ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1670.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1670/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyň a) CZECH INTERNATIONAL, a.s. , se sídlem v Havířově - Suchá, U Pošty 2/375, PSČ 735 64, identifikační číslo osoby 26870142 a b) GreyTip, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Jindřišská 889/17, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27874133, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 889/17, proti žalované Oxygen Solutions, s.r.o. , se sídlem v Jihlavě, Kosmákova 10, identifikační číslo osoby 25523864, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o náhradu škody, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 2/2010, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. ledna 2012, č. j. 1 Co 243/2011-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.134,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. května 2011, č. j. 23 C 2/2010-116, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení náhrady škody 2,010.000,- Kč (bod I. výroku) a žalobkyni a) uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení (bod II. výroku). Dále zamítl i žalobu žalobkyně b) na zaplacení další částky 2,010.000,- Kč z titulu náhrady škody (bod III. výroku) a žalobkyni b) uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a) není ve věci aktivně legitimována. Ohledně nároku žalobkyně b) konstatoval, že se domáhá po žalované zaplacení náhrady škody dle ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), vzniklé ji tím, že žalovaná přes výzvy žalobkyně nesplnila své povinnosti vyplývající ze smlouvy o systémové podpoře ze dne 19. května 2006 (dále též jen „servisní smlouva“ či „smlouva o systémové podpoře“) a zjištěné závady počítačového programu SAZIS bránící v jeho užívání v dohodnuté době neodstranila. Počítačový program v hodnotě 2,010.000,- Kč se tím stal zcela nefunkční. Soud prvního stupně s ohledem na ustanovení §376 obch. zák. poukázal na prokázané hrubé neplnění servisní smlouvy samotnou žalující stranou a na nedostatek její součinnosti, vyúsťující ve způsobení případné škody právě stranou žalující. Konstatoval též porušení prevenční povinnosti stanovené v ustanovení §415 občanského zákoníku. Dále uvedl, že žalobkyně b) neprokázala ani existenci, natož výši údajné škody, která ji měla vzniknout. Neprokázala tedy základní předpoklady pro přiznání požadované náhrady škody ve smyslu ustanovení §373 obch. zák.
K odvolání žalobkyně b) [odvolací řízení ve vztahu k žalobkyni a) bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání] odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. v odstavcích III. a IV. výroku, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud nejprve dospěl k závěru, že žalobkyně b) je legitimována k uplatnění všech práv ze servisní smlouvy i k vymáhání náhrady škody vzniklé ji v souvislosti s porušením této smlouvy, neboť na žalobkyni b) byl dohodnutým způsobem převeden výkon práva dílo užít podle ustanovení §46 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. Aplikuje ustanovení §58, 59 obch. zák. a §373 a násl. obch. zák. se dále zabýval tím, zda žalovaná porušila ve vztahu k žalobkyni b) povinnost odstranit závady počítačového systému SAZIS vyplývající ze servisní smlouvy a zda žalobkyni b) vznikla tvrzená škoda ve formě znehodnoceného peněžitého vkladu, vloženého do základního jmění žalobkyně b) ve výši 2,010.000,- Kč. Upozornil na to, že žalobkyně b) nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně vzniku škody, její výše a příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením právních povinností žalované. V této souvislosti žalobkyni b) poučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně b) poté doplnila skutková tvrzení tak, že ji vznikla škoda tím, že žalovaná neodstranila nefunkčnost aplikace systému SAZIS, který byl jako nepeněžitý vklad vložen do základního kapitálu žalobkyně b) žalobkyní a) a že tímto došlo ke znehodnocení části nepeněžitého vkladu do základního kapitálu. Výše vzniklé škody představuje hodnotu zaplaceného softwaru SAZIS ve výši kolem 2,010.000,- Kč. S ohledem na skutečnost, že škoda má dle tvrzení žalobkyně b) spočívat ve znehodnocení části základního kapitálu, který vložila žalobkyně a) do základního kapitálu žalobkyně b) formou nepeněžitého vkladu, upozornil odvolací soud na ustanovení §58 a §58 obch. zák. Z těchto ustanovení je zřejmé, že peněžitý i nepeněžitý vklad je vkladem společníka, který jej poskytuje do základního kapitálu zakládané obchodní společnosti a pokud tento vklad není splněn ve stanovené výši, je zákonnou povinností tohoto společníka chybějící či znehodnocený základní vklad do základního kapitálu společnosti doplnit. Nejedná se tudíž o povinnost obchodní společnosti (v dané věci žalobkyně b/) k doplnění vkladu, nýbrž o povinnost společníka obchodní společnosti (v projednávané věci žalobkyně a/). Splnění povinnosti doplnit základní kapitál se žalobkyně b) mohla domáhat pouze po žalobkyni a), nikoli po žalované formou žaloby na náhradu škody.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně b) i přes výzvu a poučení odvolacího soudu neuvedla žádné relevantní konkrétní skutkové tvrzení ve vztahu k existenci škody, kterou ji měla způsobit žalovaná. Žalobkyně b) tedy neunesla v tomto směru své břemeno tvrzení a důkazní. Tudíž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně do obou výroků) podala žalobkyně b) dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zejména zdůrazňuje, že nikdy neučinila předmětem řízení zaplacení náhrady škody za porušení vkladové povinnosti žalobkyně a). Nikdy neuvedla, že žalovaná porušila povinnost dle ustanovení §59 odst. 1 obch. zák. Naopak vždy tvrdila, že předmětem řízení je náhrada škody, která vznikla porušením čl. 4 smlouvy o systémové podpoře. Odvolací soud nesprávně interpretoval její tvrzení. Upozorňuje, že smlouvou o postoupení práv ze smlouvy o systémové podpoře ze dne 20. července 2009 vstoupila žalobkyně b) do veškerých práv žalobkyně a), včetně práv na náhradu škody za její porušení. Dovolatelka se tak dostala do přímého smluvního vztahu s žalovanou a může se domáhat veškerých práv přímo proti žalované. Má za to, že v projednávané věci byly dány všechny podmínky odpovědnosti žalované za způsobenou škodu.
Dovolatelka za otázku zásadního právního významu označuje to, že „odvolací soud, přes její tvrzení o škodném jednání žalované (porušení povinností ze smlouvy o systémové podpoře), přes následná skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaná tuto smlouvu porušila a způsobila, že aplikace SAZIS je nefunkční, přes zjištění o tom, že dovolatelka je nositelem práva na náhradu škody (jako postupník ze smlouvy o postoupení práv ze smlouvy), která přestože vznikla u žalobkyně a), je vymáhána dovolatelkou jako postupníkem, nesprávně interpretoval tvrzení dovolatelky tak, že tato skutkově vyhodnotil jako porušení vkladové povinnosti společníka podle §59 odst. 1, přičemž toto objektivně není předmětem, základem a příčinou sporu, tato skutečnost nevyplývá ze žádného tvrzení dovolatelky nebo snad žalované, odporuje to skutkovým zjištěním soudu a věc takto nemůže být posouzena. Odvolací soud proto nedokázal nijak právně posoudit a věcně řešit předmět sporu vymezeného žalobou nebo odvoláním“.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního i druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolatelka svými námitkami žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepředkládá.
Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud, po zjištění, že žalovaná porušila smluvní povinnost, vyzýval dovolatelku k doplnění tvrzení o tom, jaká škoda jí porušením povinnosti žalovanou vznikla. Doplnění tvrzení dovolatelkou bylo ve značné části neurčité. Určitým způsobem pouze uvedla, že škoda jí měla vzniknout „znehodnocením části nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti“. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že taková škoda dovolatelce v projednávané věci nemohla vzniknout, neboť povinnost doplnit případný znehodnocený nepeněžitý vklad do společnosti (§58 a §59 obch. zák.) měla žalobkyně a), nejde tak o povinnost samotné obchodní společnosti.
Dovolatelka přitom svými dovolacími námitkami přisuzuje odvolacímu soudu, že jeho závěr o nedůvodnosti žalobního nároku byl založen na „nesprávné interpretaci tvrzení dovolatelky“ o porušení povinnosti, z níž odvozuje vznik škody. Podle dovolatelky žalovaná porušila povinnost ze smlouvy, nikoli vkladovou povinnost, jak měl dovodit odvolací soud.
Přípustnost dovolání může přitom založit pouze otázka zásadního právního významu, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Pro dovolatelkou namítané „odvolacím soudem nesprávné posouzení tvrzení dovolatelky o porušení povinnosti“ to však neplatí. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že žaloba je nedůvodná, bylo určující to, že dovolatelce nemohla vzniknout jí tvrzená škoda.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobkyně b) není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně b) podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku pod bodem II. Dovolání proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně b), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 16.340,- Kč podle §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (3.494,40 Kč), celkem tedy částku 20.134,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2013
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu