ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1659.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1659/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně České pojišťovny a.s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, s adresou pro doručování Praha 4, Na Pankráci 1720/123, identifikační číslo osoby 452 72 956, proti žalovanému Z. H. , zastoupenému JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Vyškov, Puškinova 5, o zaplacení 213 697 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku sp. zn. 77 C 203/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2011, č. j. 44 Co 275/2010 – 115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení 50 % výše nákladů za léčení v částce vyčíslené zdravotní pojišťovnou na 427 393 Kč, představující žalovanou částku ve výši 213 697 Kč, kterou žalobkyně vyplatila zdravotní pojišťovně za náklady léčení M. Z., chodce poškozeného při dopravní nehodě dne 27. 12. 2004, při níž žalovaný automobilem, který řídil, zachytil a těžce zranil uvedeného chodce přecházejícího vozovku. Žalobkyně vyšla při stanovení poměru spoluviny poškozeného na způsobené škodě (na dopravní nehodě) ze zjištění, že nejen žalovaný jako řidič vozidla, ale i poškozený chodec byli v době nehody pod vlivem alkoholu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. 44 Co 275/2010 – 115, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 12. května 2010, č. j. 77 C 203/2009-93, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 213 697 Kč s úroky specifikovanými ve výroku I. uvedeného rozsudku Okresního soudu v Blansku a nahradit náklady řízení ve výši stanovené výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že žalovaný, jako řidič, se při jízdě automobilem pod vlivem návykové látky nechoval dostatečně pozorně a za mírného deště na mokré vozovce přehlédl přecházejícího chodce M. Z. a těžce jej zranil. Z připojeného spisu vedeného v trestním řízení, jímž byl proveden důkaz, zjistil, že žalovanému bylo po dopravní nehodě naměřeno v krvi 1,79 promile alkoholu. Při posouzení věci vzal, stejně jako soud prvního stupně, v úvahu též skutečnost, že poškozený byl v době nehody při přecházení vozovky v tmavém oblečení též pod vlivem alkoholu.
Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně, že je namístě aplikovat ustanovení §441 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně. Při stanovení míry spoluzavinění oba soudy shodně dovodily, že její rozsah na 50 % plně respektuje skutečnost, že chodec byl před vstupem do vozovky značně podnapilý se nepřesvědčil, zda svým chováním neohrozí svůj život, kdy nebylo sporu o tom, že chodec musel blížící se automobil vidět.
Škoda, která žalobkyni vznikla zaplacením části nákladů na léčení poškozeného Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 50 %, je tak podle závěru obou soudů v příčinné souvislosti s porušením základní povinnosti žalovaného, týkající se provozu na pozemních komunikacích, jestliže žalovaný řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a způsobil dopravní nehodu, za což byl i uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví a z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky.
Odvolací soud proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je opírána o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Důvodnost podaného dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a poukazuje na zjištění znalců, kteří zpracovávali znalecké posudky v rámci trestního řízení a na výpovědi svědků v tomto trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 56/2006, z nichž vyplývá, že poškozený se větší měrou podílel na vzniku škody na zdraví, přičemž ve srovnání s podílem žalovaného lze jeho míru spoluzavinění stanovit v rozsahu 60 %.
Dovolatel se tedy domnívá, že rozhodující pro posouzení věci je, nakolik se na škodlivém následku podílely jednotlivé příčiny na obou stranách účastníků dopravní nehody, jak závažné bylo porušení právních povinností účastníků nehody a jaký vliv mělo toto porušení povinností na vznik škody.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že rozhodnutí postrádá otázku zásadního právního významu a dovolání není proto přípustné a ani důvodné. Zdůraznila, že při likvidaci pojistné události se vypořádala i se zjištěními soudního znalce ohledně zjištěné opilosti poškozeného v době dopravní nehody a tuto skutečnost také vzala v úvahu při stanovení spoluzavinění poškozeného a při stanovení pojistného plnění.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže soud prvního stupně rozhodoval ve věci jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl s ohledem na skutková zjištění po právu, jestliže žalobkyni přiznal uplatněný nárok ve výši 213 697 Kč s příslušenstvím, představující škodu, která ji vznikla zaplacením 50 % z celkových nákladů na léčení poškozeného, činících 427 393 Kč.
Odvolací soud se správně ztotožnil se soudem prvního stupně, že je namístě aplikovat ustanovení §441 obč. zák., podle něhož, byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně. Při stanovení míry spoluzavinění oba soudy s ohledem na skutková zjištění, že oba účastníci dopravní nehody byli pod vlivem alkoholu, správně dovodily, že poměr na způsobené škodě obou účastníků dopravní nehody je 50 %, a že tedy uplatněný nárok žalobkyně, představující 50 % výše nákladů za léčení poškozeného, je oprávněným nárokem.
Nutno v této souvislosti připomenout, že při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Napadá-li tedy žalovaný svými dovolacími námitkami skutkový závěr soudu, který byl výsledkem hodnocení provedených důkazů, a to zejména znaleckých posudků vztahujících se k hodnocení dopravní nehody, uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod, který uplatnit nelze, protože dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř.
Je též namístě uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu