rovněž nebyla dána jakákoli souvislost mezi výrokem prvního žalovaného a jeho činností jednatele pro druhou žalovanou, proto ve vztahu k druhé žalované žalobu s ohledem na nedostatek pasivní věcné legitimace zamítl.
K odvolání prvního žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, a to v rozsahu vyhovujícího výroku II a souvisejícího výroku o nákladech řízení, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2009, č. j. 3 Cmo 355/2008-172, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku II. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) potvrdil v rozsahu povinnosti prvního žalovaného do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady na rozhlasové stanici Frekvence 1, v deníku Blesk a v internetovém deníku iDNES (www.idnes.cz) uveřejnění omluvy: „ Omlouvám se paní K. B. za to, že jsem dne 29. 12. 2006 v pořadu Křížový výslech na Frekvenci 1 v souvislosti s jejím zpěvem užil nevhodné přirovnání a uvedl nepravdivy údaj o tom, že „potopila“ muzikál na Slovensku. M. M.“ , jinak ho podle §220 o. s. ř. změnil a žalobu v rozsahu zbývající části omluvy zamítl, dále podle §224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o tom, že jednání prvního žalovaného je jednáním nekalosoutěžním ve smyslu generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák. a také podle §50 obch. zák. (zlehčování). Také podle odvolacího soudu byly splněny všechny předpoklady nekalé soutěže stanovené v §44 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud k námitce prvního žalovaného (že vytýkané výroky o žalobkyni jsou přípustnými hodnotícími soudy a že má právo učinit si o žalobkyni a jejích výkonech vlastní názor a právo pronést „uměleckou“ kritiku) uvedl, že svoboda projevu prvního žalovaného (vedle toho, že opomíjí své postavení účastníka hospodářské soutěže v určité oblasti, jenž hodnotí soutěžní výkony dalšího účastníka hospodářské soutěže) je omezena chráněnými zájmy podle čl. 17 odst. 4 Listiny a ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž v daném případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu prvního žalovaného ve smyslu čl. 17 Listiny a právem žalobkyně podnikat podle čl. 26 Listiny. Odvolací soud tato práva účastníků posoudil jako základní práva na roveň postavená a zvažoval na základě konkrétních okolností daného případu, zda výroky prvního žalovaného dosahují takové intenzity, že zasahují do práva žalobkyně podnikat, či zda jsou situaci přiměřené, tedy posuzoval, které z práv je třeba v daném případě preferovat (a pro srovnání poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04). Odvolací soud dospěl při tom k závěru, že prvním žalovaným učiněné výroky s přihlédnutím k jejich obsahu nelze považovat za přípustné hodnotící soudy, ale za skutková tvrzení, která jsou způsobilá žalobkyni poškodit a i žalobkyni poškodily, tedy že těmito výroky první žalovaný zasáhl do zaručeného práva žalobkyně podnikat, jehož obsahem je nejen zaručení rovných podmínek vstupu do hospodářské soutěže, ale rovněž právo na nerušený výkon podnikatelské činnosti. Uzavřel, že výroky prvního žalovaného vybočily z rámce zaručené svobody a nepřiměřeně zasáhly do chráněných práv žalobkyně a že tak je třeba dát přednost právu žalobkyně podnikat (podle čl. 26 Listiny).
Pokud jde o samotný nárok žalobkyně na uveřejnění omluvy, považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že uveřejnění omluvy je zadostiučiněním přiměřeným povaze a intenzitě zásahu prvního žalovaného do práv žalobkyně. Podle odvolacího soudu byl v posuzovaném případě prokázán vznik nemateriální újmy žalobkyně, spočívající ve znevážení jejích uměleckých kvalit, k jejíž reparaci i podle odvolacího soudu zcela postačuje zadostiučinění ve formě uveřejnění omluvy, a to způsobem, jakým k zásahu do práv žalobkyně a vzniku újmy došlo, tedy uveřejněním omluvy na rozhlasové stanici Frekvence 1 a v tištěném deníku Blesk a internetovém deníku iDNES. Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým vyhověl požadavku žalobkyně na uložení povinnosti prvnímu žalovanému uveřejnit omluvu na rozhlasové stanici Frekvence 1, v tištěném deníku Blesk a internetovém deníku iDNES, za věcně správné, proto je potvrdil, avšak pouze v rozsahu povinnosti prvního žalovaného omluvit se za užití nevhodného přirovnání (jednotné číslo oproti požadovanému textu „nevhodná přirovnání“) v souvislosti s jejím zpěvem a uvedení nepravdivého údaje o „potopení“ muzikálu na Slovensku, ve zbytku soudem prvního stupně přiznané omluvy výrok II. změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl, neboť nebylo prokázáno, že by první žalovaný výslovně uvedl, že zpěv žalobkyně není kvalitní, ani nepoužil další nevhodná přirovnání v souvislosti s jejím zpěvem.
Rozsudek odvolacího soudu do jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jakož i do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, napadl první žalovaný dovoláním. Nejvyšší soud České republiky (dále jen dovolací soud) usnesením ze dne 25. 11. 2010, č. j. 32 Cdo 3413/2009-201 dovolání odmítl a uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu v otázce prokázání soutěžního vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným a za správné považoval také závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že jsou splněny i další dvě nutné podmínky jednání nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obch. zák., tj. rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost jednání prvního žalovaného přivodit žalobkyni újmu. Dovolací soud shodně s oběma nižšími soudy považuje vyjádření, resp. kritiku prvního žalovaného v pořadu „Křížový výslech“ na rozhlasové stanici Frekvence 1 (popsanou výše) za kritiku vybočující z hranic přiměřené kritiky a navíc kritiku vycházející z nepravdivých podkladů (muzikál H. D., v němž účinkovala žalobkyně, měl v B. velký úspěch, o čemž svědčilo stále vyprodané hlediště). Učiněné veřejné výroky prvního žalovaného podle dovolacího soudu vybočily z rámce zaručené svobody projevu (podle čl. 17 Listiny) a nepřiměřeně zasáhly do chráněných práv žalobkyně podnikat (podle čl. 26 Listiny). Pokud jde o uplatněný nárok žalobkyně podle §53 obch. zák. na nepeněžitou formu přiměřeného zadostiučinění, považoval dovolací soud za správný závěr obou soudů, že uveřejnění omluvy je zadostiučiněním přiměřeným povaze a intenzitě zásahu prvního žalovaného do práv žalobkyně, a uzavřel, že soudy posoudily věc v souladu s hmotným právem, pokud žalobkyni tento nárok přiznaly.
Proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2010 č. j. 32 Cdo 3413/2009-201, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č. j. 3 Cmo 355/2008-172 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2008 č. j. 45 Cm 112/2007-130, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2008 č. j. 45 Cm 112/2007-162, podal první žalovaný ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v č. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Nálezem ze dne 6. března 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11 Ústavní soud rozhodl takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2010 č. j. 32 Cdo 3413/2009-201 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 č. j. 3 Cmo 35512008-172 bylo porušeno základní právo stěžovatele na svobodné vyjádření názoru garantované čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Z odůvodnění nálezu vyplývá, že se Ústavní soud zabýval zejména tím, zda obecné soudy nedopustily se omylu při hodnocení významu základních práv, která byla v posuzované věci ve hře, zda obecné soudy náležitě zhodnotily rozsah a dosah působení předmětných základních práv v soukromém právu s ohledem na hodnotu, kterou každé z těchto práv zastává v rámci ústavního pořádku. Vycházel při tom z toho, že zákonná omezení svobody projevu předpokládaná čl. 17 odst. 4 Listiny, v projednávané věci vyplývající z ustanovení obch. zák. upravujících nekalou soutěž, je třeba interpretovat s respektem ke svobodnému projevu, díky jeho významu pro demokratickou pluralitní společnost, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné (srov. bod 32 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Podle Ústavního soudu „hodnocení soutěžních výkonů dalšího účastníka hospodářské soutěže“, jak označil jednání stěžovatele vrchní soud, v případě projevu s veřejným přesahem je něčím zásadně dovoleným, a dále rozvedl, že jakožto veřejně činní občané by mediální hvězdy navíc měly akceptovat větší míru veřejné kritiky než ostatní. Z ústavního pořádku nevyplývá podle Ústavního soudu žádný důvod, proč by měli být práva veřejné kritiky zbaveni ostatní výkonní umělci, jejich rodinní příslušníci, ba dokonce obchodní zástupci, pokud vystupují v zábavním programu. Ačkoliv tato praxe může být nepsaným pravidlem ve vztazích mezi výkonnými umělci, musí být podle názoru Ústavního soudu tento způsob chování regulován toliko jiným normativním systémem, než je právo. Vynášení „estetických soudů“, tj. hodnocení uměleckých kvalit výkonných umělců, na něž mohou existovat zcela legitimně různé názory, neboť umění nelze nikdy exaktně definovat, představuje důležitou součást trhu idejí, který je ve srovnání s ochranou trhu vyšší, v zásadě neporovnatelnou hodnotou. I ti, kdo se pohybují na „trhu výkonných umělců“, by neměli být tohoto práva zbaveni. Není a ani nemůže být v kompetenci veřejné moci jakýmkoliv způsobem mezi hodnotícími výroky podle jejich domnělé opodstatněnosti diskriminovat. Osoby činné v oblasti veřejného života navíc disponují snadnějším přístupem k médiím, a tak mají možnost vyvrátit to, co považují za smyšlenky. Soudní ochrana těchto osob proto musí být realizována v daleko menší míře. Ústavní soud zdůraznil, že v projednávané věci navíc nešlo odhlédnout od toho, že paralelně s obchodněprávním sporem probíhalo řízení o ochraně osobnosti, v němž je ochrana práv žalobkyně silnější, neboť proti sobě stojí dvě na roveň postavená základní práva. Ústavní soud se neztotožnil ani s tím, že podle odvolacího soudu stěžovatelem „učiněné výroky s přihlédnutím k jejích obsahu nelze považovat za přípustné hodnotící soudy, ale za skutková tvrzení“, když zejména výrok stěžovatele /k otázce moderátora „Mimochodem, co soudíte o tom, že K. B. má nahradit H. V. v muzikálu H. D.? Je to stejná kategorie?“ uvedl: „a tak to se vůbec nedá srovnat. To je, jako když budete srovnávat M. a T. To je nesrovnatelný.“/ má jednoznačně za hodnotící soud. V projednávané věci byly obecnými soudy stěžovatelem pronesené výroky, využívající „pro srovnání výkonů umělkyň kvalitativně, výkonově, cenově i prestižně odlišných značek výrobků“, posuzovány extenzivně pouze jako obchodněprávní otázka nekalé soutěže. Jakkoliv se mohl zdát inkriminovaný výrok prvního žalovaného nadnesený a přehnaný a žalobkyni hluboce urážející, nikoliv ovšem vulgární, byl pronesen ve veřejné debatě, a proto musí být jakožto veřejný, nikoli komerční projev ústavně chráněný, zvláště když proti němu stojí hodnota významem v podobě ústavního soft law. Ústavní soud nesouhlasil ani s posouzením druhého inkriminovaného výroku stěžovatele /vztahujícího se k otázce účinkování žalobkyně v muzikálu H. D., uváděném na Nové scéně v B.: „I když se K. B. stavěla, že přijde muzikál zachránit, opak se bohužel stal pravdou ...“, na reakci moderátora: „... vlastně ho potopila“ uvedl: „vlastně ho potopila tímhle způsobem“; jako skutkového tvrzení s nekalosoutěžními účinky. I kdyby byla stěžovatelova tvrzení posouzena jako tvrzení faktů, Ústavní soud uvedl, že nikoliv každý nepravdivý faktický soud musí automaticky znamenat neoprávněný zásah do práv druhé strany, neboť aby tomu tak bylo, musí přesáhnout určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, že to v demokratické společnosti tolerovat již nelze. V případě veřejného charakteru projevu nelze proto sankcionovat projev, v němž jeden soutěžitel uvede o druhém soutěžiteli nepříznivé hodnocení, ba dokonce nepravdivé údaje způsobilé mu přivodit újmu, neboť tento vztah není možno chápat jako vztah mezi soutěžiteli, neboť veřejný projev nesleduje jen komerční motiv, ale týká se věcí veřejných. Ústavní soud uzavřel, že ačkoliv jak stěžovatel, tak žalobkyně působí na trhu výkonných umělců, aplikace §44 a §50 obch. zák. je nepřípadná, neboť zabraňuje těmto osobám účast ve veřejné debatě o veřejných záležitostech. Presumpci dovolenosti kritiky veřejné činnosti žalobkyně lze na projev stěžovatele vztáhnout, i kdyby se podle názoru obecných soudů stěžovatel nacházel v soutěžním vztahu k žalobkyni. Podle Ústavního soudu obecné soudy se při interpretaci a aplikaci omezujícího zákona dopustily z ústavnosti vybočujícího omezení základního práva na svobodu projevu. Obecné soudy pochybily, když nezohlednily, že spor, který měly řešit, neměl klasickou povahu střetu dvou základních práv soukromých osob, nýbrž šlo o konflikt základních (veřejných) práv, navíc nesouměřitelných, osob působících ve veřejném životě. Jelikož soudy nevzaly na zřetel ústavněprávní povahu dané věci, nedůvodně daly přednost jednomu základnímu právu před právem druhým, přičemž jejich zásah do svobody projevu stěžovatele zbytečně „zamrazuje“ veřejnou diskusi o pozadí populární hudby jako legitimním předmětu veřejného zájmu. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadné je také odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2008 č. j. 45 Cm 11212007-130, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2008 č. j. 45 Cm 112/2007-162, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele v rozsahu návrhu na kasaci rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná odmítnuta. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno základní právo stěžovatele na vyjádření názoru garantované čl. 17 odst. 2 Listiny, proto ústavní stížnosti vyhověl a tato rozhodnutí zrušil.
V dalším odvolacím řízení (v němž odvolací soud za souhlasu obou účastníků rozhodl bez nařízení jednání) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním prvního žalovaného napadeném rozsahu a veden závazným právním názorem Ústavního soudu dospěl k závěru, že odvolání je zcela důvodné. Odvolací soud i nyní vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která měl za dostatečná pro rozhodnutí ve sporu. Odvolací soud uvedl, že podle závazného právního názoru Ústavního soudu je vytýkané jednání prvního žalovaného - hodnocení soutěžních výkonů žalobkyně, coby dalšího účastníka hospodářské soutěže - jednáním dovoleným, jednáním nevybočujícím z rámce zaručeného práva na svobodu projevu a šíření informací (čl. 17 Listiny). Odvolací soud uzavřel, že nároky uplatněné žalobkyní vůči prvnímu žalovanému z titulu ochrany před nekalou soutěží nejsou tedy oprávněné a žaloba není důvodná.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2009, č. j. 3 Cmo 355/2008-244, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku II. podle §220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti prvnímu žalovanému poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, dále o náhradě nákladů odvolacího, dovolacího řízení a dalšího odvolacího řízení (II. a III. výrok).
Rozsudek odvolacího soudu tentokrát napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním , z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně byl změněn, a dále podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., neboť se podle žalobkyně jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a právní stránka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Důvodnost svého dovolání opírá žalobkyně o ustanovení §24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle žalobkyně napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále o ustanovení §241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., žalobkyně spatřuje dovolací důvod dále v tom, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným provedeným dokazováním.
Dovolatelka souhlasí s názorem odvolacího soudu, že profesní činnost výkonných umělců může být a je předmětem veřejné kritiky. V daném případě se však podle ní jedná o kritiku značně nepřiměřenou, očerňující a především nepravdivou. V řízení bylo podle dovolatelky prokázáno (výslechem mnoha svědků), že výroky pronesené prvním žalovaným nemají ve světě showbyznysu obdoby, že není běžné, aby známé osobnosti vzájemně hodnotily své kvality, ba dokonce dehonestovaly výkony jiných známých osobností s evidentním záměrem sobě samému či svému klientovi přilepšit. Výroky pronesené prvním žalovaným na adresu žalobkyně považuje dovolatelka za naprosto atypické, nepřijatelné a unfair.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v posouzení zásadní právní otázky, zda veřejný projev prvního žalovaného, hanobící a poškozující žalobkyni, se týká věcí veřejných a je projevem veřejného zájmu. Podle dovolatelky projev veřejného zájmu je projevem vykládaným zejména v judikatuře ESLP velice široce. Klasifikace projevu jako projevu sledujícího veřejný zájem znamená, že tomuto projevu náleží zvýšená ochrana, tato zvýšená ochrana je o něco nižší než u politického projevu, nicméně je hodnocena jako vyšší než u komerčního a uměleckého projevu. Spadají pod něj i projevy týkající se ekonomických, sociálních, kulturních, náboženských i komerčních témat. (Dovolatelka v této části dovolání uvádí v závorce odkaz na rozhodnutí: „Monnat proti Švýcarsku, rozsudek 73604/01 ze dne 21. 9. 2006, Steel a Morris proti Spojenému království, McDonalďs 68416/01 ze dne 15. 2. 2005, §88 atd.“). Podle dovolatelky se jedná o závažná, celospolečenská témata, pokud takovýto projev požívá ochrany.
Dovolatelka má za to, že v daném sporu, vzhledem k obsahu byť veřejných výroků prvního žalovaného, že se nejedná o projev a předmět veřejného zájmu tak, jak jej má na mysli ustálená judikatura. V dané věci podle ní nejde o žádnou veřejnou diskuzi k pozadí populární hudby, žádné pozadí populární hudby neměl ani na mysli první žalovaný, když pronášel své hanobící výroky. Ne každý výrok učiněný veřejně musí být ve veřejném zájmu. První žalovaný je osobou, o níž je známo, že se stále „vyjadřuje veřejně“ a vede velké množství soudních sporů.
Dovolatelka uvádí, že při posuzování motivu výroků prvního žalovaného měly soudy vycházet z toho, že první žalovaný v neprospěch žalobkyně veřejně vyslovil dva výroky, kterými žalobkyni poškodil, a to tím, že 1) ke kvalitativní umělecké úrovni žalobkyně, ve srovnání s H. V., pronesl: „A tak se to vůbec nedá srovnat. To jako když budete srovnávat M. a T. To je nesrovnatelný.“, a dále tím, že 2) k otázce účinkování žalobkyně v muzikálu H. D. uvedl: „I když se K. B. stavěla, že přijde muzikál zachránit. .. vlastně jej potopila“. Pokud by výroky prvního žalovaného byly nelegitimní, nelze je považovat za výroky požívající ochrany. V dané věci má dovolatelka za to, že první žalovaný svá kritická a hanobící vyjádření nezakládal na objektivních údajích, ale na osobních dojmech a pocitech, které žalobkyni veřejně uráží a ponižují, podstatná je však podle dovolatelky existence objektivní možnosti ovlivnění soutěžní situace žalobkyně, jedná se o podstatné a skryté zlehčování soutěžitele a poškození žalobkyně. Dovolatelka spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v tom, že motiv výše uvedených výroků prvního žalovaného, učiněných na adresu žalobkyně, resp. legitimnost těchto výroků, soudem prvního stupně ani soudem odvolacím nebyla nikdy zkoumána, a to ani v opakovaném řízení před odvolacím soudem po té, co Ústavní soud na uvedené ve svém nálezu poukázal a vytknul. Dovolatelka tedy napadá rozhodnutí odvolacího soudu, neboť má za to, že je vadou napadeného rozhodnutí, pokud se v novém odvolacím řízení odvolací soud s výše uvedeným nevypořádal.
K náhradě nákladů řízení, jež byla žalobkyni uložena napadeným rozhodnutím, dovolatelka uvádí, že pokud v řízení před všemi soudy bylo skutkově prokázáno, že první žalovaný nepravdivě žalobkyni očernil, čímž jí mohla vzniknout a také vznikla újma na majetkových právech, dopustil se tak zákonem zakázaného jednání a žalobkyni zlehčováním poškodil. Dovolatelka má za to, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř. a soudy by tak neměly prvnímu žalovanému přiznat náhradu nákladů řízení (v rámci bezmezné svobody projevu, jak ji ještě rozšířil Ústavní soud, by za své nezákonné jednání nenesl jakoukoli odpovědnost).
Nejvyšší soud České republiky úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a z čl. II bodu 7. zák. č. 40412012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle §24la odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí nejprve z hlediska správnosti právního posouzení věci, a to v hranicích právních otázek v dovolání vymezených.
Dovolatelka svými námitkami závěr odvolacího soudu, že první žalovaný se nedopustil nekalosoutěžního jednání (s odůvodněním, že jde o výroky, které nemají povahu skutkových tvrzení, ale hodnotících soudů, které byly proneseny prvním žalovaným ve veřejné debatě, a vzhledem k obsahu veřejných výroků prvního žalovaného se jedná o projev a předmět veřejného zájmu, nikoliv tedy o vztah mezi soutěžiteli).
Dovolací soud posuzoval dovolatelkou namítanou právní otázku, zda veřejný projev prvního žalovaného, hanobící a poškozující žalobkyni, se týká věcí veřejných a je projevem veřejného zájmu, a zda jsou inkriminovaná prohlášení stěžovatele tvrzením skutečnosti nebo hodnotícím soudem. Dovolací soud k tomu uvádí, že, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (viz výše - dále jen nález), „základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. V rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy (viz bod 19. nálezu). Jelikož svoboda projevu představuje jednu z nejdůležitějších hodnot každé demokratické společnosti, Ústavní soud opakovaně trvá na tom (viz bod 21. nálezu), že každý názor, stanovisko nebo kritika je zásadně přípustnou záležitostí (srov. již nález sp. zn. II. ÚS 357/96, N 156/9 SbNU 355); omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi, a že pohled na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ukazuje, že v případě projevu souvisejícího s politickými, resp. s otázkami spojenými s veřejným zájmem, vyžaduje ESLP od států velmi restriktivní interpretaci účelů, pro které lze takový projev omezit. ESLP ovšem uznává také význam komunikačních svobod pro rozvoj lidské osobnosti, neodpírá ochranu ani takové komunikaci, která nemá politický náboj a dopad a je ve své podstatě banální, a není tak schopna provokovat veřejnou debatu. Jestliže se dostane projev v takovémto případě do konfliktu s jinými právními statky, nepůsobí ve vztahu k nim tak silně. ESLP poskytuje vyšší úroveň ochrany publikacím a projevům, které napomáhají společenské či politické debatě, kritice a informacím v nejširším slova smyslu, zatímco uměleckým a komerčním projevům se dostává nižší úroveň ochrany. S odkazem na judikaturu ESLP Ústavní soud dovodil (již v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99; N 19/17 SbNU 133, v němž odkázal na judikaturu ESLP), že v případě veřejných osobností jsou dány širší limity přípustné kritiky než v případě soukromé osoby. Osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané.“ O tom, co lze považovat za věc veřejnou, se Ústavní soud vyjádřil (již v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03; N 209/39 SbNU 215), že „věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. V podmínkách liberálně demokratického politického zřízení je samozřejmé, že tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných.“
K druhé právní otázce, vznesené dovolatelkou v dovolání, zda jsou inkriminovaná prohlášení stěžovatele tvrzením skutečnosti nebo hodnotícím soudem, dovolací soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod 23. nálezu), v němž se podává, že „pokud má být svoboda projevu osoby kritizující veřejné věci omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o fair kritiku (bod 27 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Pro teorii i pro praxi je přitom vždy zásadní, zda jde v případě konkrétního projevu o empiricky ověřitelná fakta (tj. konstatování určité objektivní skutečnosti), či zda má projev charakter hodnotícího (hodnotového) soudu, tj. subjektivního názoru či postoje. Ústavní soud proto (již v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99) prohlásil, že je třeba vždy velmi pečlivě rozlišovat mezi fakty a vlastním hodnocením. Existenci faktů lze prokázat, leč pravdivost jejich hodnocení podrobit důkazům nelze. Ve vztahu k hodnotícím soudům nelze tedy požadavek, dokázat jejich pravdivost, naplnit a takový požadavek samotnou svobodu názoru porušuje. Hodnotové soudy totiž nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují. Proto platí, že zatímco tvrzení určitých nepravdivých skutečností samo o sobě lze dokonce i obecně zakázat, vyslovování názorových soudů, byť kontroverzních, zásadně požívá ústavní ochrany. Ne všechna zveřejnění nepravdivého údaje ovšem musí automaticky představovat zásah do osobnostních práv: takový zásah je dán pouze tehdy, (1) jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a (2) jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (srov. nález sp. zn. I. ÚS 156/99).“ Na tato rozhodnutí navázal Ústavní soud (již v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03; N 209/39 SbNU 215), že „presumpcí ústavní konformity je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám. Prokázání tvrzených faktů kritikem samotným přitom platí jako evropský ústavní standard. V tomto nálezu Ústavní soud vytvořil (dle stanoviska amicus curiae Benátské komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011) desetibodový test pro zkoumání aprobovatelnosti tvrzených faktů, které mají difamační potenciál Ústavní soud pro posouzení legitimity difamační informace povazuje dále za důležité zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv (bod 28 nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05). Ohledně hodnotících soudů prohlásil, že i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (nález sp. zn. I. ÚS 453/03). Aby hodnotový soud nevybočil z mezí ústavnosti, obecně se vyžaduje, aby měl určitý základ (viz nález sp. zn. I. ÚS 367103). Bez jakéhokoliv faktického podkladu může být totiž hodnotový soud přehnaný. Obecně ale platí, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory zásadně ústavně chráněnými.“
Odvolací soud v napadeném rozsudku vzal na zřetel ústavněprávní povahu dané věci, při interpretaci a aplikaci omezujícího zákona (zde §44 a násl. obch. zák.) zohlednil „z ústavnosti vybočující omezení základního práva na svobodu projevu“ (zde práva žalovaného) a omezující zákon vyložil s respektem ke svobodě projevu a šíření informací (podle čl. 17 odst. 2 Listiny), a do jisté míry restriktivně tak, aby zůstalo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu prvního žalovaného, dále odvolací soud zohlednil, že „řešený spor neměl klasickou povahu střetu dvou základních práv soukromých osob, nýbrž šlo o konflikt základních (veřejných) práv, navíc nesouměřitelných, osob působících ve veřejném životě“, proto nedal nedůvodně přednost jednomu základnímu právu (zde ochraně žalobkyně před tvrzenou nekalou soutěží) před právem druhým (zde svobodou projevu prvního žalovaného), aby zbytečně „nezamrazil“ veřejnou diskusi o pozadí populární hudby jako legitimním předmětu veřejného zájmu (blíže k tomu viz nález Ústavního soudu).
Dovolací soud má za to, že pokud odvolací soud, jsa veden závazným právním názorem Ústavního soudu, v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, že inkriminované veřejné výroky prvního žalovaného nemají povahu skutkových tvrzení, ale hodnotících soudů (přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu), které byly proneseny ve veřejné debatě, a dále že právě veřejný charakter projevu činí z jednání prvního žalovaného jednání dovolené (neboť, jak uvedl Ústavní soud v nálezu, v případě veřejného charakteru projevu nelze sankcionovat projev, v němž jeden soutěžitel uvede o druhém soutěžiteli nepříznivé hodnocení, ba dokonce nepravdivé údaje způsobilé přivodit mu újmu, neboť tento vztah není možno chápat jako vztah mezi soutěžiteli, protože veřejný projev nesleduje jen komerční motiv, ale týká se věcí veřejných), postupoval správně a v souladu s právními předpisy (Listinou základních práva svobod, Úmluvou o ochraně lidských práva základních svobod, obch. zák.)
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavřel, že pokud odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku uvedl, že podle závazného právního názoru Ústavního soudu je vytýkané jednání prvního žalovaného - hodnocení soutěžních výkonů žalobkyně, coby dalšího účastníka hospodářské soutěže - jednáním dovoleným, jednáním nevybočujícím z rámce zaručeného práva na svobodu projevu a šíření informací (čl. 17 odst. 2 Listiny), a proto nároky uplatněné žalobkyní vůči prvnímu žalovanému z titulu ochrany před nekalou soutěží nejsou oprávněné, žaloba tedy není důvodná, a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v odvoláním prvního žalovaného napadeném rozsahu změnil a žalobu o uložení povinnosti prvnímu žalovanému poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy zamítl, postupoval správně a v souladu s ustanoveními §44 a násl. obch. zák. o nekalé soutěži, jakož i v souladu s čl. 17 odst. 2 Listiny základních práva svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni nelze v daném případě přiznat nárok na přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy.
Dospěl-li odvolací soud k výše uvedenému správnému právnímu závěru, nemohl se dále zabývat (resp. zjišťovat), jak namítá dovolatelka, úmyslem (motivem) žalovaného, který je z hlediska výše uvedeného nerozhodný. Z tohoto důvodu není dán dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatněný dovolatelkou na základě námitky, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval úmyslem motivem předmětných výroků žalovaného, které vycházejí z nepravdivých výroků.
Protože napadený rozsudek je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen jinou vadou uvedenou v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo další vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Námitkou dovolatelky týkající se výroků o náhradě nákladů řízení se dovolací soud nemohl zabývat. Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §21 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení upravené v §237 až §239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jim mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 o. s. ř., když dovolání žalobkyně dovolací soud zamítl, avšak žalovaným žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. března 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu