ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1924.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1924/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem se sídlem Ovčí Hájek 2172/42, 158 00 Praha 5, proti žalované GRAPE SC, a. s. , se sídlem Václavské nám 832/19, 110 00 Praha 1, IČ 25708783, zastoupené JUDr. Tomášem Těminem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 559/28, 120 00 Praha 2, o ochranu před nekalou soutěží a ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 Cm 4/2010, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2012, č. j. 3 Cmo 195/2011-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Pleštila, advokáta žalobce se sídlem Ovčí Hájek 2172/42, 158 00 Praha 5.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal ochrany před nekalou soutěží a ochrany osobnosti žalobou, v níž požadoval, aby žalované byla uložena povinnost zaslat žalobci doporučený dopis obsahující písemnou omluvu ve znění podle žaloby, zveřejnit na vlastní náklady omluvu ve znění podle žaloby, a to v týdeníku Ž. noviny v minimálním formátu 1/8 tiskové strany v provedení podle žaloby, a dále poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 100.000 Kč.
Jednání nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) se žalovaná dopustila tím, že si objednala a na titulní straně týdeníku Ž. noviny dne 13. 10. 2009 nechala zveřejnit zvýrazněný inzerát s nadpisem „Hledáme věřitele“ a s textem: „Hledáme další věřitele firmy P. B. CZ-E.NET, za účelem společného postupu při vymáhání pohledávek popřípadě kvůli podání konkursu. Informace na telefonu“ . Jednáním žalované vznikla žalobci újma (ztráta některých klientů), proto je považuje za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a za jednání naplňující speciální skutkovou podstatu podle §50 odst. 1 obch. zák., současně v něm spatřuje zásah do svých osobnostních práv ve smyslu §11 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), neboť inzerát ohrozil žalobcovu pověst jako podnikatele i jako občana. Nároky uvedené v žalobě žalobce tvrdil proti žalované jako nároky z titulu nekalé soutěže podle §53 obch. zák. a z titulu zásahu do osobnostních práv žalobce podle §13 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2011, č. j. 32 Cm 4/2010-124, rozhodl tak, že
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zaslat žalobci prostřednictvím České pošty, s. p. doporučený dopis obsahující písemnou omluvu vlastnoručně podepsanou oprávněným statutárním orgánem žalované tohoto znění: „Vážený pane P. B.,
obchodní společnost GRAPE SC, a. s. se omlouvá P. B. za zveřejnění údajů obsažených v inzerátu na titulní straně týdeníku Ž. noviny, ročník 2009, číslo 41, ze dne 13. 10. 2009, hledající dalšího věřitele pana P. B. CZ-E.NET, za účelem společného postupu při vymáhání pohledávek popřípadě kvůli podání konkursu. Údaje obsažené v tomto inzerátu byly nepravdivé a jejich zveřejněním a rozšířením společnost GRAPE SC, a. s. zlehčila obchodní pověst P. B. a protiprávně zasáhla do jeho osobních práv.“ (výrok I.),
- žalovaná je do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zveřejnit na vlastní náklady zvýrazněnou omluvu ve znění jako ve výroku I. v týdeníku Ž. noviny v minimálním formátu 1/8 tiskové strany na tmavě modrém pozadí s bílým textem omluvy (výrok II.),
- žalovaná je do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku povinna zaplatit žalobci 100.000,- Kč (výrok III.),
a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. února 2012, č. j. 3 Cmo 195/2011-166, rozsudek soudu prvního stupně opravil v záhlaví v označení žalobce tak, že namísto tam nesprávně uvedeného identifikačního čísla uvedl správné (I. bod výroku), ve věci samé, tj. ve výroku I., II. a III., rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného souvisejícího výroku o nákladech řízení, s tím, že ve výroku II. ve správném znění, že žalovaná je povinna zveřejnit na vlastní náklady do 30 dnů od právní moci rozsudku zvýrazněnou omluvu ve znění jako ve výroku I. (vyjma oslovení) v týdeníku Ž. noviny v minimálním formátu 1/8 tiskové strany na tmavomodrém pozadí s bílým textem omluvy (II. bod výroku), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. bod výroku).
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu a z těchto zjištění vyvodil odpovídající právní závěry. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkázal. Žalobcem uplatněné nároky jsou nároky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu ochrany před nekalou soutěží a z titulu ochrany před zásahem do práva na ochranu osobnosti, posuzují se tedy podle §53 obch. zák. a podle §13 obč. zák., přičemž pro oba právní tituly platí, že dotčená osoba může požadovat přiměřené zadostiučinění v nepeněžité i peněžité formě. Námitku žalované, že souběh skutkových podstat nekalé soutěže a ochrany osobnosti je vyloučený, odvolací soud považuje za nedůvodnou. Správně uvedl již soud prvního stupně, že v inzerátu obsažená informace dopadá nejen do sféry podnikání žalobce, ale i do jeho sféry osobnostní, jde tedy o případ souběhu výše uvedených právních titulů. K další námitce žalované o porušení principu zákonného soudce odvolací soud uvedl, že v daném případě nebyl žádný důvod spor ve věci ochrany osobnosti vyloučit k samostatnému projednání (tento postup by byl v rozporu s úpravou §11 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.), navíc Městský soud v Praze je soudem věcně příslušným k projednání obou typů sporů (nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že popsané jednání žalované (uveřejnění inzerátu žalovanou s výše uvedeným textem, které zadal předseda představenstva žalované p. J. H., aniž by k podání předmětného inzerátu žalovaná měla jakýkoli legitimní důvod) bylo šikanózním jednáním s cílem přivodit žalobci újmu. Bylo-li v řízení prokázáno, že účastníci řízení jsou soutěžiteli v hospodářské soutěži, jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a bylo objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, pak jednání žalované naplnilo znaky generální klauzule nekalé soutěže ve smyslu §44 odst. 1 obch. zák. a současně i znaky speciální skutkové podstaty zlehčování podle §50 obch. zák. Inzerátem, jímž bylo zasaženo do pověsti žalobce ve smyslu jeho schopnosti plnit a dostát svým závazkům, pak zcela neoddělitelně bylo současně negativně zasaženo i do jeho občanské cti a lidské důstojnosti, tedy došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobnosti podle §11 obč. zák. Ve shodě se soudem prvního stupně má také odvolací soud za to, že bylo v řízení prokázáno, že jednáním žalované vznikla žalobci nemajetková újma, takže přiměřeným zadostiučiněním je nejen poskytnutí omluvy žalobci (ve formě osobního dopisu i jejím zveřejněním), ale i zaplacení částky žalobci ve výši 100.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně dovolatelka považuje dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože dovoláním napadeným rozsudkem podle dovolatelky odvolací soud fakticky změnil rozsudek soudu prvního stupně, když „potvrdil“ rozsudek soudu prvního stupně v jiné formulaci.
Dovolatelka namítá, že soudy se nesprávně vypořádaly s otázkou legitimity podaného inzerátu, když z pouhého tvrzení žalované, že v době podání inzerátu nehodlala podávat návrh na zahájení insolvenčního řízení, vyvodily šikanózní a nekalosoutěžní povahu daného inzerátu. Dovolatelka tvrdí, že pokud si oba soudy v zásadní otázce neudělaly po skutkové stránce dostatečně jasno (měly zkoumat „pravdivost informace“ o tvrzeném nároku) a uspokojily se zcela absurdním závěrem, že pohledávka nemá oporu v pravdivém stavu věcí, musí-li být uplatněna u soudu, potom takto nedostatečně zjištěný skutkový stav nesprávně subsumovaly pod právní normy. Dovolatelka má za to, že důležitost okolnosti existence pohledávky v době podání sporného inzerátu dokládá i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1310/2005 (existence či neexistence pohledávky je rozhodujícím faktorem pro případnou aplikaci právních norem chránících podnikatele). Dovolatelka se domnívá, že v případě žalované je třeba postupovat ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 106/2001 a po důkladném zjištění povahy pohledávky buď skutkový stav subsumovat pod §44, resp. §50 obch. zák., a pod §11 obč. zák., či nikoli. Podle názoru dovolatelky oba soudy se tímto zcela jistě dostatečně nezabývaly, a proto celou věc posoudily nesprávně, když danou pohledávku prostě odmítly jakožto „spornou“ a toto navíc absurdně odůvodnily uplatněním pohledávky u soudu. Dovolatelka má dále za to, že byť je souběh skutkových podstat proti nekalé soutěži a proti zásahům do osobnostních práv možný, nelze z toho zcela jistě vyvodit, že je nutné ho v případě podnikající fyzické osoby vždy a priori a automaticky předpokládat. Podle dovolatelky inkriminovaný inzerát (v němž se žalovaná jen dotazovala na existenci dalších možných věřitelů žalobce, přičemž sama věřitelem zcela nepochybně byla) neměl difamující účinek a byl zcela pravdivý a legitimní, neboť vycházel z reálného stavu věcí. Dovolatelka namítá, že je nedostačující odůvodnění obou soudů, které o pouhé znění inzerátu opírají nárok na finanční odškodnění a omluvu, aniž by se v odůvodnění zabývaly povahou inzerátu v širších souvislostech celé věci, zejména co do existence dané pohledávky. Podle názoru dovolatelky je zcela absurdní vykládat §11 obč. zák. tak, že by do osobnostních práv občana mohlo být zasaženo toliko tím, že někdo tvrdil dlužnicko-věřitelský vztah dané podnikající osoby, když tyto vztahy k podnikání neodmyslitelně patří, a je zcela nepochopitelné, jak by mohly v očích společnosti zasáhnout občanskou čest či dokonce lidskou důstojnost podnikatele. Dovolatelka má za to, že soudy celou věc chybně právně posoudily (pokud oba soudy nevycházely při aplikaci právních norem z existence tvrzené pohledávky, kterou dokonce označily za irelevantní) a dostaly se do rozporu s ustálenou judikaturou.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované ze dne 5. 9. 2012 uvádí, že dovolatelka brojí právě jen proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, který (v souladu se závěry soudu prvního stupně) uzavřel, že i podle jeho názoru je třeba uveřejnění inzerátu přičítat žalované, a dále, že žalovaná v řízení neprokázala, že by měla jakýkoli legitimní důvod pro podání šikanózního inzerátu. Žalobce k tomu dodává, že v řízení bylo prokázáno, že inzerát byl podán předsedou představenstva žalované p. J. H., inzerované telefonní číslo je telefonním číslem žalované, dále z formulace inzerátu je také zřejmé, že byl podán jménem žalované a nikoli fyzickou osobou, neboť předseda představenstva žalované p. J. H. neměl žádný důvod jako fyzická osoba předmětný inzerát v Ž. novinách vůči žalobci zveřejňovat, neboť nikdy nebyl v žádném smluvním vztahu se žalobcem. V řízení bylo také prokázáno, že p. J. H. je personálně a majetkově propojen se společností OHŘE MEDIA s. r. o., vydavatelkou týdeníku Ž. noviny, a s žalovanou. Žalobce uvádí, že obsahem dovolání žalované není polemika s právními posouzeními věci odvolacím soudem, nýbrž pouze jen s hodnotícími závěry odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních. Žalobce, vzhledem k tomu, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť nejsou v dané věci dány podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., navrhuje Nejvyššímu soudu ČR, aby dovolání žalované jako zjevně nedůvodné odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná k vyjádření žalobce podala dne 27. 9. 2012 svoji repliku, v níž sděluje, že žalobce ve svém vyjádření uvádí informace, které jsou pro účely tohoto řízení zcela bezvýznamné a zbytečně činí řízení nepřehledným (např. že žalobce jako pedagog na střední škole v Ž. učil dvě děti pana J. H. a dále že p. J. H. je propojen se společností, která je vydavatelkou týdeníku Ž. noviny). Žalovaná je přesvědčena, že poskytl dostatek důkazů, které svědčí o dostatečné legitimitě pro podání předmětného inzerátu, který nelze považovat za šikanózní, protože obsahuje pouze strohé konstatování skutečnosti, že žalobce je povinován žalované určitou částkou a žalovaná pouze informuje ostatní potenciální věřitele za účelem společného postupu. Inzerát podle žalované rozhodně neobsahoval nic nepravdivého či přehnaného, natož pak nějaké invektivní výroky, které by mohly zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Navíc žalovaná měla k podání takového inzerátu pádný důvod, a to existenci pohledávky za žalobcem ve výši 78.904,- Kč, která rozhodně není pohledávkou smyšlenou či neexistující (v řízení vedeném u okresního soudu v Lounech, sp. zn. 25 C 412/2010, bylo rozsudkem ze dne 2. 3. 2012 určeno, že žalovaná má za žalobcem žalovanou pohledávku). Tvrzení žalobce o účelovosti soudního uplatnění pohledávky považuje žalovaná za nestoudné, neboť podle slov žalobce by snad neměla žalovaná tuto pohledávku vymáhat a přijít tak o poměrně vysoký finanční obnos, který jí po právu náleží. Žalovaná o sobě tvrdí, že je solidní společností s korektním jednáním, která plní včas veškeré své závazky, na rozdíl od žalobce. Žalovaná se podaným inzerátem pouze snažila zvýšit šanci vymožení své pohledávky. Žalovaná dále tvrdí, že pokud uvedla, že „ani v době podání inzerátu ani nikdy poté nezamýšlela podat návrh na zahájení insolvenčního řízení se žalobcem“, měla na mysli, že by podání insolvenčního návrhu realizovala sama, nicméně pokud by se přihlásil jiný věřitel žalobce, s ohledem na případnou dohodu s ním by tento postup zvážila a pravděpodobně tento právní prostředek využila, pokud by byly dány podmínky pro insolvenci žalobce. Žalovaná ve své replice vyčítá žalobci také některé chyby (např. v závěru bodu II. „obsahem dovolání žalobkyně“, přestože dovolání podala žalovaná), které objevila v písemném vyjádření žalobce. Žalovaná je plně přesvědčena, že její jednání v žádném případě nenaplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže (§44 odst. 1 obch. zák.), natož pak znaky skutkové podstaty zlehčování (§50 obch. zák.), neboť žalovaná nezveřejnila o žalobci žádné nepravdivé údaje. Navíc považuje za nanejvýš sporné a neprokázané, že by zveřejněním předmětného inzerátu došlo k odlivu zákazníků žalobce, když k odlivu těchto zákazníků mohlo dojít v rámci běžné hospodářské soutěže, a zejména nebyla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi zveřejněním inzerátu a odlivem zákazníků žalobce. Žalovaná tvrdí, že soudy obou stupňů zůstaly pouze v rovině domněnek, což je nepřípustné, proto považuje své dovolání za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dne 21. 11. 2012 Nejvyššímu soudu ČR návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že již nyní čelí exekučnímu řízení, v němž je povinována ke zveřejnění omluvy žalobci v týdeníku Ž. noviny, a soudní exekutor již vydal exekuční příkaz č. j. 153 EX 1273/12-9 k provedení exekuce uložením pokuty. Žalovaná je přesvědčena, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, proto odmítá uloženou povinnost splnit. Žalovaná žádá Nejvyšší soud ČR, aby v souladu s §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání žalované, neboť pokud žalovaná nyní splní svou povinnost a veřejně se omluví žalobci, pak v případě zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR by již nebylo možné provést uvedení v předešlý stav (jednou vyřčená omluva již nejde vzít zpět).
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že nesprávně právně posoudily věc, když tvrdily, že žalovaná se dopustila nekalosoutěžního jednání (podle §44 odst. 1 a podle §50 obch. zák.) a dále že jednání žalované zasáhlo do osobnostních práv žalobce (podle §11 obč. zák.).
Dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, dovodil, že soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném případě lze přiznat žalobci uplatněné nároky, tj. konkrétně že lze žalované uložit, aby se za tvrzené závadné jednání (zveřejnění předmětného inzerátu dne 13. 10. 2009 na titulní straně týdeníku Ž. noviny, ročník 2009, č. 41) žalobci omluvila a aby žalobci poskytla přiměřené zadostiučinění ve výši 100 tis. Kč. V daném případě jsou řádné důvody k poskytnutí ochrany práv žalobce proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalované i proti zásahu do osobnostních práv žalobce.
Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které uvedla dovolatelka ve svém dovolání, jakož i ve své replice k vyjádření žalobce, a dospěl k závěru, že většinu z nich již posuzoval soud prvního stupně a odvolací soud. Oba nižší soudy dospěly v souladu s hmotným právem k závěru, že v předmětné záležitosti se jedná o porušení práv žalobce.
Dovolací soud souhlasí se závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně, že žalovaná jednala nekalosoutěžně a svým jednáním zasáhla do osobnostních práv žalobce, jakož i s rozhodnutím obou soudů nižších stupňů, že žalobci lze přiznat žalobní nárok na přiměřené zadostiučinění v obou formách (nepeněžité i peněžité). Bylo zjištěno, že žalovaná podniká mimo jiné ve stejném oboru jako žalobce (montáž, údržba a servis telekomunikačních zařízení), takže soud prvního stupně měl za prokázané, že účastníci jsou soutěžiteli v hospodářské soutěži (v oblasti poskytování internetu v Ú. kraji). Dále měl soud prvního stupně za jednoznačně prokázané, že sporný inzerát zadal předseda představenstva žalované společnosti p. J. H. a že z formulace a obsahu inzerátu je zřejmé, že tímto inzerátem nehledal další věřitele žalobce p. H. jako fyzická osoba, z čehož vyplývá, že žalovaná je ve sporu věcně pasivně legitimována. Soud prvního stupně správně v dané souvislosti zkoumal, zda předmětný inzerát měl své racionální opodstatnění (zda skutečně žalovaná hledala další věřitele ke společnému postupu proti dlužníkovi - žalobci, resp. zda žalovaná má oprávněné a nikoliv fiktivní pohledávky za žalobcem). Sama žalovaná tvrdila, že pokud jde o návrh na zahájení insolvenčního řízení či konkurzu na majetek žalobce, nic takového nechystá, ani v minulosti nechystala, ani žádné další věřitele nehledala. Soud prvního stupně proto dospěl na základě provedeného dokazování k jednoznačnému závěru, že inzerát měl v daném případě šikanózní povahu, tedy že jeho cílem bylo zdiskreditovat žalobce (což se mimo jiné projevilo i odlivem zákazníků od žalobce, i když podle názoru soudu již samotný obsah inzerátu lze sám o sobě zhodnotit jako způsobilý přivodit soutěžiteli újmu). Pokud jde o tvrzené pohledávky žalované (faktury) vůči žalobci, soud je předběžně zhodnotil tak, že jejich důvodnost je velice sporná. Závěr soudu prvního stupně, že popsaným jednáním se žalovaná dostala do rozporu s pravidly a dobrými mravy hospodářské soutěže, její jednání je způsobilé přivodit újmu jinému soutěžiteli – zde žalobci (§44 odst. 1 obch. zák.) a svým jednáním naplnila i speciální skutkovou podstatu zlehčování (§50 odst. 1 a 2 obch. zák.) a současně zasáhla do osobnostních práv žalobce (podle §11 obč. zák.), potvrdil i odvolací soud. Také odvolací soud má za to, že v řízení bylo bezpečně prokázáno, že se snížení goodwillu žalobce projevilo v odchodu některých stávajících zákazníků od žalobce, tedy že jednáním žalované vznikla žalobci nemajetková újma. Proto i podle odvolacího soudu je – zejména s přihlédnutím k povaze závadného jednání a rozsahu vzniklé újmy – přiměřeným zadostiučiněním nejen poskytnutí omluvy (jak ve formě osobního dopisu, tak jejím zveřejněním způsobem, jakým k zásahu do práv žalobce a ke vzniku újmy došlo), ale i zaplacení částky 100.000,- Kč. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výrocích I., II. a III.) jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného souvisejícího výroku o nákladech řízení (výrok IV.), s tím, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, jež zohledňuje skutečnost, že tímto výrokem je ukládána povinnost uveřejnit omluvu v tisku a nebylo by stylisticky správné, aby i v tisku uveřejněná omluva obsahovala oslovení žalobce, neboť takové oslovení má místo jen v omluvě prostřednictvím osobního dopisu, k níž byla žalovaná zavázána ve výroku I. Současně odvolací soud postupem podle §164 o. s. ř. opravil zřejmou nesprávnost v označení žalobce v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně, a to nesprávně uvedené identifikační číslo (IČ).
Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, podle kterých žalovaná neprokázala, že by měla jakýkoli legitimní důvod pro podání předmětného inzerátu, proto lze považovat podání inzerátu za šikanózní jednání s cílem přivodit žalobci újmu. Dovolací soud souhlasí i s odůvodněním odvolacího soudu, že pokud sama žalovaná uvedla, že neměla a nemá důvod podat návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči žalobci, je zcela irelevantní následná její argumentace, že má vůči žalobci pohledávku, kterou dne 29. 3. 2010 uplatnila u soudu. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že jednak jde o pohledávku spornou (pokud by byla mezi účastníky nesporná, nebylo by o ní vedeno řízení u soudu), dále byla u soudu uplatněna několik měsíců po zveřejnění sporného inzerátu a nejde ani o pohledávku, jejíž výše by sama o sobě nasvědčovala, že případné její zaplacení bude pro žalobce obtížně realizovatelné. Pokud žalovaná ve svém dovolání tvrdí, že soudy obou stupňů zůstaly pouze v rovině domněnek, dovolací soud k tomu uvádí, že soudy obou stupňů dostatečně pečlivě zjistily skutkový stav v potřebném rozsahu a z těchto zjištění vyvodily odpovídající právní závěry.
Je-li žalovaná přesvědčena, že její jednání v žádném případě nenaplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže (§44 odst. 1 obch. zák.), natož pak znaky skutkové podstaty zlehčování (§50 obch. zák.), neboť žalovaná o žalobci nezveřejnila žádné nepravdivé údaje, pak k tomu dovolací soud uvádí, že základní podmínky generální klauzule nekalé soutěže byly řádně zkoumány oběma nižšími soudy (zejména podmínka jednání v hospodářské soutěži, jejíž nenaplnění namítala žalovaná), a dále že zlehčováním podle §50 odst. 2 obch. zák. je i uvedení a rozšiřování pravdivých údajů o poměrech, výrobcích či výkonech jiného soutěžitele, pokud jsou způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu (argumentace „pouze pravdivými údaji“ zde neobstojí).
Žalovaná ve svém dovolání dále namítá, že existence či neexistence pohledávky je rozhodujícím faktorem pro případnou aplikaci právních norem chránících podnikatele (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1310/2005). Dovolací soud k tomu podotýká, že přestože výše uvedený rozsudek řeší zásah pouze do osobnostních práv žalobce (žalovaná společnost byla zadavatelem inzerátu, který byl uveřejněn v místním periodiku s textem: „Odkup pohledávek za firmou ZNAKON /Vl. K./. Dluží Vám firma ZNAKON? Naše společnost GlobeMark, a. s. tyto dluhy odkoupí. Nabídněte. Informace na tel. …, fax: ….“ a který navozoval závěr, že žalobce neplní řádně a včas své závazky, že má dluhy, přičemž pravdivost takového tvrzení žalovaná neprokázala) a nikoliv současně problematiku nekalé soutěže, některé tam uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR určitě souvisí i s tímto případem. V posuzovaném případě se jedná o splnění podmínky existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě (žalovaná v řízení neprokázala, že by měla jakýkoli legitimní důvod pro podání předmětného inzerátu), proto může dojít i ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 obč. zák. Pokud zde žalovaná, jak bylo prokázáno v řízení před soudem prvního stupně a potvrzeno i odvolacím soudem, jednala nekalosoutěžně a zasáhla do osobnostních práv žalobce, pak tento zásah lze kvalifikovat jako neoprávněný (protiprávní) a žalobci náleží vedle nekalosoutěžní ochrany také ochrana poskytovaná fyzickým osobám podle §11 až 13 obč. zák. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je osobnost fyzické osoby vždy vnímána v její ucelenosti a nedělitelnosti. Pokud soudy obou stupňů poukázaly na to, že předmětným inzerátem žalované (v němž lze spatřovat šikanózní útok na žalobce s cílem přivodit mu újmu) bylo objektivně zasaženo do pověsti žalobce ve smyslu jeho schopnosti plnit a dostát svým závazkům, je správný závěr soudů, že bylo současně negativně zasaženo i do osobnosti žalobce, tj. do jeho občanské cti a lidské důstojnosti, tedy že došlo k porušení práva žalobce na ochranu osobnosti podle §11 obč. zák.
Pokud se žalovaná pozastavuje (ve své replice k vyjádření žalobce ze dne 27. 9. 2012) nad některými chybami v písemném vyjádření žalobce, v této souvislosti, nad rámec výše uvedeného, dovolací soud dodává, že by k žádným chybám a nepřesnostem v písemných podáních rozhodně docházet nemělo, avšak ani žalovaná nemá veškerá svá podání bezchybná. V návrhu žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (ze dne 21. 11. 2012) v bodu II sama žalovaná píše: „Na základě výše uvedeného Žalobce žádá…“ a svůj návrh zakončuje „…až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání Žalobce “.
Dovolací soud uzavřel, že soudy obou stupňů zcela správně vycházely z právní úpravy obsažené v §44 a násl. obch. zák. a §11 obč. zák. a žalobcem uplatněné nároky správně posuzovaly podle §53 obch. zák. a §13 obč. zák. Pokud jde o žalobcem uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy i zaplacení finanční částky, obě formy zadostiučinění (nepeněžitá i peněžitá) jsou v souladu se zákonnou úpravou (§53 obch. zák. a §13 obč. zák.), přičemž přiznaná výše zadostiučinění 100.000,- Kč odpovídá povaze závadného jednání a rozsahu vzniklé újmy žalobci.
Dovolací soud k tvrzení dovolatelky, „že dovolání může být přípustné i podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud fakticky změnil rozsudek soudu prvního stupně, když ´potvrdil´ rozsudek soudu prvního stupně v jiné formulaci“, uvádí, že toto tvrzení je irelevantní, neboť odvolací soud postupoval správně podle §…… o. s. ř. Ve svém II. bodu výroku rozsudku odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nijak nezměnil, ale pouze upřesnil část textu tohoto výroku - „omluvu ve znění jako ve výroku I. (vyjma oslovení) “.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem, rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, proto Nejvyšší soud České republiky uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených vad dovolatelkou (přípustnosti důkazů). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání, odmítl podle ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a má proto právo na náhradu nákladů. Soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle §3 odst. 1, bod 6, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 10 000,- Kč a dále podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání a 21% DPH ve výši 2 163,-Kč, tedy celkem 12 463,-Kč. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem 12.463,- Kč je žalovaná podle §149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupce žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu